ECLI:CZ:US:2004:2.US.740.02
sp. zn. II. ÚS 740/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2002, sp. zn. 10 Ca 195/2002-24, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Celního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavní soudu") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel ve své právní věci zamítavý pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2002, sp. zn. 10 Ca 195/2002-24, (k němuž byly připojeny obdobné věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 196/2002, 10 Ca 197/2002 a 10 Ca 198/2002), o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 13. května 2002 (8752/00-01/II, 8752/00 -01/IV, 8752/00-01/V, 8752/00-01/VI)), jakož i předcházející rozhodnutí [dodatečné platební výměry Celního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2002 (2643/00-2,4,5 a 6) na dodatečné vyměření cla a daně z přidané hodnoty].
Stěžovatel brojil proti rozhodnutím orgánů státní správy, kdy mu byla uložena povinnost zaplatit (po vyměření cla a daně z přidané hodnoty, do režimu volný oběh dovezeného zboží - havarované osobní automobily z Rakouska), dodatečně vyměřené clo a daň z přidané hodnoty, ačkoliv pro takový postup nebyly v době uložení a vyměření splněny zákonné podmínky. Stěžovatel tvrdil, shodně jako v odvolacím řízení, že řízení před orgány státní správy i obecným soudem (jenž nepřisvědčil námitce promlčení) bylo zatíženo podstatnými vadami, které vyústilo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jím cítí dotčen na ústavně zaručených právech, která mu plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyžádal od účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího účastníka řízení Celního ředitelství v Českých Budějovicích k předmětné ústavní stížnosti vyjádření.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. V. B., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatele co do porušení jeho práv ve věci nejsou důvodné, stěžovatel opakuje tvrzení vznesená v předchozích řízeních, polemizuje se závěry soudu, vznáší především procesní námitku promlčení a odlišný právní názor soudu považuje za porušení svých základních práv a svobod. Soud proto uzavírá, že k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo, a vznáší procesní návrh, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil zástupce vedlejšího účastníka, Mgr. J. S., ředitel Celního ředitelství, jenž rozhodoval v předcházejícím odvolacím řízení v téže věci (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z jeho hlediska jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností v souladu se zákonem a stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu a na spravedlivé projednání jeho věci před nezávislým a nestranným soudem. Dále odkázal na odůvodnění zamítavého usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 567/2000, ze dne 4. července 2001, stejného stěžovatele, který řešil obdobnou věc. Vedlejší účastník dále uvedl, že námitky vznesené v ústavní stížnosti byly totožné jako tvrzení stěžovatele v předchozích řízeních, a proto vedlejší účastník se k nim vyjádřil tak, že celní orgány postupovaly v souladu s tehdy platnou právní úpravou.Vedlejší účastník dále udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako neopodstatněnou.
Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů státní moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto závěry předchozích rozhodnutí, dle nichž stěžovatel nesplnil řádně daňovou povinnost, se z ústavněprávního přezkumu vymykají.
Stěžovatel v původních celních řízeních předkládal spolu s celním prohlášením rovněž doklady o zakoupení havarovaných motorových vozidel v Rakousku. Správní orgán I. stupně po podaných písemných prohlášeních vyměřil clo a DPH a propustil do celního režimu volný oběh dovezené, většinou havárií poškozené, osobní automobily. Clo a DPH byly vyměřeny v souladu s ustanovením §66 a §67 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v tehdy platném znění. Kupní cena byla stěžovatelem dokládána kupní smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelem jako kupujícím a paní M. H. jako prodávající a příjmovými doklady vystavenými prodávající. Kupní smlouvy však neobsahovaly žádné ujednání o kupní ceně. Z podnětu správního orgánu I. stupně bylo provedeno šetření ve věci ověření správnosti údajů o ceně, kterou stěžovatel skutečně zaplatil. V tomto řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel ve skutečnosti zaplatil zcela jiné částky, než původně uvedl. Zaplacení zálohy bylo uváděno jako zaplacení celkové částky a doplacení do výše skutečné ceny bylo provedeno až při převzetí vozidel v hotovosti. Správní orgán I.stupně na základě provedeného šetření dospěl k závěru, že stěžovatel řádně nesplnil povinnost danou mu ustanovením §105 odst. 3 celního zákona a dodatečnými platebními výměry byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení celního dluhu. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasil, a proto v zákonné lhůtě podal proti těmto rozhodnutím odvolání.
Správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, a proto nelze dospět k závěru, že správní orgány při dodatečném vyměření cla a DPH stěžovateli svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, včetně těch, jichž se stěžovatel dovolával.
Nejiná situace je, co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (§249 odst. 2 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout. Obecný soud s ohledem k uplatněným námitkám vyložil podstatu zásad daňového řízení zakotvených v zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci Pl ÚS 38/95).
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění obdobného rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 567/2000, ze dne 4. července 2001, ve věci totožného stěžovatele.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu