ECLI:CZ:US:2004:2.US.782.02
sp. zn. II. ÚS 782/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J.L., zastoupeného Mgr. R. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 24 Co 325/2002-21, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. února 2001, č. j. 6C 251/99-87, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění k výzvě Ústavního soudu i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení svého práva na soudní ochranu, citovaný rozsudek Okresního soudu v Nymburce, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit Stavebnímu bytovému družstvu v K. částku 524,- Kč s poplatkem z prodlení a náklady řízení v částce 4.275,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí; a dále usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 11. 2001, č. j. 1 E 973/2001-7, kterým byl proti stěžovateli nařízen výkon pohledávky z účtu stěžovatele.
Stěžovatel (bez další ústavněprávní argumentace) namítá, že v řízení nalézacím i v řízení exekučním byl žalobce (Stavební bytové družstvo K., zastoupené v obou řízeních JUDr. L. K., advokátem, nesprávně označen, nebyl řádně zastoupen, tedy vystupoval zde účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení. Napadené rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce tak není po materiální stránce vykonatelné. Vadu v označení účastníka spatřuje stěžovatel i v řízení a rozhodnutí vykonávacím a navrhuje obě napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu a kopie usnesení napadeného Krajského soudu v Praze bylo zjištěno, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. února 2001, č. j. 6C 251/99-87, nabyl právní moci dne 18. 4. 2001. Stěžovatel podal návrh k Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2002. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 18. 6. 2001, návrh ohledně napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce tedy byl podán zjevně po lhůtě k tomu stanovené. Z toho důvodu byla ústavní stížnost do tohoto rozhodnutí odmítnuta jako opožděná (§72 odst. 2 zákona).
Napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 24 Co 325/2002-21 Ústavní soud, poté co konstatoval, že v této části byla stížnost podána včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], přezkoumal z pohledu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), avšak porušení ústavní kautely, které se stěžovatel dovolává, neshledal.
Stěžovatel se ve shora uvedených vývodech mýlí. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že oba účastníci řízení byli označeni v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§79, §169 odst. 1 o. s. ř.). Právnickou osobu shodně jako fyzickou osobu je třeba označit (a to jak v žalobě, tak v rozhodnutí) tak, aby bylo nepochybné, kdo byl účastníkem řízení, a aby byla vyloučena záměna osob. Právnické osoby se označují uvedením obchodní firmy (jež obsahuje rovněž dodatek označující právní formu osoby) a sídla. Nic však nebrání tomu, aby právní forma byla již součástí jména právnické osoby, jak nakonec v případech družstev bývá běžné (duplicita označení "družstvo" přidáním dodatku zde nemá důvodu, je-li forma právnické osoby v takovém případě zcela zřejmá). Procesní předpisy pouze pro věci vyplývající z obchodních vztahů požadují uvedení identifikačního čísla právnické osoby. Spor o nájemné však nelze za takový vztah považovat. Navíc u vady v označení, která nezpochybňuje identifikaci konkrétní právnické osoby, soudní praxe dospěla k závěru, že nejde o takovou vadu, pro kterou by nebylo možné pokračovat v řízení. (Viz Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 242, bod 7. a judikatura tam uvedená).
Ústavní soud neshledal ani pochybení v označení osoby oprávněné za účastníka jednat. Nelze tedy nikterak dovodit, že by obecné soudy nepostupovaly v dané věci způsobem odpovídajícím postulátům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ostatně ani stěžovatel sám, kromě obecného a v daných souvislostech nepřiléhavého poukazu na základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny, nic na podporu svého tvrzení o zásahu do ústavních práv neuvedl. Za tohoto stavu je ústavní stížnost pouhým nesouhlasem s výsledkem občanskoprávního sporu, který sám o sobě nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu, jak ostatně vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z důvodů vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako návrh částečně opožděný, ve zbylé části pak jako zjevně nedůvodný; Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než takto podanou stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu