ECLI:CZ:US:2004:2.US.789.02
sp. zn. II. ÚS 789/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů 1) ing. R. R., 2) ing. I. M., obou zastoupených advokátem JUDr. J. S., a 3) JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 34 Nc 912/2002, a o návrhu, aby Ústavní soud vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
I. Řízení o návrhu JUDr. J. S. se z a s t a v u j e .
II. Ve zbývající části se návrh odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to s odkazem na údajná porušení čl. 102 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 21 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 34 Nc 912/2002, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 2. 12. 2002, čj. 34 Nc 912/2002-34, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh stěžovatelů 1) až 3), jímž se domáhali rozhodnutí, dle něhož by byla vyslovena neplatnost hlasování ve volbách do zastupitelstva obce P. ve dnech 1. a 2. 11. 2002. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí předeslal, že jeho úkolem bylo nejen zkoumat, zda došlo k porušení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstva obcí a o změně některých zákonů (dále jen "volební zákon"), ale zda k němu došlo kvalifikovaným způsobem, tedy způsobem, který by mohl výsledky hlasování ovlivnit. Soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení volebního zákona tím, že členové dvou volebních komisí vyjeli ve čtyřech případech mimo své volební okrsky, aby umožnili volit nemocným voličům, což bylo v rozporu s volebním zákonem. Konstatoval však, že vzhledem k tak malému počtu v poměru k účasti ostatních voličů (552 resp. 495 voličů) toto pochybení nemohlo ovlivnit výsledek hlasování.
Stěžovatelé napadli závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že v komunálních volbách v P. ve dnech 1. a 2. 11. 2002 hlasovali někteří občané v rozporu s volebním zákonem, čímž byly ovlivněny výsledky hlasování i komunálních voleb. Domnívají se, že volební zákon byl porušen způsobem, který ovlivnil výsledky hlasování tak, že byly započteny jako hlasy platné ty, které jimi podle volebního zákona nebyly. Nelze určit, kolik těchto hlasů bylo započteno a komu byly neplatné hlasy započteny. Proto se domáhali u obecného soudu rozhodnutí, jimiž by hlasování v uvedených volbách bylo prohlášeno za neplatné. Krajský soud měl prokázané, že hlasy získané od čtyř voličů byly získány v rozporu s volebním zákonem. Stěžovatelé tvrdí, že soud vyvodil ze svého zjištění nesprávný závěr. Podle zveřejněných výsledků voleb mělo být odevzdáno celkem 9570 platných hlasů. Pokud 4 voliči hlasovali v rozporu se zákonem, pak platných hlasů bylo méně. Pokud by byl dodržen volební zákon, pak by byl jiný počet voličů, jimž byly vydány úřední obálky, jiný počet platných hlasů odevzdaných pro každou volební stranu, byl by jiný počet hlasů odevzdaných pro jednotlivé kandidáty a byl by tak jiný i výsledek hlasování. Z toho tedy dovozují, že se jedná o porušení volebního zákona, které výsledky hlasování skutečně ovlivnilo. Stěžovatelé zpochybňují dále samotná skutková zjištění, na jejichž základě obecný soud rozhodl, a to na základě "záznamů o vytěžení" osob, které se dožadovaly hlasování do přenosné schránky. Z nich má totiž vyplývat, že paní I. F. ani B. M. o umožnění hlasování nežádaly, a pokud by byly v místě bydliště, ani by nešly volit. Jedna z nich neměla občanský průkaz u sebe, druhá měla tento průkaz neplatný. Neprokázaly tedy svou totožnost předepsaným způsobem. Jejich prohlášení tak má být v rozporu s prohlášením předsedkyň okrskových volebních komisí. O výjezdu volebních komisí do nemocnice v Teplicích měla vědět i starostka obce, která určila strážníka obecní policie, který členy volební komise vezl. Ta byla kandidátkou, zapsanou na kandidátní listině jedné volební strany v těchto volbách, a zasáhla tak do průběhu voleb. Stěžovatelé obecnému soudu dále vytýkají, že neprovedl žádný z jimi navrhovaných důkazů, jimiž mohlo být prokázáno, zda se skutečně jednalo jen o čtyři voliče. Závěrem konstatují, že v průběhu předmětných voleb selhaly veškeré kontrolní mechanismy, včetně soudu. Všechny orgány státu, které jsou povolány k aplikaci volebního zákona, tak v projednávaném případě údajně potvrdily jeho nadbytečnost.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, i vedlejšího účastníka řízení, Město Teplice, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal ve svém vyjádření především na odůvodnění svého rozhodnutí. Trvá na názoru v něm vysloveném. Město Teplice se postavení vedlejšího účastníka přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2003, vzdalo, a Ústavní soud s ním proto jako s vedlejším účastníkem nadále nejednal.
Ústavní soud nejprve přezkoumal ústavní stížnost z hlediska splnění podmínek stanovených v zákoně o Ústavním soudu, zejm. v jeho ustanovení §30, dle něhož musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Splnění uvedené podmínky bylo od počátku prokázáno u stěžovatelů 1) a 2), nikoli však u stěžovatele 3). Ústavní soud jej proto vyzval k doložení příslušné plné moci s tím, že i on, byť advokát, musí být podle uvedeného ustanovení zastoupen. Na tuto výzvu stěžovatel 3) reagoval přípisem ze dne 14. 1. 2003, v němž uvádí, že výzvě Ústavního soudu není schopen vyhovět. Navrhl, aby Ústavní soud považoval projednávanou ústavní stížnost za podanou toliko stěžovateli 1) a 2), jež zastupuje. Ústavní soud z obsahu jeho podání usuzuje, že se jím stěžovatel 3) platně zřekl svého nároku pokračovat v řízení o ústavní stížnosti. V důsledku toho podle §77 zákona o Ústavním soudu řízení o projednávané ústavní stížnosti ve vztahu k němu zastavil.
Ústavní soud se následně zabýval tím, zda je ústavní stížnost opodstatněná. Zohlednil přitom především svou dosavadní judikaturu. V minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního. Posuzoval proto jen otázku, zda jsou právní názory a postup obecných soudů ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatelé zpochybňují v projednávaném případě jak skutková zjištění soudu, tak i jeho závěr, dle něhož porušení volebního zákona v projednávaném případě nemohlo ovlivnit výsledky hlasování. Tvrdí mimo jiné, že soud neprovedl žádný z jimi navržených důkazů, kterými by mohlo být prokázáno, zda k porušení volebního zákona došlo skutečně jen ve čtyřech případech, přičemž tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že pro tvrzení, že by k obdobnému pochybení mohlo dojít i v dalších případech, nebyl podán jediný důkaz. Spokojil se prý jen s písemným prohlášením osob, které volební zákon porušily.
Soud v projednávané věci rozhodoval na základě ustanovení §200l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), podle něhož se každá osoba zapsaná do stálého seznamu voličů a jeho dodatku ve volebním okrsku, kde byl člen zastupitelstva v obci volen, jakož i každá volební strana, jejíž kandidátní listina byla zaregistrována pro volby do tohoto zastupitelstva, může obrátit na soud s návrhem na vydání rozhodnutí a) o neplatnosti hlasování, b) o neplatnosti voleb, c) o neplatnosti volby kandidáta. Podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení soud o návrhu rozhodne bez jednání usnesením, a to do 20 dnů. Probíhá-li důkazní řízení ve věcech, jichž se uvedené ustanovení dotýká, je ovládáno principy sporného řízení (§120 odst. 1 o.s.ř.), neboť řízení podle ustanovení §200l není uvedeno v taxativním výčtu v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. (srov. Bureš a kol., Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 817-918). Podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Z uvedeného plyne, že soud není důkazními návrhy účastníků vázán do té míry, že by musel provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn důkazní návrhy posoudit a případně rozhodnout, které z nich neprovede (např. důkazy, které jsou nerozhodné či které nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci) (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 422). V projednávaném případě zásadně proto není možné spatřovat pochybení soudu v tom, že důkazy navržené stěžovateli neprovedl, vyjma případu, že by soud postupoval svévolně.
Ústavní soud vzal v potaz skutečnost, že stěžovatelé ve svém návrhu podaném obecnému soudu pouze obecně tvrdili, že k porušení došlo "postupem nejméně dvou okrskových volebních komisí" s tím, že nelze "nepochybně určit počet hlasů získaných tímto hlasováním v rozporu s volebním zákonem". Stěžovatelé tedy netvrdili, že by porušení bylo více, a netvrdili tedy ani, že by takový závěr mohly potvrdit jimi navržené důkazy. Naopak, jimi navržené důkazy měly zjevně potvrdit "pouze" skutečnost, že k porušení volebního zákona v několika případech došlo. Pokud nyní tvrdí, že k porušení volebního zákona mohlo dojít i ve více případech, než následně zjistil soud, nesplnili v řízení před obecným soudem náležitě svou povinnost tvrzení (§79 a §101 o.s.ř.). Za dané situace nelze obecnému soudu vytýkat, že další dokazování neprováděl, když i ze sdělení Magistrátu města Teplice a prohlášení předsedkyň dvou okrskových volebních komisí vyplývalo, že k porušení došlo, a to podle uvedených prohlášení právě ve čtyřech případech. Reakce soudu, který své rozhodnutí opřel o závěr, že k porušení volebního zákona došlo právě ve čtyřech případech, je adekvátní ve vztahu k tvrzením, obsaženým v návrhu stěžovatelů. V této souvislosti není ani možno opomenout okolnost, že obecný soud má ve věcech neplatnosti hlasování podle ustanovení §200l o.s.ř. rozhodovat ve 20denní lhůtě a zásadně bez jednání, což implicitně předpokládá kvalifikovanou spolupráci stěžovatelů i výraznou "racionalizaci" důkazního řízení. Bylo proto především na stěžovatelích, aby Ústavnímu soudu nabídli konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě jimi navržené důkazy odhalí další, kvalifikovaná porušení zákona. To neučinili. Na podkladě uvedených skutečností tedy Ústavní soud neshledal postup obecného soudu svévolným.
Ústavní soud neopomenul, že obecnému soudu plyne z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. povinnost odůvodnit (mimo jiné), proč neprovedl další důkazy. V tomto směru jisté pochybení konstatovat lze, neboť obecný soud tomuto svému závazku náležitě nedostál. Ústavní soud ovšem v daném ohledu přihlédl ke svému závěru stran absence svévole v postupu soudu. V úvahu vzal dále také to, že, ačkoliv nelze pustit ze zřetele, že ustanovení §60 volebního zákona, který umožňuje soudní přezkum ve věcech neplatnosti hlasování, chrání zájem voličů na správném provádění voleb, není z něj možno usuzovat na bezvýhradnou prioritu subjektivního, osobního práva každého z jednotlivců před obecným zájmem. Citované ustanovení naopak primárně chrání podmínky, jež zajišťují řádný průběh voleb. Soud zejména ověří, zda volby splnily poslání stanovené v čl. 5 a čl. 6 Ústavy ČR, tj., zda vyjádřily politickou vůli na základě svobodného hlasování při volné soutěži respektující základní demokratické principy, a zda jsou proto z hlediska demokratického zřízení věrohodné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 508/98). Obecný soud věc v daném úhlu pohledu posoudil (přihlédl i k celkovému výsledku voleb) a, jak výše uvedeno, nepostupoval při tom svévolně. Určité procesní pochybení obecného soudu tak nemělo dopad v rovině ústavnosti.
Ani další námitky stěžovatelů neshledal Ústavní soud relevantními. Stěžovatelé se domnívají, že obecný soud dospěl v projednávaném případě také k nesprávným skutkovým zjištěním. Jejich námitky se nicméně vztahují spíše ke správnosti zveřejnění výsledků voleb než ke správnosti zjištění, na nichž soud postavil své právní závěry. Stěžovatelé totiž zpochybňují počet platných hlasů podle zveřejněných výsledků voleb a následně i počet voličů, jimž byly vydány obálky, počet hlasů, odevzdaných pro jednotlivé strany, počet hlasů pro jednotlivé kandidáty a tedy i výsledek hlasování. Soud však ve svém rozhodnutí nestaví na celkovém počtu platných hlasů, ale na početním poměru voličů, již volili v rozporu s volebním zákonem, k počtu ostatních voličů a k počtu volebních stran. Argumentace stěžovatelů je tak ve vztahu k závěrům, které jsou skutečně obsaženy v napadeném rozhodnutí, nepřípadná.
Informace, které stěžovatelé podávají ke konkrétním případům porušení volebního zákona (neprokázání totožnosti voličů apod.), jsou ve vztahu k projednávané věci irelevantní, neboť pouze dokumentují zmíněné čtyři případy porušení volebního zákona, které potvrdil sám soud. Pokud nyní stěžovatelé spatřují porušení volebního zákona i v tom, že do voleb zasáhla starostka obce, jako kandidátka volební strany, Ústavnímu soudu nezbývá než upozornit, že o této námitce měl rozhodovat primárně právě obecný soud ve stanovené lhůtě podle ustanovení §200l o.s.ř. S ohledem na funkci ústavní stížnosti a s ní spojenou zásadu subsidiarity není Ústavní soud oprávněn se danou námitkou zabývat. Smysl a účel zásady subsidiarity reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě, kdy selžou ostatní. Ve shodě s ní je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelé v uvedené podmínce v souvislosti s touto námitkou nedostáli.
Stěžovatelé konečně též napadají samotný právní závěr obecného soudu, dle něhož ustanovení volebního zákona v projednávaném případě nebyla porušena způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb. Jeho nesprávnost však vyvozují z údajně nesprávných skutkových závěrů soudu, které však Ústavní soud, jak výše uvedeno, nepotvrdil.
Ústavní soud nad rámec svého posouzení považuje za potřebné uvést, že ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ nedopadá. Podle věty první uvedeného ustanovení platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho "občanských právech nebo závazcích" nebo o oprávněnosti "jakéhokoli trestního obvinění" proti němu. Přezkoumání platnosti hlasování v komunálních volbách zjevně není rozhodnutím, které by uvedenému ustanovení bylo věcně podřaditelné.
Ústavní soud tak v projednávaném případě nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Okolnost, že se se závěry obecného soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu