ECLI:CZ:US:2004:3.US.160.04
sp. zn. III. ÚS 160/04
Usnesení
III. ÚS 160/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele B. S. zastoupeného JUDr. I. W., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1781/2003-201, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, čj. 12 Co 261/2001-179, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 5. 2001, čj. 5 C 991/93-162, za účasti vedlejšího účastník Zemědělského družstva B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2003, čj. 28 Cdo 1781/2003-201, jakož i - v zamítavých výrocích - rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2002, čj. 12 Co 261/2001-179, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 5. 2001, čj. 5 C 991/93-162, s tím, že uvedené obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva dle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatele podané proti Zemědělskému družstvu B. a do jeho vlastnictví podle §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), převedl zemědělskou budovu dílen, sociálního zařízení a přidružené výroby, postavenou na pozemku p. č. 113 v obci a k. ú. N.; jde-li však o část žaloby na vydání rozhodnutí, kterým měla být do jeho vlastnictví převedena zemědělská hospodářská budova porodny prasat na pozemku p. č. 114/2 a zemědělská hospodářská budova skladu na pozemku p. č. 171 v téže obci, tato byla soudem zamítnuta. Soud při hodnocení ceny předmětných staveb vycházel z cen platných ke dni 31. 8. 1992 (§14 odst. 8 cit. zákona) ve stavu ke dni 31. 8. 1993, tedy kdy stěžovatel mohl uplatnit svůj nárok na přechod vlastnictví dle čl. II odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. To odůvodnil tím, že uvedený zákon nedává jednoznačnou odpověď na otázku, ve stavu ke kterému dni má být ocenění provedeno, nelze však logicky dovodit, že by měl být za základ ocenění vzat stav k jinému dni, než ke kterému ze zákona stěžovatel mohl své právo uplatnit a také je uplatnil. Pokud jde o stavby porodny prasat a skladu, stěžovatel již nemá vůči žalovanému žádné další nevypořádané nároky, a tak žaloba v této části důvodná není.
Odvolací soud pak svým, ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že do vlastnictví žalobce převedl budovu porodny prasat a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Důvodem změny rozsudku bylo, že soud prvního stupně nezapočetl ve prospěch stěžovatele jeden z nevypořádaných nároků, a tak porovnáním výše nároků s cenami staveb vzhledem k zákonnému 50 % limitu vznikl nárok na převod předmětné budovy. V dalším se v principu ztotožnil se závěry soudu nalézacího, když uvedl, že zákon č. 229/1991 Sb. jednoznačně neudává, v jakém stavu, tedy ve stavu, ke kterému dni by měly být stavby oceňovány, pouze stanoví oceňovací předpis, podle kterého je potřeba ocenění provést. Vzhledem k tomu, že jednoznačné vymezení tohoto předpisu bylo do zákona č. 229/1991 Sb. včleněno až novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. s účinností od 1. 7. 1993 (viz §28a zákona č. 228/1991 Sb.), zákonodárce vyjádřil svůj jednoznačný úmysl oceňovat nemovitosti podle předpisu platného ke dni vyhlášení zákona č. 229/1991 Sb. bez ohledu na to, kdy byl nárok podle tohoto zákona uplatněn. Tuto linii je zapotřebí sledovat při úvaze, v jakém stavu má být stavba pro účely uplatněného nároku hodnocena, protože by bylo nelogické, aby bylo ocenění prováděno podle vyhlášky platné ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., avšak stavba by byla oceňována ve stavu, v jakém se nacházela o mnoho let později. Možnost uplatnění nároku k převodu stavby byla do zákona č. 229/1991 Sb. včleněna rovněž citovanou novelou s účinností od 1. 7. 1993 a toto datum je pro vymezení stavu oceňovaných staveb rozhodné. Takto se jednoznačně vymezují hmotněprávní předpoklady úspěšnosti žaloby a otázka, v jakém stavu se stavby nacházejí ke dni rozhodování, najde svůj význam až při vzájemném finančním vypořádání. Naopak uplatnění stěžovatelem předestřeného výkladu by mohlo vést k nežádoucímu zhodnocování staveb vlastníkem za účelem obrany proti uplatněnému nároku.
Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že odvolací soud správně použil princip, podle něhož se při ocenění stavby vychází z cenového předpisu a stavu nemovitosti v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.; vzhledem k zákonu č. 183/1993 Sb. šlo o cenu ke dni 1. 7. 1993. Ekvivalenci protichůdných hodnot dle dovolacího soudu tu zákon zajišťuje právě tím, že proti náhradovým (transformačním) nárokům vlastníka pozemku vůči právnické osobě, vyčísleným v cenách v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., staví ocenění stavby podle předpisu platného v tomtéž období, nikoli tedy pozdější cenu nemovitosti, neboť v mezidobí nelze vyloučit její zhodnocení či znehodnocení. Stěžovatelem nastolená otázka již byla údajně řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1176/96, kromě toho shodným způsobem byl problém řešen Ústavním soudem v nálezu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 191/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 146). Nejedná se tedy o otázku zásadního právního významu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že otázka, k jakému datu má být posuzován stav převáděné nemovitosti, je otázka zcela odlišná od otázky použitého oceňovacího předpisu, jež byla dle stěžovatele řešena v souladu se zákonem. Pokud jde o problematiku prvně uvedenou, stěžovatel je toho názoru, že by měl být zohledněn stav oceňované nemovitosti ke dni vynesení rozsudku, přičemž argumentuje tím, že opačný závěr by vedl k nepřijatelným důsledkům, protože v případě mnohaletých sporů může stavba zchátrat a restituent by mohl být nucen doplácet vlastníku stavby 50 % neexistující hodnoty, sám by obdržel pouze zlomek hodnoty skutečné, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů. Dle stěžovatele by bylo spravedlivé zohlednit skutečný stav převáděných nemovitostí, který k tomuto dni existuje, s výjimkou případů účelového zhodnocení povinnou osobou po zahájení řízení. Soudy všech stupňů pochybily, když nezohlednily amortizaci stavby ke dni vynesení rozhodnutí, a to vzhledem k nesprávnému právnímu názoru. Dovolací soud pak ignoroval skutečnost, že rozhodnutí, na které se odvolával, vůbec neřešila tuto spornou otázku. Dle názoru stěžovatele je jeho výklad ústavně konformní, neboť je-li možná vícerá interpretace právního předpisu, pak nelze, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, práva restituentů vykládat zužujícím způsobem. Obecné soudy se těmito pravidly neřídily, nevypořádaly se s jeho argumentací, a tak z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. tyto jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními. Rozhodnutí soudů jsou tak projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, příp. jejich části, zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR sdělil, že není pravdou, že by ve svém usnesení ignoroval spornou otázku zásadního právního významu, neboť v závěru odůvodnění usnesení přisvědčil právnímu posouzení věci odvolacím soudem a zdůvodnil svůj závěr potřebou respektu k ekvivalenci protichůdných hodnot, kdy proti transformačnímu nároku vlastníka pozemku stojí stav nemovitosti ve stejném období (tj. ke dni 1. 7. 1993) a v mezidobí do vydání meritorních rozhodnutí nižšími instancemi by mohlo dojít ke znehodnocení i zhodnocení nemovitosti. Pokud stěžovatel odmítá jako nerelevantní odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 191/96, je pravdou, že jím není přímo řešena sporná právní otázka, vychází však z něj úvahy o žádoucí proporci vzájemných plnění. Nejvyšší soud ČR dále uznal, že odkaz na jeho rozsudek ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1176/96, nebyl přiléhavý, protože řešil pouze otázku aplikace cenového předpisu, nikoliv otázku, ke kterému datu má být posouzen stav nemovitosti. V zájmu úplného posouzení judikatury Nejvyšší soud ČR poukázal na svůj rozsudek ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1723/2003, ve kterém vyložil §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. do určité míry jinak, neřeší se v něm ovšem problém zcela; ústí v závěr, že nelze dovodit, že "cena stanovená podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 má být také vypočtena k tomuto dni". Za daného stavu judikatury, kdy navíc zákon na stěžovatelem nastolenou právní otázku nedává přímou odpověď, hraje klíčovou roli interpretace rozhodných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (především §28a a §22 odst. 8), jež by měla vyznít, pokud možno, in favorem restituenta. V daném případě však k pochybení nedošlo, protože den vynesení rozsudku, který jako rozhodné datum pro stav nemovitosti požaduje stěžovatel, není kritériem praktickým ani přiměřeným s ohledem na konkurenci nároků účastníků, z nichž druhý (transformační) vznikl na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Požaduje-li stěžovatel krácení nároku protistrany (vlastníka budovy) o amortizaci v mezidobí, a tím dosažení možnosti vydat i zbylou nemovitost, pak je dle Nejvyššího soudu ČR otázkou, zda je - i s ohledem na závislost takového krácení na průběhu soudního řízení - toto principiální řešení vhodné. Má jít spíše o stanovení rozhodného data na základě komplexního posouzení věci, včetně jejích skutkových zvláštností, a dovolací soud není toho názoru, že by v tomto ohledu došlo na jeho straně a zejména pak na straně nižších instancí, jež bezprostředně prováděly dokazování, k pochybení. Především ta část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, podle níž by měla být stavba oceněna ve stavu ke dni, k němuž žalobce mohl uplatnit svůj nárok poprvé, se Nejvyššímu soudu ČR jeví jako velmi přiléhavá. Krajský soud v Brně uvedl, že výhrady stěžovatele nepokládá za důvodné, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že v daném případě šlo o výkladový problém, k jehož řešení přistoupil popsaným způsobem, přičemž každý z možných přístupů v konečném důsledku skrývá různá úskalí, která nelze nikdy zcela vyloučit. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Okresní soud v Třebíči odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku s tím, že již nemá, co by dodal.
Vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo B., poukázalo na to, že stěžovatel získal předmětné nemovitosti nakoupením pohledávek od jiných osob, které v převážné míře nebyly v době podání žaloby na převod vlastnictví k budovám splatné, a proto byla jeho žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Vzhledem k délce soudního sporu se však pohledávky staly splatnými a stěžovateli byly následně budovy do vlastnictví převedeny. K tomu vedlejší účastník dodal, že stěžovatel jinou náhradu nežádal a rovnou žaloval na převedení nemovitostí do svého vlastnictví a dále že své povinnosti vůči oprávněným osobám vždy řádně plnil, nebyla proti němu (až na jednu výjimku, kde se jednalo o spornou věc) podána další žaloba, takže se nejedná o subjekt, který by se spekulativními přesuny a změnou právní formy snažil zbavit svých závazků; přes vstřícný vztah k restitucím pokládá ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. za nikoliv nejlepší řešení dané problematiky. Jde-li o ústavní stížnost, tato je bezpředmětná, protože postupu obecných soudů nelze nic vytknout; i dle jeho názoru není možné oceňovat převáděné nemovitosti ke dni vynesení rozsudku, protože by to bylo proti logice toho, co zákonodárce zamýšlel. Stěžovatel si sám má odporovat, když na jedné straně požaduje snížení ceny převáděných staveb v důsledku amortizace, současně z jeho vyjádření vyplývá, že by případné zhodnocení staveb bylo účelové. Původní vlastník by tak byl postaven před dilema - nemovitosti udržovat v dobrém stavu a současně do nich neinvestovat, aby nedošlo k navýšení jejich ceny. Tento závěr dle stěžovatele zcela ozřejmuje daný problém a potvrzuje správnost rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika s názory obecných soudů, pokud jde o výklad ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. K tomu nutno v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. O takový případ by se mohlo jednat, pokud by obecné soudy při interpretaci a aplikaci právních předpisů vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Obecné soudy vycházely z toho, že pro posouzení hodnoty stavby ve smyslu §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující stav ke dni, kdy mohl žalobce uplatnit svůj nárok poprvé, tj. k 1. 7. 1993, naopak stěžovatel tvrdil, že rozhodující stav je ten ke dni vyhlášení rozsudku. Ústavní soud vychází z toho, že smyslem a účelem uvedeného ustanovení (obdobně jako ustanovení §11 odst. 7 téhož zákona) zřejmě bylo zefektivnit restituční a transformační proces, příp. bránit vzniku právně komplikovaných situací plynoucích z toho, že vlastnictví pozemků a staveb na nich stojících náleží rozdílným osobám. Uvedená ustanovení však nejsou formulována dostatečně precizně, takže při jeho výkladu vyvstává řada poměrně složitých právních otázek.
Jestliže předpokladem vzniku práva na převod stavby vlastníkovi pozemku měla být již zmíněná 50% hranice hodnoty stavby, které musely nároky vlastníka pozemku dosahovat, první spornou otázkou bylo, jakým způsobem má být cena stavby zjišťována, což je důsledkem toho, že §22 odst. 8 věta první zákona č. 229/1992 Sb. tuto věc výslovně neřešil. Nejvyšší soud ČR, jak plyne ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, zn. Cpjn 36/95 (publ. in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 16/1996, bod 18) a rozsudku ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1176/96 (publ. in: Spáčil, J., Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, C. H. BECK, 1998, str. 96 a násl.), v tomto ohledu dospěl k závěru, že odkaz na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., obsažený v §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., svědčí o úmyslu zákonodárce poukázat na způsob, jakým má být cena zjišťována, přičemž zákon č. 229/1991 Sb. má pak výslovné ustanovení §28a, podle něhož se náhrady poskytují v cenách podle výše citované vyhlášky; k tomu je třeba dodat, že výše uvedený rozsudek se konkrétně vztahoval k názoru odvolacího soudu, že cena nemovitosti se má stanovit podle předpisu, který platil v době vydání odvoláním napadeného rozsudku.
Obdobný případ, v němž obecné soudy vycházely z toho, že vzhledem k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř musí být ocenění provedeno podle vyhlášky č. 178/1994 Sb., řešil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 191/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 146) a dospěl k závěru, že by tím byla narušena proporcionalita, neboť nelze srovnávat nárok podle cenových předpisů před r. 1991 s nárokem stanoveným podle současných předpisů; to by zvýhodňovalo vlastníky staveb. Z tohoto nálezu je zřejmé, že Ústavní soud se výslovně zabýval otázkou, podle jakých předpisů při oceňování staveb postupovat. Na straně druhé jím byl de facto odmítnut názor obecných soudů, že by cena musila být zjišťována podle stavu (obecně) ke dni vyhlášení rozsudku, a tak nelze pokládat odkaz dovolacího soudu na dané rozhodnutí za nepřípadný.
Od právních názorů v citovaném nálezu se Ústavní soud (v zásadě) nemá důvodu odchylovat ani nyní. Kvůli vyváženosti právní pozice vlastníka stavby a vlastníka pozemku je nezbytné, aby při posuzování podmínek vzniku daného práva byly srovnávány - pokud možno - hodnoty, jež porovnatelné jsou, přičemž oceňování podle předpisů platných v jiné době, dochází-li k cenovým posunům, by nezbytně proporcionalitu hodnot narušovalo. Za rozhodný tedy nelze považovat právní stav ke dni vydání rozhodnutí, ale právní stav k okamžiku, kdy bylo založeno právo stěžovatele na stavbu na jeho pozemku.
Jde-li pak o související otázku, jaký skutkový stav je pro posouzení práva vlastníka pozemku rozhodný, tedy k jakému datu má být posuzován stav nemovitosti, je i Ústavní soud toho názoru, že by tomu mělo být ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Pravidlo, že rozhodující je (skutkový a právní) stav v době vyhlášení rozsudku, platí jen, nevylučuje-li to povaha věci. Důvody pro výjimku, týkající se právního stavu, byly vyloženy výše; v zásadě jde o vyrovnání právních pozic vlastníků staveb na straně jedné a vlastníků pozemků na straně druhé. Nejinak je tomu, jde-li o stanovení rozhodného okamžiku pro posouzení stavu nemovitosti. Jak již uvedly obecné soudy, v průběhu řízení může dojít ke zhodnocení stavby, v důsledku čehož by došlo k zániku daného nároku. V krajním případě by se mohlo jednat o zhodnocení účelové, sloužící jako obrana proti uplatněnému právu, ale i nikoliv takto účelové, přičemž je otázkou, zda prvně uvedené jednání by vůbec bylo právně postižitelné, v kladném případě pak by bylo třeba náročným způsobem řešit, o jaký "typ" zhodnocení se jednalo. Tento přístup by tedy byl nevýhodný pro vlastníky pozemků, kteří důvodně podávali žalobu, neposkytoval by ani výhodu těm, kteří by na dané právo mohli "dosáhnout" v důsledku pozdějšího znehodnocení nemovitosti, když zákonodárce stanovil, že musí být v krátké prekluzivní lhůtě uplatněno u soudu.
Je však třeba doplnit, že tento výklad má i své negativum, jež spočívá v tom, že právě v důsledku zhodnocení či znehodnocení stavby vlastník pozemku nezíská (v kladném či záporném smyslu) hodnotu odpovídající jeho finančnímu nároku. V případě, že dojde v průběhu soudního řízení ke znehodnocení stavby, není však vyloučen zápočet vůči nevypořádaným nárokům jen hodnotou stavby v době jejího převodu na vlastníka pozemku; její hodnota stanovená pro účely posouzení vzniku daného práva na její převod by se tedy snížila o hodnotu jejího znehodnocení. Není možné opomenout, že i řešení tohoto problému zmínil odvolací soud.
Na straně druhé by (v principu) mělo být zohledněno ve prospěch vlastníka stavby, že stavbu v průběhu soudního řízení nemovitost zhodnotil. S touto otázkou úzce souvisí problematika náhrad vlastníkovi stavby ve smyslu §22 odst. 8 věta druhá zákona č. 229/1991 Sb. Již Ústavní soud ve svém nálezu č. 131/1994 Sb., jímž rozhodoval ve věci návrhu mj. na zrušení obdobného ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., řešil otázku náhrady vlastníkovi stavby, a to v návaznosti na námitku nerovnosti způsobené rozdílem mezi tržní cenou stavby a cenou stavby dle předpisu obsaženého ve vysvětlivce č. 13a) (vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), přičemž dospěl k závěru, že vysvětlivka není součástí právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat jako svůj důsledek právní nerovnost. Na tento nález navázaly další, dle názoru Ústavního soudu, důvodné právní úvahy (viz Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. BECK, 1991, str.166), jež vycházely z toho, že u části hodnoty stavby převyšující transformační a restituční nároky se jedná o nabytí hodnoty nemající s těmito nároky nic společného, takže ocenění by mělo vycházet z právní úpravy platné v době rozhodování o vydání pozemku i se stavbou na něm se nacházející (k tomu srov. i zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1723/2003, dostupný na internetových stránkách uvedeného soudu). Je zřejmé, že v případě náhrad vlastníkovi nemovitosti vyvstávají další poměrně složité otázky, které bude třeba řešit i vzhledem ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu a jimiž se Ústavní soud dále nezabýval, neboť by to již přesahovalo rámec posuzované věci.
Ústavní soud výše zmínil okolnosti, za nichž je oprávněn v takovýchto případech zasahovat do činnosti soudů obecných. Vzhledem k tomu, že se ve věci stěžovatele nejedná o žádné konkrétní ústavně zaručené právo, které by mělo být vzato obecnými soudy v úvahu, mohlo by k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel zejména dovolává, dojít v důsledku libovůle v soudním rozhodování. Tomu však nic nenasvědčuje, neboť obecné soudy své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily, přičemž nelze ani dospět k závěru, že by - co do výsledku řízení - nastal rozpor se smyslem a účelem daného restitučního předpisu. Z uvedeného je patrné, že obecné soudy při výkladu a použití ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. postupovaly ústavně konformním způsobem. Nadto Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, považuje jejich závěry i za věcně správné.
S ohledem na tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004