ECLI:CZ:US:2004:3.US.205.04
sp. zn. III. ÚS 205/04
Usnesení
III. ÚS 205/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. R. V.advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že uvedený soud jednal v rozporu se svými základními povinnostmi stanovenými v čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud ČR odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/02, jímž byl změněn - (jen) co do výroku o trestu - rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002. Posledně uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel uznán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního řádu vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a za tyto trestné činy (a za další trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu Praha 10 ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 T 215/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 8 To 60/2002) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let (tento trest mu byl odvolacím soudem snížen na sedm a půl roku). Stěžovatel svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu s tím, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího je neúplný z důvodu absence samostatných výroků o vině vztahujících se k jednotlivým dílčím útokům pokračujícího trestného činu, kterého se měl dopustit. Soudy obou stupňů měly dle stěžovatele pominout ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 trestního řádu, týkající se vymezení skutku při pokračování trestného činu, podle nichž je vždy nutno o jednom každém dílčím útoku rozhodnout samostatně. Tomu však tak nebylo, neboť výroky o vině, vztahující se k jednotlivým skutkům v napadených rozhodnutích, chybí. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze strany nalézacího a potažmo i odvolacího soudu došlo k pochybení, když tyto přesně nevyjádřily ve výroku o vině napadeného rozhodnutí, které útoky se ke kterému trestnému činu vztahují, což však lze považovat za vadu formálního rázu. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR měly soudy nižších stupňů, s ohledem na §120 odst. 3 trestního řádu, v rozsudku přesně vyjádřit, které útoky se ke kterému trestnému činu vztahují, a to s odkazem na jednotlivé body skutkové věty výroku o vině, toto formální pochybení nelze považovat za absenci samostatných výroků stran jednotlivých dílčích útoků zmiňovaných trestných činů, neboť se jednalo o jediný pokračující trestný čin bez nutnosti aplikace §11 odst. 2, §12 odst. 11 trestního řádu, a tudíž podrobné vymezení jednotlivých skutkových výroků vztahujících se k jednotlivým bodům skutkové (pozn.: míněno zřejmě "právní") věty výroku o vině nemělo v kontextu posuzovaného případu negativní dopad na postavení stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního i druhého stupně ve svém rozhodování pominuly ustanovení §11 odst. 2, §12 odst. 12 trestního řádu. Vychází přitom z názoru Nejvyššího soudu ČR uvedeného v napadeném usnesení, dle něhož u více samostatných skutků se zpravidla jednotlivé skutky rozdělují do více odstavců a k nim jsou samostatně přiřazeny i právní věty; jestliže se skutkem zásadně rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, je pak třeba vždy o jednom každém z nich rozhodnout rozsudkem, ať již odsuzujícím, nebo zprošťujícím. Takto soudy nepostupovaly, neboť v napadených rozhodnutích chybí výroky o vině, respektive právní věty u jednotlivých skutků. Nejsou tedy přesně označeny skutky, jichž se výrok o vině týká, v důsledku čehož nelze určit, kterými dílčími útoky pokračujícího trestného činu měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže spolu s trestným činem porušování domovní svobody a poškozování cizí věci a kterými měl naplnit pouze některé skutkové podstaty ve výroku o vině obsažené. Není tedy možné např. určit, zda u jednotlivých skutků nepřichází v úvahu výrok zprošťující vzhledem k možné faktické konzumpci jednotlivých skutkových podstat.
Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu ČR, že dané pochybení lze považovat za formální. Má totiž za to, že nepřesnosti a neúplnosti obsažené ve výrokové části rozsudku nelze zhojit jejich částečnou konkretizací v odůvodnění příslušného rozhodnutí. Poukazuje přitom na závěr dovolacího soudu, že dle §265a odst. 4 trestního řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné, a uvádí, že s ohledem na rozsah i charakter přezkumné povinnosti odvolacího i dovolacího soudu je vyloučeno, aby byla výroková část rozsudku soudu prvního stupně doplňována v jeho odůvodnění - jestliže má obviněný povinnost pregnantně specifikovat odvolací a dovolací důvody ve svých podáních, je splnění této povinnosti kvůli neúplnosti, nepřesnosti a neurčitosti výrokové části odsuzujícího rozsudku výrazně omezeno. V důsledku daného pochybení mělo dojít k oslabení práva obhajoby, protože z odsuzujícího rozsudku není zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel jednotlivé skutkové podstaty naplňovat. Stěžovatel zastává názor, že vymezení, kterými dílčími útoky byla naplněna konkrétní skutková podstata, je významné pro posouzení jeho případné viny, ale i pro rozhodování o případném trestu. Výrok rozsudku krajského soudu je tak dle stěžovatele nepřesný, neúplný a v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu není patrno, jak soud rozhodl, a proto je dané rozhodnutí nepřezkoumatelné. V důsledku dané vady má napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR porušovat výše uvedená ústavně zaručená základní práva, a stěžovatel proto navrhl jeho zrušení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu ČR v tom ohledu, zda tímto soudem zjištěná formální vada ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měla za následek negativní dopad na postavení stěžovatele jakožto obviněného. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR se zabýval změnami, jež do trestního řádu i trestního zákona vnesl zákon č. 265/2001 Sb., přičemž poukázal na to, že z hlediska procesního - na rozdíl od předchozí úpravy, kdy veškeré dílčí útoky pokračujícího trestného činu byly považovány za jediný skutek - lze po uvedené novele pokládat za samostatný skutek též dílčí útok pokračujícího trestného činu, což umožní v závislosti na podmínkách oddělené a postupné projednávání jednotlivých dílčích útoků. Předmětná novelizace měla zabránit tomu, aby bylo nutno vyčkávat kompletního objasnění všech v úvahu připadajících útoků tvořících pokračování v trestném činu, a pokud již došlo k pravomocnému rozhodnutí o pokračujícím trestném činu, tyto rušit v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že z hlediska procesního práva se jedná jen o pochybení formálního rázu, neboť považování dílčího útoku za samostatný skutek je opatřením "technické" povahy, přičemž z hlediska práva hmotného (§89 odst. 3 trestního zákona) bylo postupováno správně.
Dle názoru Ústavního soudu je odůvodnění rozhodnutí fundované a zcela vyčerpávající, a tak na ně v plném rozsahu odkazuje. K tomu lze jen poznamenat, že je otázkou, zda ustanovení §12 odst. 12 trestního řádu neumožňuje takovou interpretaci (viz slovo "též"), že skutkem se rozumí nejen "dílčí útok pokračujícího trestného činu", ale i v případě pokračujícího trestného činu skutek v "tradiční" podobě (tedy jak byl právní teorií chápán před zmíněnou novelou) za předpokladu, že nenastanou důvody ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu pro to, aby byl skutek pojímán v prvně uvedeném smyslu Za této situace by argumentace stěžovatele, že došlo k porušení §120 odst. 3 trestního řádku, ztratila své opodstatnění.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemíní v souladu se svou ustálenou judikaturou zasahovat do činnosti soudů obecných a posuzovat jejich výklad a aplikaci "jednoduchého" práva, zde příslušných ustanovení trestního řádu, bylo nutno zkoumat, zda existence dovolacím soudem konstatované "formální" vady měla dopad na postavení stěžovatele, resp. zda v jejím důsledku mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z ústavní stížnosti nevyplývá, v čem se po faktické stránce mělo postavení stěžovatele zhoršit, výjimkou snad je jen tvrzení, že nemohl formulovat odvolací a dovolací důvody; z rozhodnutí odvolacího soudu toto však nijak patrné není, stěžovatel namítal vady ve smyslu §258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Přitom ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by zmíněná eventuální vada mohla postavení stěžovatele ovlivnit (takto ostatně bylo rozhodováno o pokračujících trestných činech obecnými soudy i v minulosti, tedy před zmíněnou novelou trestního řádu, porušení ústavně zaručených práv a svobod však v této souvislosti zjištěno nebylo).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2004