ECLI:CZ:US:2004:3.US.180.04
sp. zn. III. ÚS 180/04
Usnesení
III. ÚS 180/04
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. a V. K., oba zastoupeni Mgr. J. S. advokátem proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 10 Co 920/2003 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. srpna 2003 sp. zn. 30 C 146/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadají stěžovatelé - v řízení před obecnými soudy dva z 9 žalovaných - shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručovaná čl. 1, čl. 4 odst. 1 čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 146/2001, byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 920/2003 potvrzen v odvoláním napadené části tj. i ve výroku uvedeném pod bodem II. - jehož se ústavní stížnost týká - rozsudek soudu I. stupně. Tímto výrokem soud prvého stupně rozhodl o zřízení věcného břemene cesty přes celkem šest pozemkových parcel ve vlastnictví různých vlastníků - mezi nimi i stěžovatelů - a to ve prospěch pozemku, jehož současnými vlastníky jsou žalobci. Zřízení věcného břemene cesty za účelem umožnění přístupu k nemovitosti žalobců obecné soudy po provedení obsáhlého dokazování výslechy účastníků, svědků a řady listinných důkazů opřely o ust. §151o odst. 3 občanského zákoníku.
V ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím směřující stěžovatelé zejména zdůrazňují skutečnost, že žalobci na svém pozemku, v jehož prospěch bylo zřízeno právo věcného břemene, postavili dvougaráž bez stavebního povolení a napadenými rozhodnutími tak obecné soudy v podstatě poskytují ochranu subjektu, který jedná protiprávně a své vlastnictví zneužívá. Rozhodnutí soudů dle stěžovatelů nepochybně umožní žalobcům získat vydání dodatečného stavebního povolení na nelegální stavbu dvougaráže ve smyslu ust. 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon), když důvodem pro předchozí nařízení odstranění této stavby příslušným stavebním úřadem bylo kromě jiného i nezajištění přístupu ke stavbě. Stěžovatelé tak dovozují, že jejich vlastnické právo je hodnoceno jako právo nižší kategorie, které může být omezováno i když jednání žalobců je protiprávní a jde o šikanování jiných vlastníků. Kromě toho v ústavní stížnosti zpochybňují možnost aplikace ust. §151o odst. 3 občanského zákoníku na daný případ s poukazem na absenci kolaudačního rozhodnutí a vkladu do katastru nemovitostí týkajících se dvojgaráže a poukazují i na to, že příslušné ustanovení občanského zákoníku výslovně ve všech částech hovoří o vlastníku stavby, věcné břemeno však v daném případě bylo zřízeno ve prospěch nemovitosti. Stěžovatelé jsou také přesvědčeni o tom, že podmínky ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jehož se napadená rozhodnutí také dovolávají, nejsou splněny a jejich splnění ani žalobci prokázat nemohou. Podle jejich názoru tak s ohledem na uvedené jde o projev libovůle v soudním rozhodování a obecnými soudy byla dle nich porušena práva zaručovaná shora označenými články Listiny.
Krajský soud v Plzni, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru ústavní práva stěžovatelů nebyla porušena.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 146/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu zabývat se porušením obyčejných zákonů. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší soudům obecným, neboť jim svědčí ústavní povinnost zákonným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud také již opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody (jejichž porušení stěžovatelé tvrdí) působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, nález č. 98; sv. 17, nálezy č. 9, 33). V projednávané věci však taková pochybení Ústavní soud neshledal.
Odvolací soud se v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelů, které tito uplatnili ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku, přitom soud prvého stupně rozhodoval po provedení obsáhlého dokazování a také již tento soud po zhodnocení provedených důkazů řádně své rozhodnutí zdůvodnil. Rozvedl z jakého skutkového stavu vycházel a jakými úvahami se při zřízení věcného břemene řídil. Z jeho rozhodnutí je patrno, že kromě základních zjištění pro použití ust. §151o odst. 3 občanského zákoníku, tj. zjištění odlišného vlastnictví stavby a přilehlého pozemku a nemožnosti jiného přístupu, bral v úvahu, že pozemky žalovaných - tedy i stěžovatelů - již slouží jako příjezdová cesta vlastníkům jednotlivých garáží. Tato přístupová cesta byla i v dřívější době užívána také žalobci i jejich právními předchůdci pro příjezd k dřívější dřevěné garáži i k objektu bydlení, vede přes 9 pozemků ve vlastnictví 8 vlastníků, přičemž jeden z pozemků vlastní sami žalobci a další dva vlastníci pozemků dali souhlas k tomu, aby žalobci mohli využívat uvedenou příjezdovou cestu přes jejich pozemky, navíc jsou jednotlivé sousedící pozemky využívány i k příjezdu automobilů ostatních vlastníků garáží a pozemků. To vše i další úvahy pak obecné soudy vedly k závěru, že za uvedeného stavu, kdy předmětné pozemky jsou již žalovanými využívány ke stejnému účelu jako se domáhají žalobci, nedojde k výraznému omezení vlastnických práv žalovaných.
V uvedeném postupu a rozhodnutích obecných soudů, jež jsou řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodněna, nelze spatřovat stěžovateli tvrzený projev libovůle ani porušení ústavně zaručených práv, kterých se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají. Zdůraznit je přitom třeba také fakt, že obecné soudy při vážení věci braly v úvahu, že právní předchůdci žalobců, kteří vlastně postavení garáží žalovaným - tedy i stěžovatelům - odprodejem předmětných pozemků umožnili, a rovněž i žalobci, užívali tyto pozemky také jako přístupovou cestu k obydlí, nejen tedy jako přístup ke dvougaráži, na nelegálnosti jejíž výstavby stěžovatelé svou argumentaci ústavní stížnosti staví. Postup žalobců při stavbě uvedeného objektu bez stavebního povolení samozřejmě schvalovat nelze a nečiní tak ani Ústavní soud tímto svým rozhodnutím. Již proto ne, že předmětem soudního řízení bylo posouzení návrhu na zřízení věcného břemene a nikoliv posuzování dodržení podmínek stavebního zákona při výstavbě uvedeného objektu. Otázku, zda jsou či nejsou v případě stavby dvougaráže splněny všechny podmínky ust. §88 odst. 1 písm. b) věty druhé stavebního zákona pro neodstranění uvedené stavby pak bude muset teprve vyřešit příslušný stavební úřad.
Z uvedených důvodů, kdy porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil, byla jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004