ECLI:CZ:US:2004:3.US.207.03
sp. zn. III. ÚS 207/03
Usnesení
III. ÚS 207/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. L. P., advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 44 To 647/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl (ústavní) stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 44 To 647/2002, když tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. Nt 717/2002, kterým bylo o žádosti stěžovatele ze dne 10. 9. 2002 o propuštění z vazby na svobodu s nabídkou slibu peněžité záruky a stanovení probačního dohledu rozhodnuto tak, že se podle §72 odst. 1 trestního řádu konstatuje, že důvod vazby koluzní dle §67 písm. b) trestního řádu již pominul a že stěžovatel zůstává ve vazbě z důvodů ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu; dále bylo podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto, že se nepřijímá slib stěžovatele jako náhrada vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, že se podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu návrh na stanovení probačního dohledu jako náhrada vazebních důvodů podle citovaného ustanovení zamítá, že se nepřijímá podle §73a odst. 1 trestního řádu nabídka peněžité záruky a že se podle §72 odst. 3 trestního řádu ve smyslu §73b odst. 1 trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá.
V odůvodnění předmětného rozhodnutí obvodní soud uvedl, že stěžovatel je ve spolupachatelství s dalšími, v rozhodnutí jmenovanými obviněnými stíhán pro trestné činy pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3, 4b trestního zákona, jichž se měl dopustit jednáním rovněž v odůvodnění rozhodnutí specifikovaným, do vazby byl vzat rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2002 z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Pokud jde o důvod vazby koluzní, tento již pominul, jde-li však o vazební důvody podle §67 písm. a), c) trestního řádu, tyto dle soudu nepominuly a v daném stádiu řízení je nelze nahradit žádnou zárukou. Z předloženého spisového materiálu totiž vyplývá, že stěžovatel je důvodně podezřelý ze spoluúčasti na pojišťovacích podvodech, kdy společně s obviněným F. K. měl organizovat a plánovat pojišťovací podvody v úmyslu si tímto způsobem opatřovat finanční prostředky. Obvodní soud dále považoval názor stěžovatele, že rozhodnutí policie o sdělení obvinění ze dne 19. 7. 2002 vychází pouze ze soudně nepovolených odposlechů, za nesprávný, protože odposlech byl na základě informací pojišťoven soudem povolen již v r. 2001 a obsahy odposlechnutých telefonních hovorů svědčí tomu, že se předmětného nezákonného jednání dopustil, navíc trestní stíhání bylo rozšířeno o další skutky, naposledy usnesením policejního rady SKPV Prahy 3 dne 23. 9. 2002, přičemž tento poslední skutek zřejmě není skutkem posledním. Z toho má být zřejmé, že nadále trvá obava, že by se obviněný mohl vyhýbat trestnímu stíhání skrýváním či pobytem na neznámém místě, případně by mohl bez souhlasu orgánů činných v trestním řízení opustit území České republiky a vyhnout se trestní odpovědnosti a hrozícímu trestu. Stěžovatel je podle §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona dosud ohrožen trestem odnětí svobody v trvání od 2 do 8 let a rovněž s ohledem na jeho trestní minulost, roli organizátora a množství útoků je zřejmé, že stěžovatel je vystaven hrozbě přísného trestu, tudíž je zde obava, že by se mohl zachovat způsobem předpokládaným v §67 písm. a) trestního řádu. Dle soudu rovněž trvá důvod vazby předstižné, protože z obsahu odposlouchávaných telefonních hovorů je zřejmé, že stěžovatel se měl dopouštět jednání směřujících k pojišťovacím podvodům, kdy motivem byla zřejmě snaha opatřit si finanční prostředky, a rozsah trestné činnosti, způsob jejího provedení, její plánovitost a organizování svědčí tomu, že by mohl trestnou činnost opakovat. Dosud nabízené garance přitom nezaručují, že by se obviněný začal poctivě živit, navíc nepředložil písemný slib ani nabídku výše peněžité záruky, aby soud mohl posoudit, zda její výše je odpovídající škodám, které byly či mohly být způsobeny, a že by tato záruka byla dostačující.
Ústavní stížností napadeným usnesením pak městský soud, jak bylo výše uvedeno, zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení obvodního soudu, když dospěl, mimo jiné, k závěru, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu nadále trvají. Dle stížnostního soudu je stěžovatel důvodně podezřelý ze spoluúčasti na pojišťovacích podvodech, soud prvního stupně měl jednoznačně uvést, že odposlechy byly povoleny již v roce 2001 a obsahy odposlechnutých telefonních hovorů svědčí o snaze stěžovatele opatřovat si finanční prostředky nezákonným jednáním. K tomu městský soud dodal, že trestné činy, kterých se měl stěžovatel dopustit, jsou podrobně popsány v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a precizně reprodukovány v odůvodnění napadeného usnesení. Dle uvedeného soudu je nesporné, že stěžovatel je ohrožen citelným trestem odnětí svobody a soud prvního stupně vzal správně v potaz i jeho trestní minulost, jakož i množství útoků, kterých se stěžovatel měl dopustit. S ohledem na okolnosti případu a na osobu stěžovatele nelze vazbu nahradit přijetím písemného slibu, stanovením probačního dohledu a ani přijetím nabídky peněžité záruky. V ostatním soud druhého stupně odkázal na stížností napadené usnesení.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 14. 11. 2002 byl propuštěn státním zástupcem z vazby na svobodu s tím, že vazba byla nahrazena peněžitou zárukou ve výši 500 tis. Kč. Dále poukazuje na to, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv; účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces, přičemž jedním z principů spravedlivého procesu vylučujících libovůli v rozhodování je zákonem přikázaná povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, v dané věci způsobem vyplývajícím z §134 odst. 2 trestního řádu. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že odůvodnění napadeného (a potažmo prvostupňového) rozhodnutí (pozn.: míněno však je i zřejmě předchozí usnesení o vzetí do vazby), obsahuje povšechné odkazy na skutečnost, že měl odcestovat na dovolenou do Chorvatska, že se zajímal o důvody zadržení svého souseda a že je předpokládán jakýsi řetězec činností, ačkoliv byl vzat do vazby pouze na základě jediného usnesení policie ze dne 19. 7. 2002, a tyto skutečnosti pouze korespondují se zněním §67 trestního řádu a nejsou v souladu se zmíněnými zásadami spravedlivého procesu a dané odůvodnění pro svou obecnost a z ní plynoucí věcnou vágnost zakládá současně jeho nepřezkoumatelnost, jež vede k protiústavnímu omezení svobody, neboť zákonem přípustná výjimka z ústavní ochrany osobní svobody pro nedostatek ji určujících konkrétních okolností není dána. V souvislosti s tím, alespoň pokud jde o důvody útěkové vazby, stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01, a ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 121/02. Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že nevzal v úvahu §88 odst. 1 trestního řádu, který stanovuje podmínky pro použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu. Přitom čtyři z pěti trestních řízení nejsou proti němu vedena ve věci zvlášť závažného trestného činu podle §41 odst. 2 trestního zákona (takže nelze nařídit odposlech bez souhlasu účastníka stanice), a tak poslední trestný čin byl vykonstruován, aby těmto podmínkám vyhověl, a soudy a ostatní orgány činné v trestním řízení mohly užívat tyto záznamy jako důkaz. Vzhledem k těmto skutečnostem porušuje dle stěžovatele napadené rozhodnutí jeho ústavně zaručená práva a svobody, jež jsou výše uvedeny, a proto navrhuje toto rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Uvedený soud poukázal na skutečnost, že v ústavní stížnosti je nesprávně spisovou značkou označeno napadené usnesení a dále odkázal na své stanovisko ze dne 20. 1. 2003 zaslané Ústavnímu soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 771/02.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že důvody, z jakých na něj byla vazba uvalena, jsou v napadeném usnesení (ve spojení s výše citovaným usnesením soudu prvního stupně) hodnoceny příliš obecně, což způsobuje nepřezkoumatelnost a vede k protiústavnímu omezení osobní svobody. V prvé řadě nutno poznamenat, že by již bylo nadbytečné zabývat se argumentací stěžovatele, jež se týká vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, protože obvodní soud dospěl k závěru, že tento důvod již pominul.
Jde-li o polemiku stěžovatele s názory obecných soudů na to, zda v posuzovaném případě existovaly důvody vazby útěkové anebo předstižní, je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Vzhledem k tomuto svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů, neboť tato otázka je řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při rozhodování o vazbě vycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž v daném případě procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření, mimo jiné v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Namítal-li stěžovatel neexistenci konkrétních důvodů pro trvání vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, resp. jejich absenci v odůvodnění usnesení obecných soudů, Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožnil. Z napadeného usnesení, resp. jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, posuzovaného ve spojení s usnesením soudu o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 20. 7. 2002, příp. na něj navazujícím usnesením stížnostního soudu ze dne 29. 8. 2002, je patrné, že obecné soudy zhodnotily - z hlediska hrozícího trestu - zcela konkrétní skutečnosti, jako je trestní minulost stěžovatele, způsob, jakým byla případná trestná činnost stěžovatelem páchána, její rozsah; stěžovatel ostatně v zde posuzovaném podání ani nijak nezpochybňuje další skutečnosti, jež v celkovém kontextu případu stěžovatele nelze označit za nerelevantní a jimiž jsou zamýšlená cesta do zahraničí, a to že se nezdržoval v místě trvalého bydliště (kdy navíc na pátrání po jeho osobě byl anonymně upozorněn). Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů své stanovisko ve vztahu k naplnění podmínek podmiňujících prodloužení tzv. útěkové vazby přezkoumatelným způsobem odůvodnily a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení, uvedených v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, dostály.
Ústavní soud se dále nezabýval námitkami ve vztahu k trvání vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, protože i když by mohl dle Ústavního soudu být důvod vazby ve smyslu citovaného ustanovení zdůvodněn podrobněji, vzhledem k výše uvedeným závěrům nevznikají pochybnosti o ústavnosti (tehdejšího) omezení svobody stěžovatele, a tak případné zjištění určitých vad v tomto směru by mohlo mít vliv jen na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Jde-li o námitku nezákonného použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu, která se opírá o tvrzení, že trestný čin, pro který je stěžovatel stíhán, byl vykonstruován, pak ústavní stížnost neobsahuje žádné bližší údaje o tom, v čem by pochybení obecných soudů v tomto bodě mělo spočívat; přitom z rozhodnutí vydaných ve vazební věci stěžovatele je zřejmé, že tyto se otázkou důvodnosti trestního stíhání stěžovatele z hlediska §67 trestního řádu dostatečně zabývaly. Proto ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004