ECLI:CZ:US:2004:2.US.92.04
sp. zn. II. ÚS 92/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky Mgr. M. H., zastoupené advokátem JUDr. P. T., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 23 Co 408/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhovém žádání obsaženém v podání ze dne 9. 2. 2004 se navrhovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 9 C 10/2000. Chybně v něm sice uvedla spisovou značku rozhodnutí soudu prvního stupně, z obsahu celého podání je však zřejmé, že šlo o přepis a že správně měla být uvedena sp. zn. 23 Co 408/2002. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně uvádí, že proti napadenému rozhodnutí podala také dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1458/2003, zamítnuto.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zabýval se zejména otázkou, zda jde o návrh, k jehož projednání je příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu pro případy rozhodování o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutí ve smyslu citovaného článku Ústavy se ve světle ustanovení §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ustáleně vykládá jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit oprávnění zrušit pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze napadené ústavní stížností, neboť to evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, čj. 28 Cdo 1355/2002-264, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Toto rozhodnutí je meritorní a není jen rozhodnutím deklaratorní povahy. Pokud by Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu přesto přezkoumal a případně zrušil, konečné meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci by zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 24. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj