ECLI:CZ:US:2004:3.US.227.04
sp. zn. III. ÚS 227/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. H. a R. H., zastoupenými Mgr. B. B. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. 61 To 476/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2003 sp. zn. 33 T 136/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR domáhají zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení.
Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4 a Nejvyššího soudu, že stěžovatelé napadli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. 61 To 476/2003 dovoláním ze dne 8. 4. 2004, o kterém k dnešnímu dni nebylo rozhodnuto.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práv. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že podané dovolání je posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Formální dimenze subsidiarity se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popř. podat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na shora uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj