ECLI:CZ:US:2004:3.US.225.04
sp. zn. III. ÚS 225/04
Usnesení
III. ÚS 225/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci navrhovatelů MUDr. F. V. a 2/ Mgr. H. V. zastoupených JUDr. R. P.advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2004 sp. zn. 29 Odo 1139/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003 sp. zn. 9 Cmo 476/2001 a Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) ze dne 19. října 2000 sp. zn. 51 Cm 289/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni v právech zakotvených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedli, že je soud I. stupně zavázal, jako ručitele, k zaplacení částky 3.428.941,-Kč s příslušenstvím, aniž se vypořádal s jejich námitkami týkajícími se pasivní legitimace účastníků řízení, ve kterém se žalobce domáhal splacení poskytnutého úvěru po dlužníkovi a také po nich, jako ručitelích. Podle jejich přesvědčení hodnocení provedených důkazů o platnosti úvěrové smlouvy a smlouvy o převzetí ručitelského závazku bylo nezákonné, soudy obou stupňů se nevypořádaly s uplatněnou námitkou neplatnosti právního úkonu pro omyl, jež byl vyvolán záměrně, odmítly také zkoumat, zda nejde o absolutní neplatnost úkonu pro nedostatek vážnosti jedné ze stran. Dále poukázali na chybné poučení o možnosti podání dovolání, obsažené v rozsudku soudu II. stupně, na postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání jako opožděně podaného, aniž vzal zřetel na mylnou informaci o datu právní moci rozsudku, a tedy o počátku běhu lhůty k podání dovolání.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření ze dne 11. května 2004 uvedla, že o dovolání stěžovatelů bylo rozhodnuto v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, účinného do 31. prosince 2000, a proto jejich argument vztahující se k obsahu poučení, daného soudem II. stupně tak, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, nemůže obstát, stejně jako tvrzení, že na dobu podání dovolání měla vliv nesprávně vyznačená doložka právní moci rozhodnutí, proti němuž dovolání směřovalo, když bylo shledáno, že k sepsání dovolání došlo 28. února 2003, k jeho doručení soudu dne 6. března 2003, přičemž chybná doložka právní moci s datem 12. března 2003 byla na rozhodnutí soudu I. stupně vyznačena až 21. března 2003 - tedy poté, co dovolání stěžovatelů obdržel soud. Pro uvedené navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinných ke 31. březnu 2004].
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 289/97 a stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Doklad o doručení rozsudku odvolacího soudu, nacházející se na č. l. 112 označeného spisu, svědčí o tom, že zástupci stěžovatelů bylo rozhodnutí doručeno dne 24. ledna 2003, stejně jako zástupci žalobce, a je proto nepochybné, že tímto dnem nabyl rozsudek Vrchního soudu v Praze právní moci, i když ze záznamu na č. l. 108 lze konstatovat, že soud I. stupně, doručující rozhodnutí odvolacího soudu také prvnímu žalovanému, který však odvolání nepodal, tuto právní moc vyznačil dne 21. března 2003 nesprávně, a to dnem 12. března 2003. Poněvadž stěžovatelé podali své dovolání až 5. března 2003, učinili tak po lhůtě stanovené §240 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 - dovolací soud je pak opodstatněně odmítl, když také důvodně nepřihlížel k nesprávnému poučení o nepřípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Je třeba dodat, že dle §157 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, do písemného vyhotovení rozsudku náleželo mj. i poučení o odvolání, nikoliv o dovolání.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Návrh napadající rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. října 2000 a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003 byl podán po lhůtě k tomu stanovené - běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím těchto soudů nelze odvíjet ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu, když tímto rozhodnutím bylo dovolání odmítnuto pro jeho opožděné podání - na takové dovolání stěžovatelů proto nelze hledět jako na jimi řádně uplatněný prostředek k ochraně tvrzených práv [§43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004