ECLI:CZ:US:2004:3.US.122.04
sp. zn. III. ÚS 122/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. D.K., právně zastoupené advokátem JUDr. A.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1322/2003-205, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 20 Co 650/2002-186, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a dále 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, a 4) J.G. V.S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 3. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. 5. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1322/2003-205, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 20 Co 650/2002-186, a to pro porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 20 Co 650/2002-186, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2002, čj. 24 C 1/2001-162, změněn tak, že žalovaná MUDr. D.K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") je povinna uzavřít se žalobcem J.G. V.S. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") dohodu o vydání věcí, blíže popsanou ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Uvedený rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1322/2003-205, tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v projednávané věci se soudy nevypořádaly s petitem žalobního návrhu, ve kterém je tvrzeno, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy, když navrhovaná změna žalobního petitu žalobcem v jeho podání ze dne 27. 4. 1998 žádným ze soudů připuštěna nebyla. V napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze je ve výroku I. uvedeno, že je stěžovatelka povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí, a to jako jejich vlastník na základě darovací smlouvy, uzavřené s původním vlastníkem Ing. Č.R., přičemž v tomto rozsudku je uvedeno, že předmětná darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. §39 obč. zák. Právním titulem pro žalovanou pak v případě vyslovení neplatnosti darovací smlouvy může být pouze dědické rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o dědění předmětné ideální části a k uzavření předmětné dohody o vydání věci v souladu s ust. §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je potom povinen pouze právní nástupce osoby, které byla věc vydána. Žádným z provedených důkazů však nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaná je v rozsahu sporných nemovitostí právním nástupcem svého otce Ing. R. - původního žalovaného.
V ústavní stížnosti dále stěžovatelka uvádí, že aniž bylo před soudem kteréhokoliv stupně a v kterékoli fázi řízení prokázáno, že by stěžovatelka s původním žalovaným postupovali při uzavírání darovací smlouvy v rozporu s dobrými mravy, když žalobce nenavrhl potřebné důkazy k označení svých sporných tvrzení a předseda senátu jej k tomu ani dle ust. §118a odst. 3 o. s. ř., nevyzval, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003 má oporu právě v tomto tvrzení žalobce. V řízení však nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly neplatnost darovací smlouvy způsobit. Jestliže tedy původní žalovaný se žalovanou uzavřeli dne 21. 10. 1994 darovací smlouvu, jednalo se o platný právní úkon a je zcela bez významu, zda v té době původní žalovaný věděl o záměru původního žalobce uplatnit své restituční nároky či nikoliv. Žalobce podle stěžovatelky v řízení nikdy neprokázal, že doručil výzvu k vydání Ing. R., tuto mu sice zaslal, avšak na adresu, kde již Ing. R. pět let nebydlel. Dárce tedy uzavíral darovací smlouvu bez jakékoliv vědomosti o nárocích žalobce. Odvolací soud podle stěžovatelky nezdůvodnil změnu právního posouzení skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, a to s naprosto vágním odůvodněním, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. §39 obč. zák., neboť byla sjednána účelově ve snaze vyloučit původního žalobce z jeho restitučního nároku, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné. Stěžovatelka dále uvádí, že dovolací soud ani soudy nižších stupňů se vůbec nezabývaly otázkou, zda je možné jednat v rozporu s dobrými mravy, pokud jednotlivec postupuje v souladu s platným právním řádem a je si vědom jeho budoucí změny.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 1/2001, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 26. 8. 2004, uvedl svůj předběžný závěr, podle něhož stěžovatelka ve své stížnosti v podstatě opakuje důvody, které uplatnila v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti přitom podle předsedy senátu zřetelně nevyplývá, k porušení kterého z ústavně zaručených práv mělo rozsudky obecných soudů dojít.
Obsahově se tak podle předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka zřejmě domáhá faktického přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném soudním dvoustupňovém řízení a po té v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) před Nejvyšším soudem ČR. Předseda senátu dále uvedl, že nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1322/2003-205, a požádal, aby ve věci samé byl obsah odůvodnění považován za nedílnou součást tohoto vyjádření.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 2. 9. 2004, v návaznosti na obsah podané ústavní stížnosti poukázal na existující judikaturu Ústavního soudu. Obecný soud, uvádí dále předseda senátu, není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem (resp. provedené důkazy opakovat), neboť rozhodujícím kritériem je povaha již provedených důkazů, jimiž je rozhodující skutkový stav věci dostatečně objasněn. Senát odvolacího soudu má za to, že při projednávání věci v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze nedošlo k porušení práva stěžovatelky na řádný proces, a v tomto směru odkázal na obsah procesního spisu a na obsah napadeného rozhodnutí. Námitka stěžovatelky, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu je stěžovatelka uvedena jako vlastník nemovitostí na základě darovací smlouvy, zatímco v odůvodnění rozsudku je v rozporu s tím tato darovací smlouva shledána neplatnou, není podle předsedy senátu opodstatněná. Soud v době svého rozhodování musel respektovat stav zápisů vlastnického práva stěžovatelky k nemovitostem v katastru nemovitostí, který je dotčen až v důsledku pravomocného soudního rozhodnutí, ukládajícího dosud zapsanému vlastníku vydat část nemovitostí (zde v rozsahu 1/4) jinému. Rozpor, který v tomto směru vytýká stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu, je tak podle předsedy senátu jen zdánlivý. Pokud jde o hodnocení skutkových zjištění, přijaté skutkové a právní závěry, jakož i odůvodnění, proč se odvolací soud odchýlil od svého předchozího právního názoru na platnost předmětné darovací smlouvy, odkázal předseda senátu na odůvodnění napadeného rozsudku, které senát odvolacího soudu shledává v souladu s ust. §132 a §157 odst. 2 o. s. ř. Na základě uvedených skutečností předseda senátu navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl, popř. odmítl.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 poukázala ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 30. 8. 2004 na odůvodnění svého rozsudku ve věci.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud také již dříve judikoval, že mu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a nepřísluší mu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 občanského soudního řádu) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Ve vztahu ke stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněným námitkám Ústavní soud uvádí následující:
K námitce stěžovatelky ohledně rozsahu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by stěžovatelka a původní žalovaný při uzavírání darovací smlouvy postupovali v rozporu s dobrými mravy, odkazuje Ústavní soud na str. 8 a 9 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 20 Co 650/2002-186, kde odvolací soud dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil skutečnosti, ze kterých vyvodil svůj závěr o postupu stěžovatelky při uzavírání darovací smlouvy s původním žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud připouští, že rozsudek odvolacího soudu vykazuje jistou nepřehlednost, pokud jde o závěry tohoto soudu ohledně neplatnosti uzavřené darovací smlouvy, současně však konstatuje, že uvedený nedostatek není způsobilý vyvolat porušení ústavnosti. Rovněž námitka stěžovatelky týkající se nedostatečného odůvodnění rozsudku dovolacího soudu není důvodná: rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1322/2003-205, splňuje náležitosti stanovené pro odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 odst. 2 v návaznosti na ust. §243c o. s. ř., a proto je možné uzavřít, že ani tomuto rozsudku nelze vytknout jeho neústavnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu