ECLI:CZ:US:2004:3.US.204.04
sp. zn. III. ÚS 204/04
Usnesení
III. ÚS 204/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele H. m. P., zastoupeného Mgr. T. H. o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. ledna 2004 č. j. 32 Odo 823/2003-259, Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002 č. j. 13 Co 511/2002-215 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2002 č. j. 20 C 126/95-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1, 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že byl zavázán vydat žalobkyni částku 1.133.965,- Kč, představující tvrzené bezdůvodné obohacení získané z užívání pozemku p. č. 2360 o výměře 15.036 m2 v k. ú. Hostivař, jež náleží vlastnici N. M. avšak slouží jako část veřejného parku. Podle jeho přesvědčení soudy nesprávně dovodily, že z omezení vlastnického práva jmenované vzniklo stěžovateli bezdůvodné obohacení, když za užívání jejího pozemku veřejností je údajně odpovědný on. Za nejpodstatnější otázku pak považuje to, zda v případě, že předmětný pozemek je součástí veřejného prostranství, lze dovozovat, že je užíván obcí, ve které se toto veřejné prostranství nachází, tj. stěžovatelem. Současně poukázal na předcházející žalobu vlastnice pozemku, která byla Obvodním soudem pro Prahu 10 vedena pod sp. zn. 8 C 55/94 a dne 28. června 1995 zamítnuta, rozsudek byl potvrzen dne 20. března 1998 odvolacím soudem rozsudkem sp. zn. 18 Co 469/1997 a dovolání proti němu odmítnuto Nejvyšším soudem, dále na skutečnost, že vlastnice pozemku byla vyzvána k tomu aby se sama faktické držby nemovitosti ujala a tuto užívala, což neučinila, a proto její jednání lze označit za účelové.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který zamítl dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, přezkoumal jeho rozhodnutí a důvodně námitky uplatněné v dovolání shledal neopodstatněnými. Soudy z provedených důkazů spolehlivě zjistily, že vlastnice předmětného pozemku jej nemůže užívat, poněvadž jsou nedílnou součástí Hostivařského parku, sloužícího k rekreaci a oddechu veřejnosti, když k jeho vybudování došlo za působnosti dřívějšího Národního výboru hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem je žalovaný, tj. stěžovatel. Bylo tedy nepochybně prokázáno, že vlastnice je povinna strpět takové omezení vlastnického práva tím, že je její pozemek užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství a také to, že k vyvlastnění pozemku ve veřejném zájmu nedošlo, a proto jí právem náleží za uvedené omezení vlastnického práva náhrada ve výši obvyklé v daném místě a čase a v souladu s §128 odst. 1 a s §451 a násl. občanského zákona. Dovolací soud také vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč v předmětné věci, tj. v žalobě týkající se náhrady za užívání pozemku v době od 1. listopadu 1992 do 31. března 2001, nelze brát zřetel na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení o úhradu za dobu od 1. ledna 1991 do 31. října 1992 vedeného pod sp. zn. 8 C 55/94 a rozsudek v této věci považovat za překážku bránící rozhodnutí za další předmětné období. Na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004