ECLI:CZ:US:2004:2.US.779.02
sp. zn. II. ÚS 779/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. K. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2002, sp. zn. 19 Co 2250/2002, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2002, sp. zn. 7 C 56/2002, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Zemědělské společnosti D. a.s., zastoupené JUDr. M. Š. advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2002 (19 Co 2250/2002-96) a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2002 (7 C 56/2002-79), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 753.920,- Kč s příslušenstvím, z titulu plnění podílu na majetku žalované Zemědělské společnosti D. a.s. Stěžovateli jako právnímu nástupci svého otce, který zdědil jednu polovinu podílu na majetku vedlejšího účastníka, vznikl nárok na vypořádací podíl právního předchůdce žalovaného Zemědělského obchodního družstva D., v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel polemizoval s právními závěry obecných soudů stran termínu, v jakém má být jeho nárok vypořádán a tvrdil, že těmito rozhodnutími porušily jmenované obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem (bylo postupováno podle zákona č. 42/1992 Sb. i přesto, že měla být užita ustanovení občanského a obchodního zákoníku) i procesním právem, tímto postupem neposkytly soudní ochranu stěžovatelovu právu na včasné zajištění jeho majetkových práv (zamítly stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření).
Stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí se příčí dobrým mravům (§39 obč. z.) a dále argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu ČR v obdobné věci. Stěžovatel poukazoval totiž na úmysl vedlejšího účastníka zkrátit jeho oprávněné zájmy, a proto uskutečnil změnu právní formy vedlejšího účastníka, aniž by stěžovatele předem informoval o svém záměru a ani s ním neuzavřel v tomto směru žádnou dohodu o vypořádání jeho oprávněných nároků. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že obecné soudy nesprávně právně posoudily nárok stěžovatele, když se řádně nezabývaly otázkou přechodu závazků a pohledávek na vedlejšího účastníka a neposkytly mu ochranu v souladu s jeho zájmy, proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší rozhodnutí napadená ústavní stížností, jak vpředu jsou označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích (7 C 56/2002), z něhož zjistil následující:
Žaloba stěžovatele o zaplacení částky 753.923,- Kč s přísl. byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 2002 (7 C 56/2002-79) a stěžovatel byl zavázán vedlejšímu účastníku k úhradě nákladů řízení. Stěžovatel zdědil po svém otci, zemřelém dne 13. února 1998, jednu polovinu vypořádacího majetkového podílu v transformaci Zemědělského obchodního družstva D. (rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích č.j. D 91/93-100), kterému vznikl nárok na vypořádací podíl právního předchůdce žalovaného, v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb. Ze stanov Zemědělského obchodního družstva D. ze dne 31. března 1995 čl. X. bodu 4 vyplývá, že lhůta pro vypořádání podílu po skončení členství je 7letá a počíná běžet od zániku členství. Žaloba byla zamítnuta jako předčasná, neboť žalovanému dosud neuplynula lhůta k plnění (§233 odst. 4 a 5 obch. zák.), kdy obecný soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že uvedená lhůta je v rozporu s dobrými mravy .
Odvolací soud po provedeném řízení vydal dne 8. října 2002 rozsudek (19 Co 2250/2002-96), kterým potvrdil zamítavý rozsudek soudu I. st., a uložil stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2003 (7 C 56/2002-109) bylo řízení zastaveno, neboť i přes výzvu stěžovatel soudní poplatek neuhradil.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníky řízení, Okresní soud v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejšího účastníka Zemědělskou společnost D. a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích Mgr. E. Z., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že dle jejího názoru v řízení nebyla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou. Ve věci byl úplně zjištěn skutkový stav, následně správně provedeno právní hodnocení, na základě kterého byl návrh žalobce zamítnut a rozhodnutí ve věci řádně odůvodněno. Dále vyslovila svůj názor, že řízení o ústavní stížnosti stěžovatele před Ústavním soudem je nepřípustné, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to tím, že dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. J. F. [(v zastoupení JUDr. Z. J., který je ve starobním důchodu), §30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu], a to tak, že má za to, že rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny. Neztotožňuje se plně s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu ve věci označení vedlejšího účastníka (žalované) za právního nástupce Zemědělského obchodního družstva D., ale tato nepřesnost neměla vliv na rozhodnutí ve věci samé. V souladu s ustanovením §69 obch. z. se změnily pouze vnitřní právní poměry vedlejšího účastníka, neboť změnou právní formy právnická osoba nezaniká, ani její jmění nepřechází na právního nástupce. Změna právní formy vedlejšího účastníka neměla vliv na právní postavení stěžovatele, členství otce stěžovatele v právním předchůdci vedlejšího účastníka zaniklo smrtí dříve než došlo ke změně právní formy družstva na akciovou společnost. Nárok stěžovatele převzal dle společenské smlouvy vedlejší účastník vůči třetím osobám podle původních stanov družstva ve stejné výši a se stejným termínem splatnosti. Při posouzení otázky rozporu s dobrými mravy konkrétního článku stanov právního předchůdce vedlejšího účastníka, který stanoví splatnost nároku na vyplacení vypořádacího podílu ve lhůtě 7 let od zániku členství, má toto ustanovení oporu v dispozitivním ustanovení §233 odst. 5 obch. z. a nelze přisvědčit námitce stěžovatele. Z výše uvedených důvodů účastník vznesl návrh, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník řízení (žalovaný) se vyjádřil k ústavní stížnosti, a to tak, že jiný právní názor stěžovatele nemohl zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Argumentuje judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 452/97), kdy stěžovatel nevyužil institutu dovolání, aby uplatnil odlišný právní názor v této věci. Vedlejší účastník řízení se ztotožnil s právním názorem obecných soudů, neboť stěžovatel uplatnil nárok na uhrazení vypořádacího podílu předčasně v rozporu se stanovami jeho právního předchůdce, když jeho stanovy schvalovala členská základna včetně otce stěžovatele. Podle názoru vedlejšího účastníka k nepřiměřenosti sedmileté lhůty nelze přisvědčit, neboť je použita i v zákoně č. 42/92 Sb., jenž se týkal vydávání majetkových podílů s ohledem na specifické podmínky v zemědělství. Vedlejší účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta dle ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu spisu obecného soudu, ústavní stížnosti i napadených rozsudků, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení částky 753.923,- Kč s přísl. a stěžovatel byl zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení, zásah do práv, na něž stěžovatel v návrhu poukazuje, shledán nebyl. Za stavu věci, jak je shrnut, je zřejmé, že obecné soudy zaujaly právní názor, který má v provedeném dokazování oporu a svůj závěr zákonem postačujícím způsobem odůvodnily
(§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze obecným soudům nic vytknout. Stěžovatel sice tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že nebyly provedeny potřebné důkazy; podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, i obsahu samotné ústavní stížnosti, však sám žádné další důkazní návrhy nevznesl, z čehož plyne, že nemá a neměl výhrady k rozsahu provedeného dokazování před obecnými soudy.
Obdobně nedůvodná jsou i jeho obsáhlá tvrzení stran polemiky s právním posouzením věci obecnými soudy, neboť stěžovatel přehlíží, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995), k čemuž dle povahy vývodů směřovala jeho ústavní stížnost.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu