ECLI:CZ:US:2004:2.US.701.02
sp. zn. II. ÚS 701/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 10 Ca 116/2002, sp. zn. 10 Ca 115/2002 a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2002, č.j. 6222/110/2001, a ze dne 11. února 2002, č.j. 6221/130/2001, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná zamítavá rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2002 (10 Ca 116/2002-16, 10 Ca 115/2002 -18) a předcházející rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2002, č.j. 6222/110/2001, a ze dne 11. února 2002, č.j. 6221/130/2001, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Týně nad Vltavou ze dne 20. června 2001 (13924/01/079970/3758). Těmito rozhodnutími byla stěžovateli dodatečně vyměřena daňová ztráta z příjmů fyzických osob za rok 1998 z částky 268 103,- Kč na 0,- Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 ve výši 79.686,- Kč a rozhodnutím Finančního úřadu v Týně nad Vltavou ze dne 15. května 2001 (12336/01/079970/3758,12338/01/079970/3758,12340/01/079970/3758,12342/01/079970/3758, 12341/01/079970/3758, 12343/01/079970/3758) dodatečnými platebními výměry, jimiž byla vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 0,- Kč za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998, 4. čtvrtletí 1998, 1. čtvrtletí 1999, 2. čtvrtletí 1999, 3. čtvrtletí 1999, 4. čtvrtletí 1999. Stěžovatel tvrdil, že tato rozhodnutí byla vydána i přes to, že pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že částka zaplacená za zprostředkovatelskou činnost na základě smlouvy o nevýhradním obchodním zastoupení ze dne 18. března 1998 ve výši 1.172.931,08 Kč nebyla uznána jako daňový výdaj, neboť dle správce daně neprokázal realizaci vlastního zprostředkování. Tím, že stěžovatel dodal stroje majetkově spřízněné společnosti na základě provizní smlouvy ze dne 1. července 1998, správce daně tuto částku posoudil jako splátky kupní ceny za stroje, a odůvodnil to s odkazem na rozpor s formálně právním stavem, že rozhodně s tímto závěrem nesouhlasil, neboť se nejednalo o simulovaný smluvní vztah.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále tvrdil, že napadenými rozhodnutími jmenovaný obecný soud i orgány státní správy porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě, po argumentaci o porušení daňových zákonů a odkazy na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyžádal od účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího účastníka řízení Finančního ředitelství v Českých Budějovicích k předmětné ústavní stížnosti vyjádření.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. V. B., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatele co do porušení jejích práv ve věci nejsou důvodné, stěžovatelka opakuje tvrzení vznesená v předchozích řízeních, polemizuje se závěry soudu, vznáší především procesní námitky a odlišný právní názor soudu považuje za porušení svých základních práv a svobod. Soud proto uzavírá, že k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, nedošlo, a vznáší procesní návrh, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil zástupce vedlejšího účastníka, Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, jenž rozhodoval v předcházejícím odvolacím řízení v téže věci (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z jeho hlediska jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností v souladu se zákonem a stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu a na spravedlivé projednání jeho věci před nezávislým a nestranným soudem. Dále zdůraznil, že právo zaručené čl. 36 odst. Listiny nelze vykládat tak, že jde o právo stěžovatele na zaručený úspěch ve věci. Námitky vznesené v ústavní stížnosti byly totožné jako tvrzení stěžovatele v předchozích řízeních, a proto vedlejší účastník odkázal na své vyjádření k podané žalobě a obsah rozhodnutí (6221/130/2001, 6221/110/2001), kde se s nimi zcela vypořádal. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl ve smyslu §43 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítne, je-li zjevně neopodstatněná [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z obsahu rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích (10 Ca 116/2002-16, 10 Ca 115/2002-18) ) zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud přezkoumal napadená rozhodnutí finančních orgánů dle §249 odst. 2 o. s. ř. a ve vyčerpávajícím a přiléhavém odůvodnění svého rozsudku (§157 odst. 1 o. s. ř.) se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem, totožnými s obsahem ústavní stížnosti, když současně vyložil ustanovení §19 odst. 3 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovící, kdy nemá plátce nárok na odpočet daně, jakož i podstatu ustanovení §24 odst.1 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o dani z příjmů ve znění platném pro rok 1998, za jakých podmínek lze výdaje poplatníka považovat za daňově uznatelný výdaj. Obecný soud vyložil i zásady daňového řízení především §2 odst. 2, odst. 3, odst. 7, §31 odst. 9, zakotvených v zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP) (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 33, Praha 1997 - Sbírka zákonů č. 130/1996).
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti, povaha a odůvodnění jeho tvrzení míří nikoli proti protiústavnosti, ale vůči legalitě jí napadeného rozhodnutí, a zejména proto, že takový druh přezkumu se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jeho přezkumu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 33, Praha 1997 - Sbírka zákonů č. 130/1996, a další); protože tato konstantní judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve a opakovaně vyloženým cokoli dodávat. Z téhož důvodu je posléze také zcela nepřípadný stěžovatelův odkaz na jím označený nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 276/2001 Sb. (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. června 2001 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22., vydání 1., č. 96, Praha 2001 - II. Díl).
Postup správce daně v daňovém řízení v souladu se zákonem proto takovým zásahem do práv stěžovatele není. Z důvodů takto vyložených nelze poskytovat stěžovateli ochranu proti postupu správce daně a odvolacího soudu z důvodu porušení zákonnosti; nutno uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nic vytknout.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu