ECLI:CZ:US:2004:2.US.705.02
sp. zn. II. ÚS 705/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Družstvo J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. 44 Ca 27/2002-32, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. K., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 44 Ca 27/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní úřad v Kladně, pozemkový úřad (dále též "pozemkový úřad"), rozhodl dne 27. 12. 2001, pod čj. PÚ: 358/36/1992/Cap-72/9, dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), že pan Z.K., (dále jen "vedlejší účastník"), je vlastníkem pozemku p. č. (podle pozemkové knihy i katastru nemovitostí) st. 80 o výměře 0,0752 ha, s domem čp. 56, a pozemku p. č. (dle pozemkové knihy) 643/10 o výměře 0.0073 ha, který je v katastru nemovitostí zapsán jako pozemek p. č. 643/1, v katastrálním území L. (dále též "předmětné nemovitosti"). Uvedené nemovitosti jsou v držení povinné osoby, jíž je stěžovatel. Pozemkový úřad podle odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti prodala paní T., babička vedlejšího účastníka, kupní smlouvou uzavřenou dne 12. 4. 1961 s Jednotou, lidovým spotřebním družstvem v K., v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Byl tedy naplněn restituční titul upravený ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Vydání domu čp. 56 nebrání překážka, vyplývající z ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, čj. 44 Ca 27/2002-32, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle hlavy třetí, části páté, zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). K námitce stěžovatele stran přestavby domu čp. 56 ve Lhotě přisvědčil závěru pozemkového úřadu, že u něj nedošlo k zásadní přestavbě, kterou by ztratil svůj stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, jak má na mysli ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Soud také potvrdil, že se na projednávanou věc vztahuje zákon o půdě. Předmětné nemovitosti byly původně zemědělskou usedlostí, kde se kromě živnosti hostinské provozovala i zemědělská výroba. I když původní vlastnice nebyla v době převodu hospodařící rolnicí, nelze to vykládat k její tíži, zejména, pokud totalitní režim neumožňoval provozování živnosti a soukromé hospodaření v zemědělství minimalizoval. Soud dále nepovažoval za rozhodné, že v žádosti vedlejšího účastníka o vydání předmětných nemovitostí nebyl specifikován způsob, jakým nemovitosti přešly na jeho právního předchůdce. Zákon o půdě nevyžaduje specifikaci nemovitostí podle jejich způsobu převodu na stát či právnickou osobu. Rozhodující zůstává, že žadatel uplatnil nárok včas u místně příslušného pozemkového úřadu ve lhůtě uvedené v ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě a že žádané nemovitosti byly popsány způsobem dostačujícím pro identifikaci v katastru nemovitostí. Soud rovněž potvrdil svůj závěr o naplnění restitučního titulu, uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, který vyslovil ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2001, čj. 44 Ca 158/2000-39. Jím byl vázán i pozemkový úřad. Původní vlastnice patřila k vrstvě živnostníků, kteří byli totalitním režimem pronásledováni. Svou živnost nemohla v uvedené době provozovat a dostala se tak do nepříznivé sociální situace, které využil právní předchůdce stěžovatele. Za jiných, pro živnostníky příznivějších podmínek, by takovou kupní smlouvu jistě neuzavřela. Vzdala se domu, který vlastnila od roku 1938 a místo něj koupila dům mnohem horší (v jiné obci, bez kanalizace, v horším stavebně technickém stavu atd.). Její bytová situace se tím výrazně zhoršila. Kupní smlouvu proto uzavřela nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek.
Stěžovatel napadl závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že se pozemkový úřad i soud dopustily řady pochybení, jejich úvahy postrádají logickou vazbu a jejich závěry jsou rozporné. Napadeným rozhodnutím mělo být potvrzeno rozhodnutí, vydané správním orgánem mimo jeho pravomoc a na základě zákona o půdě, který se ovšem na daný případ nevztahuje. Nemovitosti, o jejichž vydání jde, nepatřily k původní zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Rozhodné je, o jaký druh majetku šlo v době, kdy věc přešla do vlastnictví státu či jiné povinné osoby. V době uzavření předmětné kupní smlouvy již tehdejší vlastnice pole neměla a zemědělsky nehospodařila. O zemědělskou usedlost tedy nešlo. Nešlo o ni však ani dříve. Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, čj. 44 Ca 158/2000-39, na něž napadené rozhodnutí odkazuje, obchází zásadu, uvedenou v ustanovení §30 zákona o půdě. Jeho závěr nemá zákonný podklad a nemůže být odůvodněn ani zájmem restituentů. Ti byli stejně jako zákonem o půdě chráněni zákonem o mimosoudních rehabilitacích, jehož náležité využití by pro ně neznamenalo žádnou újmu. Napadené rozhodnutí údajně také zcela pomíjí výhrady stěžovatele stran nedodržení zákonných lhůt. Právo na vydání předmětných nemovitostí zaniklo nedostatkem výzvy dle ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě. Důsledek marného uplynutí prekluzivní lhůty nelze obejít výkladem tak, že zaniká jen jedna ze dvou možností realizace práva na vydání podle ustanovení §9 zákona o půdě. Napadené rozhodnutí dále ignoruje ve vztahu k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě skutečnosti objektivně doložené stěžovatelem i důkazní povinnost oprávněného a uchyluje se ke spekulacím. Tíseň nelze zdůvodnit pouze odkazem na tehdy obecně existující poměry, ale jen konkrétními okolnostmi prodeje. Nebylo zjištěno, že by paní T. dům ve Lhotě musela prodat, ani nemusela kupovat dům ve Velké Dobré. Mohla si vybrat jiný. Pokud jde o naplnění "nápadně nevýhodných podmínek", soud údajně pominul zjištění znalce a znaleckého ústavu, dle něhož paní T. prodala nemovitosti za cenu vyšší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, a které nebylo v řízení vyvráceno. Naopak závěr soudu, dle něhož nápadně nevýhodné podmínky byly naplněny, stěžovatel podle svého názoru v průběhu řízení vyvrátil. Soudu vytýká především způsob hodnocení důkazů. Soud opomněl také skutečnou argumentaci stěžovatelů, pokud jde o závěr znalce ing. L. k výměně krovu. Ze znaleckých zjištění byly totiž dovozovány zjevně nesprávné závěry. Stěžovatel tedy tvrdí, že nebyla naplněna ani jedna z podmínek nápadně nevýhodných podmínek a tísně při převodu předmětných nemovitostí. Byla taktéž provedena zásadní přestavba domu, neboť kromě jiného došlo ke 100% výměně jednoho z prvků dlouhodobé životnosti. Je rovněž zřejmé, že došlo ke ztrátě stavebnětechnického charakteru stavby, která tak již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Pozemkový fond České republiky a Z. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud návrh zamítl. Odkázal na závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Trvá na svém závěru, že u domu čp. 56 ve Lhotě nedošlo k zásadní přestavbě, kterou by ztratil svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Žadatel uplatnil svůj nárok včas a došlo k naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Pozemkový fond se postavení vedlejšího účastníka písemně dne 29. 11. 2002 vzdal.
Vedlejší účastník Z. K. ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost postrádá jakoukoli argumentaci, jež by byla relevantní z ústavněprávního hlediska. Jedná se o pouhé opakování argumentů, kterými se již zabývaly pozemkový úřad i obecný soud. S ohledem na záměr, s nímž byly restituční předpisy přijaty, se domnívá, že by bylo porušením základních práv, garantovaných Listinou, pokud by orgány státu rozhodovaly způsobem, který navrhuje stěžovatel.
Jádro projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry, o něž se opírá napadené rozhodnutí.
Ústavní soud i v dané věci zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního, tedy tím, zda byly právní názory a postup obecných soudů ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Stěžovatel především namítl, že na projednávanou věc neměl být aplikován zákon o půdě a že správní orgán rozhodoval mimo svou působnost. Svou námitku uplatnil již v předchozím řízení o žalobě a obecný soud se s ní vypořádal jak v napadeném rozhodnutí, tak i v rozhodnutí předešlém (čj. 44 Ca 158/2000-39 ze dne 27. 2. 2001). Soud vyšel z ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě ve spojení s ustanovením §30 téhož zákona. Takový postup stěžovatel nenapadl. Podle prvního z uvedených ustanovení se zákon o půdě vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. Podle §30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Soud na základě citovaných ustanovení konstatoval, že zákon o půdě na projednávanou věc dopadá, s čímž stěžovatel i nyní polemizuje. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR tvrdí, že je rozhodné, o jaký druh majetku šlo v době, kdy věc přešla do vlastnictví státu či jiné povinné osoby. Ústavní soud ale neinterpretuje napadené rozhodnutí tak, že by v něm obecný soud posuzoval charakter předmětných nemovitostí k jinému okamžiku. Stěžovatel má zato, že původní vlastnice v době uzavření kupní smlouvy v roce 1961 již pole neměla, neboť je darovala v roce 1959 státu. To nicméně opakovaně vyvrátil obecný soud, když z identifikace parcel ze dne 17. 2. 1994 zjistil, že původní vlastnice sice většinu pozemků darovala státu, dva zemědělské pozemky č. kat. 312/2 a 313/3 jí ale ve vlastnictví zůstaly a náležely stále k domu čp. 56, který kromě obytné části měl i nadále hospodářskou část (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 44 Ca 158/2000-39, shodný závěr přejalo i napadené rozhodnutí). Soud se vypořádal i s tím, že původní vlastnice již v době prodeje nemovitostí zemědělsky nehospodařila. Tuto skutečnost nelze podle soudu vykládat k tíži restituentky, zejména pokud totalitní režim neumožňoval provozování živností a soukromé hospodaření v zemědělství minimalizoval.
Ústavní soud považuje uvedenou interpretaci příslušných ustanovení za ústavně konformní. Přihlíží k cíli zákona o půdě, jímž bylo zmírnění majetkových křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Zákon o půdě jako celek i každé jeho ustanovení je proto nutné vykládat v souladu s tímto ratio legis. Závěr, k němuž stěžovatel vybízí a podle nějž by skutečnost, že původní vlastnice v podmínkách totalitního režimu nemohla provozovat živnost či soukromě hospodařit, měla negativní vliv na charakter předmětných nemovitostí z pohledu zákona o půdě, naopak zcela ignoruje teleologickou metodu výkladu, na níž Ústavní soud při posuzování restitučních záležitostí ustáleně staví a jejíž použití si od něj žádá ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy svým důrazem na úctu k právům a svobodám člověka a občana v demokratickém právním státě. Pokud stěžovatel namítá, že o zemědělskou usedlost nešlo ani dříve, jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry obecného soudu, s níž se ústavně konformním způsobem vypořádal obecný soud a Ústavní soud tak není oprávněn tento jeho závěr přehodnocovat. Obecný soud aplikoval na věc správný předpis a při jeho interpretaci zjevně nevybočil z mezí ústavnosti. Byla proto dána i pravomoc pozemkového úřadu rozhodnout podle ustanovení §9 odst. 4 tohoto zákona, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Další námitky stěžovatele směřovaly k dodržení zákonných lhůt. Krajský soud konstatoval, že nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnil Z. K. jako oprávněná osoba včas u místně příslušného pozemkového úřadu, tj. do 31. 1. 1993. Nemovitosti byly identifikovány číslem popisným, katastrálním číslem, a katastrálním územím, tedy způsobem postačujícím pro identifikaci v katastru nemovitostí. Soud ovšem dle stěžovatele pominul jeho výhrady v daném ohledu. Ve svém opravném prostředku i v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že právo na vydání předmětných nemovitostí zaniklo nedostatkem výzvy podle ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě. S touto námitkou se však obecný soud vyrovnal již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, v němž uvedl, že, nepodala-li oprávněná osoba u osoby povinné výzvu na vydání nemovitosti, ztrácí jen právo na uzavření dohody o vydání nemovitostí. Nezaniká jí ale právo na jejich vydání, pokud uplatnila nárok u pozemkového úřadu podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě. Tento jeho názor nevybočil z mezí ústavnosti.
Podle §9 odst. 1 zákona o půdě uplatní oprávněná osoba nárok u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Stěžovatel v projednávaném případě uplatnil své právo u pozemkového úřadu řádně ve lhůtě do 31. 1. 1993. Ustanovení §13 odst. 3, dle něhož může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitosti do 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději však do 5 let ode dne 24. 6. 1991, a dle něhož neuplatněním ve lhůtě toto právo zaniká, bylo do zákona o půdě vloženo ke dni 1.7. 1993, a to na základě novelizace provedené zákonem č. 183/1993 Sb. Neuplatnila-li oprávněná osoba v subjektivní šestiměsíční lhůtě výzvu k vydání nemovitostí u povinné osoby, došlo z hlediska ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě, ve znění platném od 1. 7. 1993, k prekluzi jejího práva na uzavření dohody o vydání nemovitostí s povinnou osobou dle ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona. Marným uplynutím této lhůty přirozeně nezanikl její nárok na vydání nemovitostí, byl-li řádně a včas uplatněn u pozemkového úřadu, k čemuž došlo i v projednávané věci. (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně, 29 Ca 116/98). Podle zákona o půdě ve znění do 1. 7. 1993 bylo právo na vydání nemovitosti prekludováno jen tehdy, nebylo-li ve lhůtě k tomu určené uplatněno u pozemkového úřadu. Pokud by měl Ústavní soud přitakat konstrukci nabízené stěžovatelem, mohlo by po uvedeném datu v důsledku nedostatku výzvy povinné osobě dojít k tomu, že by bylo prekludováno právo předtím řádně uplatněné. Takový závěr by ovšem byl ve flagrantním rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva, který spoluutváří obsah pojmu právního státu. V případech, kdy se nabízí dvojí možný výklad právní normy, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při její aplikaci přednost takovému výkladu, který je souladný s ústavním pořádkem republiky (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 86/98). S ohledem na výše uvedené se proto Ústavní soud přiklonil k závěrům, jež zastává obecný soud a jež považuje za ústavně konformní.
Stěžovatel vznesl i námitku proti závěru obecného soudu o naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 písm. k) zákona o půdě, podle nějž budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Obecný soud podle něj ignoroval objektivně doložené skutečnosti i důkazní povinnost oprávněného a uchýlil se ke spekulacím. Ústavní soud připomíná, že s ohledem na princip nezávislosti obecných soudů zakotvený v čl. 82 Ústavy není v jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem. Toliko v případě, kdyby právní závěry soudu (event. správního orgánu) byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění příslušného rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné kvalifikovat odpovídající rozhodnutí coby rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ústavní soud posoudil, zda tomu tak bylo v dané věci.
Stěžovatel naznačuje, že obecný soud neinterpretoval pojem tísně řádně, neboť "tíseň" nelze zdůvodnit pouhým odkazem na tehdejší obecně existující poměry, ale jen konkrétními okolnostmi prodeje, přičemž právě některé okolnosti prodeje zůstaly mimo jeho pozornost. Ústavní soud se v minulosti k výkladu pojmu "tíseň" opakovaně vyslovil. V projednávaném případě pak shledal, že jej obecný soud vyložil shodně s jeho vlastní judikaturou (srov. předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 44 Ca 158/200-39, str. 9 a 10, a např. nález sp. zn. II. ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 64 a 65). Interpretaci, k níž obecný soud dospěl, a následnou aplikaci zákonné podmínky "tísně" tak považuje za ústavně konformní. Obecný soud dostatečně v odůvodnění popsal, jaká skutková zjištění jej vedly k tomu, že podmínka tísně byla při uzavírání předmětné kupní smlouvy naplněna (původní vlastnice patřila k vrstvě živnostníků, po roce 1948 nemohla živnost ve svém domě provozovat a ne vlastní vinnou se dostala do nepříznivé sociální situace), a tato zjištění zjevně nejsou v extrémním nesouladu s právním závěrem, k němuž dospěl. Námitka stěžovatele proto není důvodná.
K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i stran námitky stěžovatele v souvislosti s naplněním podmínky "nápadně nevýhodných podmínek". Soud údajně pominul zjištění znalce, dle něhož původní vlastnice prodala předmětné nemovitosti za cenu vyšší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Tvrzení stěžovatele však neodpovídá realitě a není tak důvodné. Obecný soud v rozhodnutí předcházejícím napadenému výslovně uvedl, že prodávající nebyla při prodeji předmětných nemovitostí cenově znevýhodněna. Současně ale konstatoval, že nápadně nevýhodnými podmínkami nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy. Rozhodnými mohou být i další okolnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 714/2000), jež obecný soud spatřoval v tom, že stěžovatelka se musela v tíživé sociální situaci, již nezapříčinila, zbavit domu, který vlastnila již od roku 1938 a k němuž měla pevný vztah, a na místo toho koupila dům horší, v jiné obci. Bytová situace stěžovatelky se výrazně zhoršila.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti dovozuje, že nebyly naplněny na straně původní vlastnice ani tyto nepříznivé okolnosti. Ústavní soud znovu připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Objektivní výskyt nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu musí posoudit vždy ad hoc obecný soud (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95). Bylo tedy primárně jeho úkolem, aby naplnění této podmínky v konkrétním případě zhodnotil. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze na to, zda se tak stalo ústavně konformním způsobem. Zjistil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, jehož výsledky jsou popsány zejména v rozhodnutí pozemkového úřadu, na jehož základě soud i pozemkový úřad dospěl ke shora uvedenému závěru. Z rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil. Rozhodnutí bylo též řádně, logicky a dostatečně odůvodněno. Ústavní soud tak ani v tomto případě nedospěl k závěru, že by v této části napadeného rozhodnutí vybočil obecný soud z mezí ústavnosti.
Stěžovatel také napadl postup obecného soudu ve vztahu k čestnému prohlášení paní K. a výpovědi svědka J. V. Soud konstatoval, že tyto důkazy nezpochybnily závěr o nápadné nevýhodnosti předmětné kupní smlouvy, a poznamenal, že zejména u čestného prohlášení paní K. nelze přehlédnout tendenčnost. Ústavní soud připomíná, že řízení před obecným soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí soudcova vnitřního přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu (srov. Bureš a kol., Občanský soudní řád, komentář, 2001, str. 467). Pokud obecný soud postupoval v souladu s citovaným ustanovením, není Ústavní soud oprávněn diskvalifikovat jeho závěr, že příslušné prohlášení bylo tendenční. Pochybením v řízení před správním orgánem by jistě bylo, pokud snad stěžovatel nebyl o výslechu svědka J. V. vyrozuměn. Ústavní soud zvážil, zda šlo o případné "technické" nebo naopak podstatné pochybení, které by mělo s přihlédnutím k okolnostem případu ústavní rozměr. Shledal, že uvedený důkaz byl jen jedním z řady dalších důkazů, které byly při posouzení otázky naplnění restitučního titulu v projednávaném případě vzaty v úvahu (výpověď svědků, technická zpráva z roku 1962, znalecký posudek převáděné nemovitosti, doklady týkající se nového domu původní vlastnice ve V.D. - kupní smlouva, doklady o stavebních úpravách, a které ve svých vzájemných souvislostech soud vedly k jeho úsudku o naplnění restitučního titulu v projednávané věci. Stěžovatel měl ostatně právo se k obsahu výpovědi svědka vyjádřit ve svém opravném prostředku k soudu a mohl navrhnout i jeho opětovné provedení před soudem (§250q odst. 1 o.s.ř.). S přihlédnutím k tomu má Ústavní soud za to, že případné porušení jednoduchého práva, které stěžovatel namítl, nemohlo dosáhnout takové intenzity, že by znamenalo zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel vyjádřil konečně nesouhlas se závěrem obecného soudu, dle nějž nedošlo u domu čp. 56 ve L. k zásadní přestavbě, kterou by ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatel namítl, že se soud nevypořádal s argumentací stěžovatele stran závěrů znalce ing. L. Ze znaleckých zjištění byly totiž dovozovány zřejmě nesprávné závěry.
Ústavní soud zohlednil v daném kontextu bohatou judikaturu, která k výkladu termínu "zásadní přestavba" existuje. Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze na ztrátu původního stavebnětechnického charakteru zpravidla usuzovat tam, kde, byť i při rozsáhlých a nákladných stavebních úpravách, došlo k obměně převážné části (popř. všech) prvků, které se v průběhu životnosti stavby zpravidla obnovují (sp. zn. 3 Cdo 95/92). I Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II.ÚS 486/97 a sp. zn. II. ÚS 231/01 konstatoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě je sice nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně současně je nezbytné zohlednit nerovnocennost jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru). Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru, lze podle citovaného rozhodnutí také stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať již z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší technické úrovni, když v případě restitučních předpisů máme co činit se 40letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný posun.
Prismatem citované judikatury Ústavní soud posoudil i projednávaný případ. Obecný soud vyšel ze závěrů znalce, z nichž mimo jiné plyne, že, že nový krov - byť byl zcela vyměněn - byl zřízen zejména z důvodu špatného stavu krovu původního. U ostatních prvků dlouhodobé životnosti nedošlo k obměně nad 50%. Ve světle citované judikatury proto nejde o případ zásadní přestavby, jíž by došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Ani v tomto případě tak závěry obecného soudu nevybočily svou interpretací a aplikací jednoduchého práva z mezí ústavnosti.
Podle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecného soudu při přezkumu rozhodnutí pozemkového úřadu či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Takovým zásadám dostály i orgány veřejné moci v projednávaném případě. Namítané porušení čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu