ECLI:CZ:US:2004:3.US.172.03
sp. zn. III. ÚS 172/03
Usnesení
III. ÚS 172/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. H., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 9 To 472/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002 (9 To 472/2002) a tvrdil, že jak v řízení před tímto soudem, tak v řízení před soudem I. stupně a v přípravném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002 (9 To 472/2002) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. června 2002 (3 T 170/2001), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele [§158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let (§58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák.).
Stěžovatel se dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 27. listopadu 2000 v době kolem 16.00 hod. v Praze 6, na letišti Praha - Ruzyně, ve funkci vedoucího odletu, oddělení pasové kontroly cizinecké policie, Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, přivedl k odbavení do cílového státu USA svého známého M. B., nar. 16. července 1950, za kterého předložil cestovní pas České republiky č. 5497040, který byl dne 5. listopadu 1997 nahlášen jako ztracený, znějící na jméno J. D., nar. 17. 12. 1952, a když byl podřízenou pracovnicí na odbavovací přepážce č. 8, pprap. D. K. upozorněn, že cestující J.D. je v evidenci osob v celostátním pátrání, a proto nemůže být odbaven, tento pas nezajistil, vrátil ho M. B., se kterým záhy přešel k přepážce č. 3, kde vykonával službu npor. V. G., kterému předložil cestovní pas Kanady č. VC 947239, znějící na jméno M.B. s fotografií M. B., který byl nahlášen jako odcizený dne 24. října 1999, na základě tohoto dokladu a palubní vstupenky na jméno J.D. byl M.B. za asistence stěžovatele v 16.07 hod. odbaven.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal postup orgánů činných v přípravném řízení při provedení výslechu svědka M. B., který byl proveden v Ostravě dožádaným orgánem, a to i přesto, že s tím obhájce stěžovatele nesouhlasil. Obhájce stěžovatele byl o výslechu svědka vyrozuměn 24 hodin před konáním výslechu, který se konal v místě vzdáleném 400 km od místa konání všech ostatních výslechů a místa výkonu práce obhájce. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že šlo o neodkladný úkon. Podle jeho názoru měl být o jeho konání včas vyrozuměn, a to minimálně 5 dnů předem (obdobně jako je tomu při přípravě na hlavní líčení - §198 tr. ř.). Dále pak stěžovatel poukazoval na rozpory ve výpovědi svědka M. B a na to, že nemohl spáchat předmětný trestný čin, neboť neporušil pravomoc danou zákonem a sobě či jinému neopatřil neoprávněný prospěch, ani nezpůsobil škodu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2003 (9 To 472/2002) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002 (9 To 472/2002) z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
II.
Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o vině stěžovatele z pohledu jeho základních práv. Těžištěm ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka B. a o nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s výslechem tohoto svědka. Ústavní soud po prostudování předmětného spisu obecného soudu ve vztahu k tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele stran procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení při výslechu svědka B..
Ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 170/2001) ve vztahu k tomuto tvrzení stěžovatele vyplývají následující rozhodné skutečnosti:
* obhájce požádal vyšetřovatele, aby byl informován o všech termínech vyšetřovacích úkonů, a to buď na adrese Zlatnická 5, Praha 1, anebo operativně na tel. 0602350531 (č. l. 4, 134),
* na č. l. 104 je obsažen úřední záznam ze dne 20. února 2001 podepsaný vyšetřovatelem kpt. Václavem Řízkem, ve kterém sděluje obhájce stěžovatele JUDr. Č. vyšetřovateli, že svědek B. je v ČR, hovořil s ním a tento je ochoten vypovídat, ale pouze v Ostravě, kde má místo svého trvalého bydliště. Dále je v tomto záznamu uvedeno, že s obhájcem byl projednán termín výslechu, který byl dohodnut na 22. února 2001 od 8.00 hod., příp. od 9.00 hod. v Ostravě. Obhájce uvedl, že si buď zařídí substituci jiného obhájce při výslechu, případně se z výslechu omluví s tím, že B. souhlasit s výslechem svědka bez své přítomnosti. Se svědkem B. byl domluven termín jeho výslechu na 22. 2. 2001 v ranních hodinách na některém z úřadů vyšetřování v Ostravě. Místo výslechu mělo být upřesněno dne 21. 2. 2001,
* z protokolu o výslechu svědkyně I. H. (manželky stěžovatele) ze dne 22. 2. 2001 vyplývá, že se rozhodla využít svého práva v předmětné věci nevypovídat. Jejímu výslechu byl přítomen obhájce stěžovatele JUDr. Č. (č. l. 44),
* dne 22. 2. 2001 byl proveden výslech svědka M. B. vyšetřovatelkou kpt. JUDr. D. S. v Ostravě (č. l. 36 až 43),
* na č. l. 105 je založen úřední záznam ze dne 21. 2. 2001, jehož obsahem je sdělení, že dne 21. 2. 2001 v dopoledních hodinách bylo telefonicky hovořeno se svědkem B., kterému bylo sděleno, že jeho výslech se B. konat dne 22. 2. 2001 od 8.00 hod. v objektu Městského úřadu vyšetřování Ostrava, Na Hradbách 19, Ostrava 1, a výslech B. proveden vyšetřovatelkou III. odboru ÚV pro ČR kpt. JUDr. S. M.B. přislíbil, že se k výslechu dostaví. O této skutečnosti byl poté telefonicky informován JUDr. Č., který sdělil, že se z výslechu omlouvá a souhlasí s jeho provedením bez jeho přítomnosti. Z protokolu o výslechu svědka M. B. ze dne 22. 2. 2001 (č. l. 36 až 42) se podává, že o konání úkonu byl dne 20. 2. 2001 vyrozuměn obhájce stěžovatele JUDr. Pavel Čadra, který se omluvil a k úkonu nedostavil. (Pozn. Ústavního soudu: cit. čísla listu spisu obecného soudu nebyla seřazena podle časového souslednosti na nich zaznamenaných úkonů.),
* ze záznamu o prostudování vyšetřovacího spisu ze dne 23. března 2001 (č. l. 114 až 115) vyplývá, že stěžovatel velmi podrobně odůvodnil provedení návrhů na dokazování (konfrontaci mezi svědkyní K. a mjr. Š. o tom, zda byl - jak uvádí svědkyně K. - upozorněn na pohyb osoby M. B. v celním prostoru, či nikoliv; konfrontaci mezi stěžovatelem a M. B. k vyjasnění rozporu ve výpovědi M. B. a rekonstrukci na místě činu ohledně otevření či neotevření pasu tak, jak to uvádí M.B. a svědkyně K,
* ke způsobu provedení předchozích důkazů, včetně výslechu svědka B., nevznesl stěžovatel ani jeho obhájce žádné výhrady. Uvedené návrhy byly vyšetřovatelem odmítnuty, neboť je nepovažoval za nutné (č. l. 116),
* věc byla vrácena státním zástupcem Okresního státního zastupitelství pro Prahu 6 zpět k doplnění dokazování (č. l. 119 až 121),
* po doplnění dokazování bylo provedeno seznámení stěžovatele s vyšetřovacím spisem (viz záznam o prostudování vyšetřovacího spisu ze dne 22. listopadu 2001, č. l. 172). Stěžovatel navrhl zastavení trestního stíhání, protože pomoc při odbavení konkrétní fyzické osoby není trestným činem,
* ve své závěrečné řeči (č. l. 225) obhájce stěžovatele mj. poukázal poprvé na nesprávně vedený výslech svědka B. vyšetřovatelkou, jeho nestandardní formu a s přihlédnutím k takto uplatněným námitkám měl za to, že výslech tohoto svědka je procesně nepoužitelný,
* soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku (č. l. 240) odmítl námitku obhajoby, vznesenou obhájcem stěžovatele JUDr. P. Č. až v závěrečné řeči, o nepřípustnosti provedení důkazu svědecké výpovědi M. B. z přípravného řízení procesním postupem soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí tuto námitku podrobně rozebírá a nepovažuje ji za důvodnou s poukazem na to, že obhájce byl včas a s předstihem operativně o úkonu vyrozuměn, jak umožnil ve svém požadavku o informaci o konání vyšetřovacích úkonů, tuto skutečnost v průběhu přípravného řízení nenamítl vůbec a v řízení před soudem až v závěrečné řeči obhájce. Podle soudu I. stupně je zřejmé, že z protokolárně zachycené omluvy obhájce je průkazné, že dal záměrně přednost úkonu prováděnému v Praze, před úkonem prováděným až v Ostravě, protože neuplatnil požadavek, aby výslech svědka v Ostravě byl přesunut na jiný termín. O průkaznosti volby obhájce mezi úkony v Praze a Ostravě svědčí i procesní reakce při seznámení s výsledky vyšetřování, které v této věci proběhlo v přípravném řízení dvakrát, protože věc byla vrácena státním zástupcem vyšetřovateli k došetření. Je nezpochybnitelné, že po celé přípravné řízení obhájce pokládal úkon seznámení s výsledky vyšetřování za procesně relevantní právní úkon se všemi náležitostmi a dokonce i při seznámení s výsledky vyšetřování, které proběhlo dne 23. 3. 2001 (č. l. 114 až 115), k výpovědi svědka B. ze dne 22. 2. 2001 uplatnil pouze výhrady k obsahu protokolace, nestandardnímu vedení výslechu a vůbec nepoužil argument údajného zkrácení práva na obhajobu, kterého se domáhal v závěrečné řeči. Soud I. stupně proto procesní námitku obhajoby neuznal jako důvodnou a neshledal zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. Soud I. stupně rovněž konstatoval, že výslech předmětného svědka proběhl standardně a nebylo shledáno porušení zákonných podmínek při vedení výslechu,
* v reakci na toto konstatování (odůvodnění) soudu I. stupně stěžovatel v odvolání uvedl, že není jeho povinností upozorňovat orgány činné v trestním řízení na jejich vlastní pochybení. Jeho tvrzení v odvolání se v tomto směru obsahově shodují s tvrzeními stěžovatele v ústavní stížnosti,
* odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že termín výslechu svědka B., stanovený na den 22. 2. 2001, byl oznámen obhájci stěžovatele, který se dle úředního záznamu omluvil s tím, že souhlasí s provedením výslechu bez jeho přítomnosti. Od doby svého výslechu svědek B. z ČR zmizel a nebylo možné provést další úkony, které obhájce požadoval, tzn. opětovný výslech svědka B. či konfrontaci. Odvolací soud uzavřel, že uvedené nic nemění na tom, že výslech z přípravného řízení, o němž byl obhájce informován, přičemž se ho nezúčastnil, je důkazem použitelným v předmětném trestním řízení a za těchto okolností se obhájce nemůže domáhat toho, aby byl tento výslech opakován jenom proto, že se ho o své vůli nezúčastnil. Podle odvolacího soudu měl možnost zařídit si substituci při tomto úkonu, rovněž mu nic nebránilo, aby se jej zúčastnil osobně.
Z uvedeného skutkového stavu věci vyplývá, že stěžovateli bylo opakovaně umožněno prostudovat spisy ve smyslu ust. §166 odst. 1 tr. ř., kteréžto možnosti využil (23. 3. 2001 a 22. 11. 2001), avšak na skutečnost, že výslech svědka M. B. byl proveden bez přítomnosti obhájce, žádným způsobem nereagoval. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že účast obhájce na vyšetřovacích úkonech podle §165 tr. ř. je právem, nikoli povinností obhájce. Toto právo nemůže vykonávat proti vůli obviněného (nejde-li o případ uvedený v ust. §41 odst. 4 tr. ř.).
Ze záznamu vyšetřovatelky, o jehož správnosti neměl Ústavní soud pochybnosti, neboť jej stěžovatel či jeho obhájce v přípravném řízení nikterak nezpochybňovali, vyplývá, že obhájce stěžovatele byl o výslechu informován a mohl se jej zúčastnit; sám pak uvedl, že se buď z účasti na tomto úkonu omluví, anebo si zajistí substituci (č .l. 104, 105 spisu obecného soudu). Za tohoto stavu se jeví jako nerozhodná jeho tvrzení, že k porušení základních práv stěžovatele došlo nařízením dvou úkonů (výslechů) na jeden den a že o výslechu svědka B. nebyl v dostatečném předstihu vyrozuměn. Obhájce stěžovatele ostatně požádal o to, aby byl operativně vyrozumíván o úkonech, konaných orgány činnými v trestním řízení (č. l. 4, 134). Rovněž tak není pravdivé tvrzení v ústavní stížnosti, že by byl obhájce vyrozuměn 24 hodin před provedením výslechu svědka B., který proběhl dne 22. 2. 2001. O konání tohoto výslechu se dozvěděl dva dny předem (20. 2. 2001, viz č. l. 104); dne 21. 2. 2001 se upřesňovalo místo konání výslechu v Ostravě.
Stran námitek stěžovatele proti obsahu záznamu vyšetřovatelky lze uvést, že je mohl uplatnit bezprostředně poté, co se s tímto obsahem seznámil, např. při seznámení s vyšetřovacím spisem. Jinak takové tvrzení nepůsobí věrohodně. Z části spisu, který se týká přípravného řízení, vyplývá, že stěžovatel měl možnost se daného úkonu zúčastnit, sám svým postupem se možnosti účasti na výslechu svědka B. vzdal. Dále je nutné zdůraznit, že ze spisu obecného soudu, který se týká přípravného řízení, nevyplývá, že by obhájce stěžovatele po obdržení informace o výslechu svědka B. měl jakékoli výhrady proti jeho provedení (např. z důvodu konání výslechu jiného svědka), anebo že by navrhl jiný termín provedení tohoto úkonu. V této souvislosti se sluší uvést, že pokud by orgány činné v přípravném řízení odmítly takové skutečnosti uvést, mohl tak učinit samostatným podáním do vyšetřovacího spisu.
Z povahy věci proto vyplývá, že nelze opakovat ani nařídit opakování vyšetřovacího úkonu za účasti obhájce, nepožaduje-li obviněný, aby se opakovaného vyšetřovacího úkonu obhájce zúčastnil. I pokud by tedy vada vyšetřovacího úkonu záležela na tom, že úkon byl proveden s porušením práva na obhajobu bez účasti obhájce, bylo by třeba opakovat vyšetřovací úkon jen, pokud by obviněný navrhl opakování takového úkonu za účasti obhájce. Takový návrh by měl obviněný učinit zásadně nejpozději do doby, kdy mu bylo umožněno prostudovat spis a podat návrhy na doplnění vyšetřování. Stěžovatel však takový návrh po skončení přípravného řízení ani po opětovném prostudování vyšetřovacího spisu nepodal, neučinil tak ani v průběhu hlavního líčení, kdy měl možnost navrhnout doplnění dokazování, a na neúčast obhájce při výslechu svědka M. B. reagoval obhájce stěžovatele až v závěrečné řeči.
Rovněž tak je nutné zdůraznit, že z obsahu spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 6) vyplývá, že výslech svědka B. neměl povahu neodkladného úkonu, tento výslech byl prováděn standardním způsobem. K porušení procesních práv stěžovatele nemohlo proto dojít tím, že jich nevyužil.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda výpověď svědka B., která byla přečtena při hlavním líčení, mohla zasáhnout do stěžovatelových základních práv.
Ze spisu obecného soudu se podává, že svědek B. byl k hlavnímu líčení obeslán doporučeně s doručenkou, podle razítka pošty na obálce zásilky nevyzvednuto v úložní lhůtě (č. l. 186), samosoudkyně konstatovala závadu v doručení u svědka M. B. (č. l. 193). Rovněž tak ani druhou obálku s předvoláním k hlavnímu líčení si svědek B. v úložní lhůtě nevyzvedl, neboť nebyl v místě trvalého bydliště zastižen (č. l. 197). Byla požádána Policie ČR, Obv. odd. Ostrava, o doručení předvolání svědkovi B. (č. l. 196), neboť si uvedenou zásilku s předvoláním nevyzvedává.
Na č. l. 203 je konstatováno, že se k hlavnímu líčení nedostavil svědek B., ani nebyla doručena zpráva policejního útvaru, Obv. odd. Ostrava. Proto byla o doručení předvolání svědkovi B. požádána i Policie ČR, Obv. odd. Ostrava - Přívoz (č. l. 204, 207) s tím, že doručení je nutné. Samosoudkyně žádala i o vysvětlení, proč nebylo reagováno na předchozí žádost soudu. Podle vyjádření Policie ČR, Obvodního oddělení Ostrava - Přívoz, svědek na uvedené adrese bydlí, při příchodu hlídky však nebyl k zastižení (č. l. 206). Další zásilku danou k poštovní přepravě si svědek B. rovněž nevyzvedl (č. l. 208). Na č. l. 212 je samosoudkyní při hlavním líčení konstatováno, že hlavní líčení se odročuje za účelem zajištění účasti svědka B. u hlavního líčení prostřednictvím policejního orgánu.
Na č. l. 213 je založeno podání soudu vedoucímu Obv. odd. Ostrava - Přívoz kpt. D. s naléhavou žádostí, aby osobně dohlédl na realizaci požadavku soudu o doručení předvolání svědku B. k hlavnímu líčení. Pokud by se předvolání nepodařilo doručit, žádala samosoudkyně o jeho předvedení k nařízenému hlavnímu líčení. V souvislosti s tím provedla policie šetření, jehož výsledkem bylo zjištění, že požadavku soudu nemohlo být vyhověno, neboť svědek se na své adrese nezdržuje asi rok, což hlídka zjistila od K. K., který na uvedené adrese přechodně pobývá (č. l. 214). S doručením zásilky s předvoláním nebyla již poněkolikáté úspěšná ani pošta (č .l. 217). Samosoudkyně požádala kpt. Bc. R.D., vedoucího Obv. odd. Ostrava - Přívoz, o doručení předvolání svědka B. k hlavnímu líčení nebo o jeho předvedení (č. l. 219, 220).
Na č. l. 222 je založeno vyjádření Policie ČR, Obvodního oddělení Ostrava - Přívoz, že žádost o doručení nebylo možné realizovat. Opakovanými prověrkami v místě bydliště svědka B. bylo zjištěno, že toto bydliště je pouze formální a svědek se tam nezdržuje již dva roky. K. K. uvedl, že si byt od svědka pronajal již před dvěma lety a od té doby jej neviděl. Při pronajímání bytu mu měl svědek sdělit, že chce vycestovat za prací do USA nebo do některé ze zemí EU. Nic konkrétnějšího se nepodařilo policejnímu orgánu zjistit. Soud při hlavním líčení dne 20. 6. 2002 podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl výpověď M. B. na č. l. 26 až 42. Stěžovatel k dotazu soudu podle §214 tr. ř. uvedl, že s výpovědí tohoto svědka nemůže souhlasit a trvá na své výpovědi. Stěžovatel při tomto hlavním líčení navrhl doplnit dokazování o výpověď vyšetřovatelky kpt. D. S., která prováděla výslech M. B.. Tento důkaz byl soudem I. stupně zamítnut pro jeho nadbytečnost. Další návrhy na doplnění dokazování nebyly, proto bylo dokazování před soudem I. stupně ukončeno; samosoudkyně udělila slovo k závěrečným řečem.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci je Ústavní soud toho názoru, že podmínky ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., dle kterého lze protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka za určitých okolností přečíst, byly naplněny a nalézací soud vynaložil značnou snahu tohoto svědka vyslechnout. Stěžovatel k dotazu netrval na jeho předvolání ani žádné výhrady k přečtení výpovědi v hlavním líčení nevznesl; uvedl pouze, že s ní nesouhlasí a trvá na své výpovědi. Ústavní soud se proto domnívá, že v hlavním líčení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ostatně odůvodnění obecných soudů jsou podle přesvědčení Ústavního soudu přiléhavá a mají oporu v provedených skutkových zjištěních, a to i ve vztahu k tvrzení stěžovatele o procesních vadách při provádění důkazu - výslechu svědka B. a ohledně naplnění všech znaků předmětného trestného činu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.).
V.
Ústavní soud si je vědom toho, že pro posuzování použitelnosti procesního výslechu svědka v hlavním líčení je rozhodující, v jakém stádiu řízení byl výslech proveden a za jakých okolností se tak stalo. Proto u každého takového úkonu je nutno dbát na vzájemnou souvislost ustanovení upravujících postup v přípravném řízení s ustanoveními upravujícími postup soudu při dokazování v řízení před soudem. V daném případě nedošlo podle názoru Ústavního soudu k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť obviněnému či jeho obhájci byla dána možnost, aby se v přípravném řízení výslechu svědka zúčastnili. Proto i procesně podchycené výpovědi z přípravného řízení mohly být použity jako důkaz v řízení před nalézacím soudem. Jde o právo obviněného, nikoli o jeho povinnost; nevyužijí-li obviněný či obhájce tohoto práva, nelze je k tomu nutit. Orgány činné v trestním řízení svoji povinnost v tomto ohledu splnily.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30., č. 95, Praha 2003) platí, že podmínky pro čtení výpovědi svědka u hlavního líčení [§211 odst. 2 písm. a) tr. řádu], který je svědkem klíčovým a jehož výpověď je rozhodujícím důkazem pro výrok o vině, nelze interpretovat extenzivně; takový postup porušuje právo obviněného na fair proces. Při posuzování, zda extenzivním výkladem vybočily obecné soudy z rámce ústavnosti, je tedy třeba zvažovat i to, zda výpověď svědka B. byla pouze jedním z důkazů usvědčujících pachatele či se jednalo o zásadní usvědčující důkaz. V dané věci odsouzení stěžovatele samo o sobě nebylo založeno pouze na výpovědi svědka B.; tato výpověď byla pouze jedním z usvědčujících důkazů, když stěžovatel byl usvědčován především výpověďmi svých bývalých kolegů, a to kupř. výpověďmi pprap. D. K., mjr. V. Š. a npor. V. G. a ve spise založenými listinnými důkazy.
Nelze proto než uzavřít, že obecné soudy, zvláště pak soud I. stupně, na základě řádně zjištěného skutkového stavu vyvodily právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecným soudům nic vytknout. Závěry o vině obžalovaného plynoucí z tohoto posouzení jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností odsouzení stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 29. dubna 2004