ECLI:CZ:US:2004:3.US.112.04
sp. zn. III. ÚS 112/04
Usnesení
III. ÚS 112/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. P. O.advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 1 T 1/2003, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 4 To 93/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 4 To 93/2003, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 1 T 1/2003, s tím, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Uvedených trestných činů se dopustil jednak tím, že dne 7. 6. 1999 v době kolem 16.00 hodiny v Dubnici nad Váhom, ve Slovenské republice, na sídlišti Pod hájom, v úmyslu usmrtit, postupně z bezprostřední blízkosti vystřelil z nelegálně drženého samopalu na náhodně procházejícího A. Č., kterého zasáhl jedním výstřelem, v důsledku čehož tento poškozený utrpěl lehké zranění se zanecháním trvalých následků, a poté na poškozeného J. K, kterého zasáhl devíti výstřely a který na následky těchto zranění zemřel, a na R. R., kterého zasáhl pěti výstřely, následkem čehož tento poškozený utrpěl těžká poranění, která jej bezprostředně ohrožovala na životě, se zanecháním trvalých následků, a jednak tím, že si opatřil a bez povolení přechovával funkční pistoli značky Taurus se zásobníkem a 45 kusy nábojů.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, rovněž napadeným ústavní stížností, bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení trestního řádu, přičemž nebylo zjištěno ani zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. Napadený rozsudek dle jeho názoru splňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť nalézací soud popsal skutkový děj, důkazy, z nichž vycházel, a uvedl, jak tyto hodnotil, zabýval se rovněž obhajobou stěžovatele v konfrontaci se skutkovými zjištěními, vysvětlil i, proč nevyhověl návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů, zabýval se otázkou duševního zdraví stěžovatele z hlediska jeho trestní odpovědnosti, odůvodnil podřazení skutkových zjištění pod konkrétní kvalifikaci, hodnotil stupeň společenské nebezpečnosti, posuzoval polehčující a přitěžující okolnosti a na základě vyhodnocení všech okolností a podmínek podle příslušných ustanovení trestního zákona dospěl k závěru o trestu. Se závěry nalézacího soudu se soud odvolací v plném rozsahu ztotožnil, když vycházel z toho, že skutková zjištění nalézacího soudu nejsou nejasná nebo neúplná, dle něj nelze ani konstatovat, že by se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V další části odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že důkazním návrhům stěžovatele nebylo třeba vyhovět, neboť provedené dokazování bylo pro účely zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostatečné, provedené důkazy jsou hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Dále odvolací soud vysvětlil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech svědků P. K, J. D. a osob, které se účastnily střeleckého výcviku, když vycházel z minimální, resp. nulové důkazní hodnoty těchto důkazů, a to vzhledem k osobám svědků, časovému odstupu a době, v jaké s těmito návrhy stěžovatel přichází. Stejně tak zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na výslech osob k popisu okolností, za nichž byly odebírány pachové stopy, když odkázal na již provedené důkazy a závěry nalézacího soudu. Odvolací soud odmítl rovněž návrh na prověření, zda na pracovní blůze a montérkách zajištěných poblíž místa činu byly zjišťovány a nalezeny povýstřelové zplodiny, neboť takové zkoumání již prováděno bylo a k jeho výsledkům existuje odborné vyjádření, na které navázalo další odborné vyjádření. Jde-li o navrhovaný výslech svědků D. H., M. M. a J. P., ten odvolací soud odmítl s odkazem na odůvodnění nalézacího soudu. Odvolací soud se dále neztotožnil s názorem stěžovatele, že nepřímé důkazy ve věci opatřené netvoří ucelený řetězec logicky navazujících skutečností, neboť závěry nalézacího soudu vycházejí z obsahu spisu. V souvislosti s tím se vrchní soud zabýval výpověďmi přímých svědků události a konstatoval, že popis pachatele se typově shoduje s popisem stěžovatele a že jejich hodnocení v souvislosti s dalšími důkazy (které je nezadatelným právem nalézacího soudu) lze pokládat za logické. Odvolací soud se také zabýval skutečností, že byla nalezena pouze jediná daktyloskopická stopa shodná s otiskem části prstu stěžovatele na zásobníku zbraně, přičemž na jiné části zbraně byla zjištěna pachová stopa, nikoli stopa daktyloskopická, když konstatoval, že existuje řada vysvětlení, přičemž jedno z nich i následně popsal a odkázal na odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace. Výslech policistů, kteří zajišťovali stopy na předmětné zbrani, má být dle odvolacího soudu pro odstup času a charakter stop neschopný přinést nové poznatky či vybrat z vysvětlení možností nánosu stop variantu stěžovateli nejblíže přijatelnou, ve světle existujících důkazů by to bylo i nadbytečné. Dle názoru vrchního soudu nález cizích vlasů na čepici stěžovatele nezpochybňuje závěr, že daný oděv byl použit stěžovatelem, neboť byl zajištěn vlas s morfologickými znaky shodnými s vlasy stěžovatele, kromě toho byl mezi předmětnými věcmi zajištěn i hřeben vykazující biostopy shodné DNA. Konečně se zmíněný soud zabýval otázkou motivace jednání stěžovatele a jeho obhajobou ve smyslu možné konspirace, vyjádřil se i k otázce kontaktů s D. H., když uzavřel, že kdyby se námitky v tomto směru ukázaly důvodné, nemělo by to žádný vliv na zjištěné skutečnosti ohledně jednání stěžovatele.
Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je přitom patrné, že dovolací soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatele, přičemž mj. vysvětlil, proč uplatněné skutkové námitky nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení a proč se ztotožnil - jde-li o právní posouzení věci - se závěry soudů nižších stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu celého řízení nebyl předložen jediný přímý důkaz o jeho účasti na místě činu a o tom, že to byl stěžovatel, kdo na poškozené střílel. Řetězec nepřímých důkazů pak netvoří ucelený řetězec logicky navazujících skutečností, jenž by skýtal spolehlivý podklad pro rozhodnutí o jeho vině. Kromě toho nebyly vyvráceny pochybnosti o tom, zda důkazy byly opatřeny v souladu se zákonem a zda bylo při jejich opatřování zachováno právo stěžovatele na obhajobu. Konkrétně se má jednat o tašku s osobními věcmi a zbraň, které byly nalezeny poblíž místa činu, neboť jde-li o zmíněnou tašku, tato mu byla dříve odcizena na střelnici, kde měl přijít i do styku s touto zbraní. Proto navrhoval doplnit dokazování výslechy svědků, jež tuto skutečnost mohli potvrdit. Dále navrhoval výslechy svědků, kteří měli potvrdit, že byl v době činu pracovně vázán jinde. Tyto návrhy nebyly v žádné fázi trestního řízení akceptovány, což má za následek porušení práva stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel napadá i to, že ve spise schází doklad o tom, kým, kdy a jakým způsobem byly snímány "pachové stopy a pachové konzervy", přičemž nebyl akceptován návrh na výslech policistů, kteří to měli učinit, a to zvláště za situace, kdy obhájci stěžovatele nebyla účast na tomto vyšetřovacím úkonu, již si vyhradil, umožněna. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká rovněž hodnocení jednotlivých důkazů a rozporů mezi nimi vždy v jeho neprospěch. V prvé řadě má jít o pořízení a ztotožnění pachových stop. Zbraň, kterou odhodil střelec do kontejneru, měla být nalezena až po dvou hodinách, kdy údajně byla kontaminována odpadky, a v době jejího nalezení nebylo provedeno sejmutí a zakonzervování pachových stop. Podle protokolu měla být na zbrani zjištěna pouze jediná pachová stopa na pažbičce zbraně, tento proces však nebyl "zdokladován", což platí i pro ztotožnění pachové stopy. Výslech policistů měl odstranit rozpor spočívající v tom, že na zásobníku zbraně byl zajištěn částečný otisk prstu stěžovatele, nebyla zde zjištěna žádná pachová stopa, a že pachová stopa byla zjištěna pouze na pažbičce, ač útočník držel zbraň oběma rukama a při těle. Stěžovatel upozorňuje na to, že na pracovní blůze, kterou měl mít útočník na sobě a která byla nalezena daleko od místa činu až po dvou dnech, nebyly - ač je to vzhledem k množství vystřelených nábojů a při použité zbrani vyloučeno - zjištěny žádné povýstřelové zplodiny, což znamená, že daný oděv na sobě neměla osoba střílející na poškozené. Stěžovatel znovu poukazuje na možnost, že mu byly odcizeny jeho osobní věci se záměrem zanechat na místě činu falešné stopy, přičemž vylučuje, že by při své inteligenci nechával na místě své osobní věci, resp. si je bral na takovou akci. Dle stěžovatele nebylo vyřešeno, jaký by měl k danému jednání důvod, když původní verze, že se tak stalo na objednávku slovenských známých D. H. a M. M., nebyla prokázána. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, protože námitky obhajoby již byly řešeny v tomto rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci sdělil, že vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a k výsledku konfrontace námitek stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, vyvěrajících ze zákonně provedeného přípravného řízení, je přesvědčen, že stěžovatel nebyl krácen ani v právu na spravedlivý protest, ani v právu domáhat se svých práv stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel měl dle uvedeného soudu opřít ústavní stížnost o námitky procesního charakteru, ty však nemohou zvrátit zákonnost dosavadního řízení, přičemž odkázal jak na napadená rozhodnutí, tak i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Z nich má vyplývat, že veškerá argumentace stěžovatele byla vyvrácena, přičemž stěžovatel jen postupně vyvrací skutková zjištění nalézacího soudu a nabízí bez logických souvislostí jiné, další a další alternativy možného průběhu událostí bez jeho podílu a účasti na ní. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že stěžovatel napadá správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, hodnocení provedených důkazů, jakož i to, že odvolací soud je akceptoval jako správné, dále pak namítá, že tento soud nepřiznal opodstatněnost jeho návrhům na doplnění dokazování; v zásadě tak jde o opakování výhrad a námitek, které stěžovatel vznesl v řízení před soudy obou stupňů. Státní zastupitelství dále poukázalo na to, že stanovisko k zákonnosti rozsudku nalézacího soudu a k zákonnosti řízení, které jeho vydání předcházelo, korespondovalo s rozhodnutím vrchního soudu, přičemž námitky stěžovatele vyjádřené v ústavní stížnosti nepokládá za důvodné. Navrhuje proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří dvě, eventuálně tři skupiny námitek. Stěžovatel obecným soudům jednak vytýká vadné hodnocení důkazů, jednak to, že neprovedly jím navržené důkazy, příp. že důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem. K tomu je však třeba doplnit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto již vypořádaly (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu), takže ve skutečnosti jde o polemiku se závěry obecných soudů.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným; vzhledem k tomuto svému postavení není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Je proto třeba posoudit, zda v dané trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele se týkají důkazního řízení, Ústavní soud vycházel ze své konstantní judikatury (shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1), dle níž nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze v některých případech. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, z výše uvedeného je zřejmé, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům, ale řádně odůvodnit, proč ten který návrh odmítly. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně brojí proti tomu, že nebyly provedeny výslechy svědků, kteří měli potvrdit, že v době činu se nacházel v Bratislavě a že mu byla odcizena taška s jeho osobními věcmi. Jak Ústavní soud z trestního spisu zjistil, mělo se jednat o P. K. a J. D. a dále o osoby tvořící ochranku posledně jmenovaného. Odvolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho usnesení (str. 11), se tímto důkazním návrhem zabýval a důvody, proč stěžovateli nevyhověl, srozumitelně vyložil; nelze mu přitom vytýkat, že přihlédl k časovému odstupu, k osobám navržených svědků, i k tomu, v jaké fázi řízení byl vznesen, neboť tyto důvody zjevně irelevantní nejsou. Kromě toho, jde-li o osoby nacházející se ve střelnici v okolí Bratislavy, které by se (snad) mohly vyjádřit k údajnému odcizení jeho osobních věcí, navíc již z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá (zejména str. 14 až 16), proč odmítl jako účelovou verzi stěžovatele o komplotu vůči jeho osobě (či pouze o nastrčení falešných stop, jak v ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňoval), přičemž z jeho závěrů vyplývá i to, z jakého důvodu pokládal dokazování v daném ohledu za nadbytečné. Namítá-li stěžovatel, že nebyli předvoláni policisté, kteří měli snímat a konzervovat pachové stopy, a snad i odebírat vzorky od stěžovatele (srovnávací pachová konzerva), odvolací soud se ve svém rozhodnutí (rovněž na str. 11) zabýval i touto otázkou a na jeho závěry lze stěžovatele plně odkázat. Zbývá snad jen k výhradám stěžovatele podotknout, že snímání pachových stop z vražedné zbraně se nemohl obhájce účastnit, neboť je realizovala slovenská policie již 7. 6. 1999, a jde-li o odběr srovnávací pachové stopy, tohoto úkonu se samozřejmě musel účastnit přímo stěžovatel, následně stěžovateli i jeho obhájci bylo umožněno vyjádřit se k souvisejícím listinným důkazům (str. 194 až 201, 682 trestního spisu) a klást znalci otázky v rámci hlavního líčení (str. 644 a násl. trestního spisu). Za situace, kdy zcela nic nenasvědčuje možné manipulaci s příslušnými kriminalistickými stopami ze strany ať již slovenské policie (navíc si to lze vzhledem k jejich povaze ztěží představit), nelze vytýkat obecným soudům, že k provádění dalších důkazů v tomto směru nepřikročily; Ústavní soud se proto, jde-li o tuto dílčí otázku, nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že bylo kráceno jeho právo na obhajobu či že by nějaký důkaz byl pořízen v rozporu se zákonem.
S předchozí námitkou bezprostředně souvisí i další námitka stěžovatele, že pachová stopa na předmětné střelné zbrani byla kontaminována odpadky, že na ní byla zjištěna pouze jediná pachová stopa, když nebylo zdokumentováno, kdy a jakým způsobem k tomuto zjištění došlo, a že navrhovaný výslech policistů měl tyto okolnosti osvětlit. Ovšem hodnocení důkazů je věcí soudů obecných a zasahovat do této činnosti je oprávněn Ústavní soud jen za výše uvedených podmínek. Možnost kontaminace odpadky posoudil znalec v odborném vyjádření a hodnocení tohoto důkazu ze strany nalézacího soudu zjevně ze zásady volného hodnocení důkazů nevybočuje; stejně tak se tento soud zabýval otázkou, zda je možný přenos pachové stopy z oděvu stěžovatele na předmětnou zbraň stěžovatele (str. 15 rozsudku), přičemž i v tomto ohledu jsou jeho závěry srozumitelné a bez zjevných logických vad.
Tvrdí-li stěžovatel, že zde existují rozpory, neboť byla nalezena pachová stopa jen na pažbičce zbraně, tedy nikoliv na jiných částech, zatímco otisk prstu stěžovatele by nalezen jen na zásobníku, i touto otázkou se zabýval odvolací soud (str. 13 usnesení), k čemuž je třeba poznamenat, že z "EVIDENČNÉ KARTY MPK" (str. 196 trestního spisu) vyplývá, že pachová stopa byla snímána právě jen z pažbičky zbraně, tj. z místa, kde byl zřejmě předpoklad, že bude zachycena. Není tedy zde patrný žádný rozpor, který by musel být odstraňován dalším dokazováním.
Následná argumentace je svou povahou opět polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že pokud byl střelcem, musely by být na pracovní blůze, na níž byla zjištěna jeho pachová stopa, objeveny povýstřelové zplodiny, touto otázkou se podrobně zabýval nalézací soud (str. 19 rozsudku), kde odkázal na odborné vyjádření, vysvětlující příčiny toho, že na oděvu tyto stopy neulpí, příp. že dojde k jejich ztrátě, především však nalézací soud dospěl na základě přiloženého spisu slovenské policie (Odboru vyšetřování Banská Bystrica) k závěru, že tato oděvní součást z uvedeného hlediska vůbec zkoumána nebyla. I další námitka, že na čepici nalezené nedaleko místa činu byl zjištěn pouze jediný vlas s morfologickými znaky shodnými se znaky stěžovatele, byla ze strany odvolacího soudu již posouzena (str. 14 usnesení), a související námitka nepřipuštění provádění důkazů je jen opakování té, o níž Ústavní soud pojednal výše. Konečně skutečnost, že nebylo prokázáno, že stěžovatel jednal na objednávku D. H. a M. M.; tato možnost vzhledem ke komunitě, ve které se stěžovatel v dané době pohyboval, vůbec vyloučena není, především však tímto nemohou být závěry nijak popřeny, jak již poznamenal nalézací (str. 18 rozsudku) i odvolací soud (str. 14 a 15).
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že podmínky pro zásah Ústavního soudu dány nejsou, neboť v trestní věci stěžovatele nebyl zjištěn žádný z případů vad, jež by mohly zakládat protiústavnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. října 2004