ECLI:CZ:US:2004:2.US.84.04
sp. zn. II. ÚS 84/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. M., zastoupené JUDr. L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 215/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 12 C 70/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv, vyplývajících z čl. 6. odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vůči České republice, jednající Ministerstvem pro místní rozvoj, náhrady škody, kterou uplatňovala podle zákona č. 58/69 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu, nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon 58/69 Sb."). Tvrdila, že jí vznikla škoda "nesprávným úředním postupem úředníků B. p. P. 1" při vyřizování jejího restitučního nároku, uplatněného podle zákona 403/90 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon 403/90 Sb."). Obecné soudy dospěly k závěru, že B. p. P. 1, st. p., nebyl státním orgánem, a jeho zaměstnanci proto neplnili úkoly státního orgánu nebo orgánu společenské organizace ve smyslu §18 zákona 58/69 Sb.
Stěžovatelka spatřovala v postupu soudu snahu zbavit stát odpovědnosti za škodu čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. VI., odst. 1 Úmluvy, právo na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na přiměřenou náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a právo na spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy.
Návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Základ její argumentace spočívá v tvrzení, že B. p. P. 1, st. p., je státní organizací, a proto v případě jeho "nesprávného úředního postupu" se škoda z toho vzniklá hradí podle zákona 58/69 Sb., který platil v době vzniku škody.
Postup obecných soudů, pokud dovodily, že na daný případ nelze aplikovat zákon č. 58/69 Sb., je ústavně konformní a tudíž nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterého se dopustil státní orgán nebo orgán státní organizace v občanském soudním řízení, ve správním řízení a v trestním řízení. Jde tedy o odpovědnost za nesprávný postup při výkonu veřejné moci. Státní podnik není vykonavatelem žádné veřejné moci. Jeho posláním je výroba zboží, poskytování prací a služeb, přičemž tuto činnost vykonává samostatně na vlastní účet a bere na sebe i přiměřené riziko, vyplývající z podnikání. V právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů. Za závazky státu neodpovídá, stejně tak jako stát neodpovídá za jeho závazky, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon. Takovou výjimkou je stěžovatelkou citované ustanovení §251 zákoníku práce.
Při vyřizování restitučních nároků, uplatněných podle zákona č. 403/90 Sb. (stejně jako u ostatních restitucí), nevystupovaly státní podniky jako reprezentanti veřejné moci, ale jako povinné osoby, kterými se staly, pokud splňovaly zákonem stanovené podmínky. V takovém případě vznikl mezi státním podnikem jako osobou povinnou a oprávněným ze zákona soukromoprávní vztah, jehož obsahem byla povinnost vydat věc. Tato povinnost nebyla realizována povinnou osobou vydáním úředního rozhodnutí, ale uzavřením soukromoprávní smlouvy označené zákonem jako "dohoda o vydání věci". Pokud svoji povinnost nesplnila, měla oprávněná osoba právo obrátit se na orgán veřejné moci, v konkrétním případě na soud, a u něho se domáhat svého zákonného nároku. Chybný postup zaměstnanců státního podniku tedy nemohl založit odpovědnost podle zákona č. 58/69 Sb., neboť nešlo z jejich strany o výkon veřejné moci.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 zákona, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu