ECLI:CZ:US:2004:2.US.9.02
sp. zn. II. ÚS 9/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky E. G.- L., zastoupené advokátem Mgr. L. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 3. 2001, čj. 2 T 173/98-291, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2001, čj. 1 To 640/2001-317, za účasti Okresního soudu v Jeseníku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 7. 1. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku a Krajského soudu v Ostravě uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na řádný a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. 2 T 173/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Jeseníku uznal rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, čj. 2 T 173/98-191, stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Dále rozhodl o náhradě škody. Dle skutkových zjištění stěžovatelka spolu s V. P. objednali pobyt na chatě Ch. v L., kde se od 3. 10. 1996 zdržovali s matkou a nezl. synem stěžovatelky. Později ujednali, že stravu a nocleh za všechny uhradí fakturou. Na chatě setrvali, ač věděli, že na úhradu nemají finanční prostředky. Dne 5. 11. 1996 chatu opustili a ubytování a stravu neuhradili, čímž způsobili M. P. škodu 27.000,- Kč. Při odjezdu odcizili z rekreační chaty věci v hodnotě 17.000,- Kč ke škodě M. P. a společnosti B., a.s. Brno, se sídlem v Brně,. Soud prvního stupně vyšel při zjišťování skutkového stavu z výpovědí obžalovaného V. P., poškozené P., svědka B. a z listinných důkazů. Obhajobu stěžovatelky, že za pobyt měl dle dohody platit P., označil za účelovou.
Stěžovatelka se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala. Namítala, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neboť u ní neprokázal podvodný úmysl. Tvrdila, že vše zosnoval její druh P., o němž se až později dozvěděla, že je osobou vícekrát soudně trestanou.
Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 24. 10. 2001, čj. 1 To 640/2001-317. Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy, které v souladu s ustanovením §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vyhodnotil. V odůvodnění rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Připomněl, že řízení proti stěžovatelce bylo zpočátku vedeno dle §302 a násl. trestního řádu. Po zjištění jejího pobytu v něm bylo pokračováno za osobní účasti stěžovatelky při zachování všech jejích práv. Uvedl, že odvolací námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby stěžovatelky uplatněné v řízení před nalézacím soudem, která ovšem byla vyvrácena.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Upozornila v ní na to, že v předmětné věci byla dne 26. 8. 1997 vyslechnuta jako svědkyně. Uvedla tehdy, že se zdržuje v J., okres Zlín, a poštu je jí možno zasílat na adresu do zaměstnání. Má za to, že je přirozené, že od té doby změnila místo pobytu. Neměla povinnost oznamovat orgánům činným v trestním řízení jakoukoli změnu a svou povinnost ve vztahu k orgánům cizinecké policie vždy splnila. Od 7. 5. 1998 byla přihlášena k pobytu na adrese K., Pod Bílou horou 1242, což vyplývá z potvrzení vydaného Oddělením cizinecké policie v Novém Jičíně z 2. 1. 2002. Pozastavuje se tedy nad skutečností, proč jí bylo doručováno na různé adresy. Policejní orgány se spokojily se zprávou z 30. 4. 1998 o povoleném dlouhodobém pobytu od 26. 11. 1997 do 26. 11. 1998 na adrese K. 12/2338 v Ostravě - Zábřehu a zahájily její trestní stíhání jako proti osobě uprchlé. Dozvěděla se o něm až v souvislosti s předvoláním k hlavnímu líčení. Má za to, že u ní nebyly splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §302 a násl. trestního řádu, když dle ustanovení tohoto oddílu lze konat řízení proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Domnívá se, že policejní orgány neučinily všechny kroky vedoucí ke zjištění jejího pobytu, neboť neučinily dotaz na referát oddělení cizinecké policie. Pokud by postupovaly důsledně, zjistily by, že měla v inkriminované době povolený dlouhodobý pobyt na adrese K., Pod Bílou horou 1242. Zde by si zcela jistě převzala i sdělení obvinění. Tímto postupem orgány činné v trestním řízení porušily její právo obsažené v článku 40 odst. 3 Listiny, jímž měl zákonodárce nepochybně na mysli i možnost umožnit obviněnému vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a ke všem důkazům o nich, a navrhovat důkazy. Nemohla si ani zvolit obhájce, jemuž by důvěřovala. Až u hlavního líčení měla poprvé možnost navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy. Soud však její návrh na výslech svědkyně T. S. P. zamítl, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva na řádný a spravedlivý proces. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo. Přitom neshledal nic nezákonného. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla zkrácena na svých právech, a to nejen v samotném hlavním líčení, ale zejména v řízení přípravném.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Jeseníku a Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení Okresní státní zastupitelství v Jeseníku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Jeseníku ve svém vyjádření upozornil na výpověď stěžovatelky z 26. 8. 1997, kdy uvedla, že je bez trvalého bydliště. Ve spise je založena zpráva Policejního prezidia ČR z 14. 3. 1997, dle které byl jmenované v lednu 1997 dlouhodobý pobyt zrušen. Ze spisu dále vyplývá, že místo jejího pobytu se nepodařilo vypátrat. Proto bylo trestní stíhání zahájeno jako proti uprchlé. Jedná se o specifický způsob zahájení trestního stíhání, respektující zásadu, že všechny písemnosti určené obviněnému se doručují jeho obhájci. Nutná obhajoba má při nepřítomnosti obviněného zajistit všestranné objasnění věci a spravedlivé rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení postupovaly dle přesvědčení soudu v souladu s ustanovením §302 a násl. trestního řádu. Po zjištění pobytu stěžovatelky bylo v řízení pokračováno za její osobní účasti a byla jí dána plná možnost uplatnit svá procesní práva a svou obhajobu. Soud má za to, že provedl potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy, které vyhodnotil způsobem uvedeným v §2 odst. 6 trestního řádu. Odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá příslušným zákonným ustanovením.
Krajský soud v Ostravě navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť má za to, že nedošlo k vytýkanému porušení Listiny. Uvedl, že není schopen se vyjádřit k potvrzení z 2.1.2002, na něž ústavní stížnost poukazuje, neboť v době rozhodování nebylo vydáno. Má za to, že stěžovatelka v odvolání nenapadala nedostatky přípravného řízení z hlediska porušení práv na obhajobu. Veškeré odvolací námitky směřovala do skutkových zjištění a jejich hodnocení. Odvolací soud se přesto nad rámec odvolacích námitek zabýval i řízením, jež napadenému rozsudku předcházelo a v němž neshledal nic nezákonného. Po zjištění pobytu stěžovatelky bylo v řízení pokračováno standardním způsobem. V hlavním líčení jí byla dána možnost uplatnit všechna procesní práva, včetně práva na obhajobu. Odvolací soud upozornil, že k námitkám stěžovatelky se nemůže bez spisového materiálu blíže vyjádřit a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní státní zastupitelství v Jeseníku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdala.
Východiskem argumentace uplatněné v ústavní stížnosti je tvrzení, že pro konání řízení proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky, neboť příslušné orgány nevyčerpaly všechny možnosti ke zjištění jejího pobytu na území České republiky. Stěžovatelka argumentuje, že se ve skutečnosti neskrývala, ale pobývala na povolené adrese. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka neuplatnila svou námitku stran (ne)existence podmínek pro řízení proti uprchlému ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím. Veškeré své námitky směřovala do skutkových zjištění a jejich hodnocení nalézacím soudem. Až nyní, spolu s ústavní stížností, vznesla tuto námitku, a to i podpořenou důkazem (potvrzení Policie ČR ze dne 2. 1. 2002). Ústavní soud ve svých rozhodnutích nicméně ustáleně judikuje, že není oprávněn zohlednit námitky, jimiž stěžovatel v ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích řízeních (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 337-338), neboť mu v tom brání princip subsidiarity.
Stěžovatelka namítla, že orgány činné v trestním řízení svým postupem v řízení proti uprchlému porušily její právo obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť neměla možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, které jí byly kladeny za vinu, ke všem důkazům a navrhovat důkazy. Nemohla si ani zvolit obhájce, jemuž by důvěřovala.
Řízení proti uprchlému dle ustanovení §302 a násl. trestního řádu je nepochybně řízením, které nemálo zužuje prostor pro uplatnění ústavních principů spravedlivého procesu. Zejména neumožňuje obviněnému realizovat osobně a bezprostředně jeho právo na obhajobu. Nelze ovšem posuzovat přípravné řízení, vedené v režimu proti uprchlému, izolovaně od řízení před obecnými soudy. Ústavní soud vyšel při posuzování projednávaného případu z toho, že ne všechna případná omezení či případné vady vyplývající z rizik vedení přípravného řízení v režimu proti uprchlému, jsou nevratné a definitivní. Takové případné vady či taková omezení přípravného řízení lze zásadně napravit v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu, jenž se při rozhodování důsledně řídí zásadou subsidiarity, přísluší posoudit poskytnutou ochranu základních práv stěžovatele a spravedlivost řízení až v kontextu trestního řízení jako celku. Musel proto odpovědět na otázku, zda skutečnost, že právo stěžovatelky na obhajobu bylo v přípravném řízení omezeno, byla či nebyla následně napravena postupem obecných soudů, a zda tedy bylo celé trestní řízení spravedlivé.
Nalézací soud, jenž v souladu s ustálenou soudní judikaturou k ustanovení §302 a násl. trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2001, po podání obžaloby zjišťoval, zda u stěžovatelky přetrvávají důvody pro zvláštní způsob řízení proti uprchlému, pokračoval v řízení podle obecných ustanovení trestního řádu. Vyšel přitom ze skutečnosti, že důvody konání řízení proti uprchlému v případě stěžovatelky odpadly, když se mu podařilo zajistit její přítomnost u hlavního líčení. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v hlavních líčeních, jichž se stěžovatelka osobně účastnila, nalézací soud znovu provedl dokazování z přípravného řízení. Stěžovatelce dal možnost plně uplatnit všechna svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Měla právo zaujmout stanovisko ke všem prováděným důkazům a činit návrhy, čehož také plně využila. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, nalézací soud naopak nepřihlédl k těm důkazům, které provedl v nepřítomnosti stěžovatelky, resp. bez jejího výslovného souhlasu (výpovědi svědků H. a K.). Tyto důkazy označil za procesně nepoužitelné. I přesto měl k dispozici dostatek potřebných a pro posouzení věci nezbytných důkazů, které odpovídajícím způsobem a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a posléze z nich vyvodil závěr o vině stěžovatelky, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že trestní řízení jako celek, a to i s ohledem na tu jeho část, jež probíhala v režimu proti uprchlému, bylo spravedlivé, neboť obecné soudy následně postupovaly tak, že poskytly v konečném důsledku stěžovatelce všechna procesní práva, na nichž je spravedlivé řízení založeno.
Stěžovatelka dále namítá, že nalézací soud zamítl její návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně T. S. P., která se mohla vyjádřit k tomu, že obžalovaný P. měl v době příjezdu na chatu u sebe částku 4.500,- USD, které si předtím za přítomnosti jmenované svědkyně vypůjčil na Ukrajině. Má za to, že soud svým postojem k tomuto návrhu zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v odvolacím řízení nedomáhala nápravy rozhodnutí nalézacího soudu pro absenci neprovedení navrženého důkazu. Ani z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem ze dne 24. 10. 2001 nevyplývá, že by jeho provedení navrhovala. Ústavní soud tak nemohl stížnosti ani v této části vyhovět, neboť v případě rozsudku odvolacího soudu nelze hovořit nejen o porušení ústavních práv, ale ani příslušných procesních ustanovení trestního řádu. Uvedená vada (opomenutí zdůvodnit, proč byl návrh na provedení důkazu zamítnut) tak zatížila pouze rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud není příslušný o této námitce rozhodnout, neboť by se tím dostal do pozice odvolacího soudu, která mu jako ochránci ústavnosti nepřísluší. Posouzení takové námitky bylo pouze věcí soudu druhého stupně, pokud by se ovšem stěžovatelka ochrany v tomto směru domáhala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí zákona. V nich učiněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Za tohoto stavu je tedy povinen respektovat napadená rozhodnutí jako projev nezávislého rozhodování obecných soudů, do něhož není oprávněn zasáhnout.
Ústavnímu soudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 2. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu