ECLI:CZ:US:2004:2.US.87.03
sp. zn. II. ÚS 87/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2002, sp. zn. 22 Ca 97/2002, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. prosince 2001, č. j. 4589/150/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jakožto účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ostravě, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. února 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. prosince 2001, č. j. 4589/150/2001. Jím bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Havířově ze dne 6. prosince 2000, č. j. 82007/00/370932/6762, o zamítnutí žádosti stěžovatele o obnovu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že postupem správních orgánů i krajského soudu byl porušen zákon i jeho ústavně zaručená práva. Konstatoval, že dle ustanovení §32 odst. 2 lit. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), je základní náležitostí rozhodnutí uvedení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodnuto. Dne 11. ledna 2000 mu byly vydány dodatečné platební výměry (č. j. 1406/00/370911/0184; 1467/00/370911/018 a 1480/00/370911/0184), z nichž však není zřejmé, podle kterých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z příjmů"), mu byla daň stanovena. Při rozhodování rovněž nebylo vzato v úvahu, že na dodatečném daňovém výměru, č. j. 1480/00/370911/0184, schází podpis oprávněného pracovníka. Tento daňový výměr je tedy neplatný. Kopii tohoto dodatečného daňového výměru stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu.
Nesouhlasil s argumentací, uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí, že v řízení o obnově nemohly být dodatečné platební výměry přezkoumány. Podle jeho názoru jím uplatněné námitky neměly vést k přezkumu napadených rozhodnutí, ale k ověření jejich neplatnosti. Touto otázkou se krajský soud vůbec nezabýval.
V popsaném postupu shledal stěžovatel porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě - prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca. Ta uvedla, že námitku stěžovatele, týkající se porušení čl. 90 Ústavy ČR, nepovažuje za důvodnou. Konstatovala, že krajský soud by toto ustanovení z věcného hlediska ani porušit nemohl.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřil vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Ostravě - prostřednictvím pověřené zástupkyně vedoucího oddělení metodiky správy daní. Ta konstatovala, že ustanovení §32 odst. 2 lit. d) zákona o správě daní a poplatků požaduje, aby byl citován právní předpis, tedy zákon, jehož bylo použito, a nikoliv příslušné ustanovení zákona. K námitce absence podpisu na dodatečném platebním výměru se vedlejší účastník vyjádřit nemůže, neboť na stejnopisu dodatečného platebního výměru, který má k dispozici, a který je založen ve spisu, podpis neschází. Závěrem uvedla, že stěžovatel formuloval porušená práva příliš vágně, takže není zřejmé, jaká práva měla být porušena.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, vedený pod sp. zn. 22 Ca 97/2002, a spisové materiály Finančního ředitelství. Po seznámení se s jejich obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předmětem řízení před správním soudem byl přezkum zákonnosti postupu správních orgánů při rozhodování o žádosti stěžovatele o obnovu řízení. Soud neshledal pochybení správních orgánů při posuzování okolností, o které stěžovatel opřel svoji žádost. Skutečnost, že stěžovatel považoval některé podklady za důležité a významné pro nařízení obnovy řízení, avšak správní orgány nikoliv, není namítaným zásahem do základních práv stěžovatele.
Jinými slovy, finanční úřad posuzoval, zda podklady předložené stěžovatelem jsou natolik významné, a jejich užití by mohlo mít podstatný vliv na vlastní rozhodnutí. Takový význam jim však nepřisoudil, a ani finanční ředitelství nesdílelo názor stěžovatele o závažnosti předložených podkladů. Správnímu soudu, při postupu podle o. s. ř., které upravovalo tehdejší správní soudnictví, příslušelo pouze posoudit, zda správní orgány nevybočily při své činnosti ze zákonem stanoveného rámce.
Právě s ohledem na takto úzce vymezený předmět činnosti správního soudu, není možné akceptovat námitky stěžovatele, které ve své ústavní stížnosti předložil. Stěžovatel svou ústavní stížnost založil především na tvrzené neplatnosti dodatečných platebních výměrů. Neuvedl však v čem mělo spočívat pochybení správního soudu při přezkumu zákonnosti postupu správních orgánů.
Jakkoliv je názor stěžovatele na nulitu dodatečného daňového výměru, č. j. 14880/00/370911/0184, správný, nebyla tato otázka předmětem posuzování jeho žádosti o obnovu řízení. Absence podpisu na dodatečném daňovém výměru činí toto rozhodnutí absolutně neplatné, dle ustanovení §32 odst. 2 lit. g) zákona o správě daní a poplatků (viz i nález sp. zn. Pl. ÚS. 8/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, č. 141, resp. 300/1998 Sb.). Ověření neplatnosti přísluší, dle ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, správci daně v rámci samostatného řízení a nikoliv v rámci posuzování žádosti o obnovu řízení, navíc za situace, kdy finančnímu úřadu není toto pochybení známo. Tím méně mohla tato okolnost být napravena v rámci řízení před správním či dokonce Ústavním soudem.
K námitce stěžovatele, kterou se domáhal specifikace použitých právních předpisů, Ústavní soud uvádí, že jejich označení je dostatečné a zcela v souladu s ustanovením §32 odst. 2 lit. d) zákona o správě daní a poplatků. Zákonodárce totiž rozlišuje dva pojmy, a to na straně jedné "právní předpis", který znamená označení normy, nejčastěji jejím číslem a názvem, a na straně druhé "ustanovení", který znamená označení pasáže z právní normy (viz například ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Pojem "právní předpis" je tedy pojem širší a "ustanovení" je jeho dílčí součástí. Pokud zákonodárce v ustanovení §32 odst. 2 lit. d) zákona o správě daní a poplatků použil pojmu "právní předpis", je označení použitého zákona naplněním požadavku zákonodárce. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 31/99, který použil ve správní žalobě, je tedy nutno uvést, že tímto nálezem byla deklarována nezbytnost uvedení všech použitých předpisů, nikoliv jen jejich výběru, nebyla jím však požadována citace jednotlivých ustanovení.
Proto nelze akceptovat názor stěžovatele, že neplatnost se týkala všech dodatečných platebních výměrů. Ta se týká výhradně dodatečného platebního výměru ze dne 11. ledna 2000, č. j. 1480/00/370911/0184.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu