ECLI:CZ:US:2004:3.US.248.04
sp. zn. III. ÚS 248/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. Š. právně zastoupeného JUDr. Š.K. advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-163, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, č. j. 21 Co 459/2003-191, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-179, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2004, č. j. 21 Co 460/2003-189, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále 1) Ing. R. Š., a 2) společnosti B. s. r. o., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 20. 4. 2004, původně vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 147/04, se stěžovatel s odvoláním na porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-179, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2004, č. j. 21 Co 460/2003-189.
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou téhož dne, se tentýž stěžovatel s odvoláním na porušení článku 36 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-163, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, č. j. 21 Co 459/2003-191.
Vzhledem k tomu, že obě označené věci, v nichž tentýž stěžovatel podal návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti, na sebe časově i skutkově navazují, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem rozhodnuto podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o jejich spojení ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 248/04.
Ústavní soud konstatuje, že obě ústavní stížnosti byly podány včas a i jinak splňují všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 18. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-163, Obvodní soud pro Prahu 4 podle ust. §208 odst. 1 o. s. ř., odmítl odvolání žalovaného Ing. E. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozsudku tohoto soudu ze dne 6. 10. 2003, č. j. 32 C 219/99-154, s odůvodněním, že odvolání bylo podáno opožděně. K odvolání žalovaného přezkoumal výše uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 2. 3. 2004, č. j. 21 Co 459/2003-191, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí odvolání potvrdil.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-179, byla zamítnuta žádost žalovaného Ing. E. Š., aby mu lhůta k podání odvolání proti rozsudku ze dne 6. 10. 2003 byla prominuta. K odvolání žalovaného bylo usnesení soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2004, č. j. 21 Co 460/2003-189, jako věcně správné potvrzeno (§219 o. s. ř.).
V ústavních stížnostech stěžovatel uvádí, že ve sporu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 32 C 219/99, byl zastoupen svým bratrem Ing. R. Š.. Tento si vyzvedl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2003, č. j. 32 C 219/99-154, dne 1. 11. 2003, a dne 13. 11. 2003 podal jménem stěžovatele odvolání proti výroku pod bodem I. rozsudku, kterým bylo stěžovateli uloženo uhradit žalobci částku 95 466,- Kč. Lhůta k podání odvolání však skončila již dne 11. 11. 2003, když počala běžet dne 27. 10. 2003 uložením rozsudku na poště. Stěžovatel uvádí, že z jeho strany byla lhůta k podání odvolání zmeškána z omluvitelného důvodu, a proto měl soud rozhodnout o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel se domnívá, že soud měl zkoumat především omluvitelnost důvodů, pro které byla lhůta k podání odvolání zmeškána, a to se nestalo. Stěžovatel není právníkem, a proto nevěděl, že doručení rozsudku je možné uložením zásilky na poště. Stěžovatel dále uvádí, že proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odvolání odmítnuto jako opožděné, podal dne 25. 11. 2003 odvolání, ve kterém zdůvodnil zmeškání lhůty k podání odvolání, a současně téhož dne podal žádost o prominutí zmeškání lhůty z omluvitelných důvodů, kterými byly zdravotní důvody zástupce stěžovatele a nesprávné poučení soudu o lhůtě k podání odvolání. Při svém rozhodování o prominutí zmeškání lhůty se soud vůbec nezabýval nemocí zástupce stěžovatele a věc uzavřel s tím, že na rozsudku bylo správné poučení o lhůtě k podání opravného prostředku a poučení o náhradním doručení vložené do obálky s rozsudkem bylo nadbytečné, neboť by stejně účastníku nepomohlo, pokud by si zásilku vyzvedl pozdě. Dále též obvodní soud své zamítavé rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty odůvodnil tím, že žádost nebyla podána v souladu s ust. §58 o. s. ř., neboť stěžovatel nespojil s žádostí o prominutí zmeškání lhůty i odvolání proti rozsudku. Stěžovatel uvádí, že podal odvolání proti rozsudku ještě před podáním žádosti o prominutí zmeškání lhůty, proto považoval opětovné podání odvolání spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty za nadbytečné. Uvedeným postupem Obvodního soudu pro Prahu 4, i Městského soudu v Praze bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 32 C 219/99, Ústavní soud zjistil, že v právní věci žalobce společnosti B. s. r. o., proti žalovaným 1) Ing. E. Š.zast. Ing. R. Š. a 2) Ing. R. Š. o zaplacení částky 233 142,- Kč s příslušenstvím, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2003, č. j. 32 C 219/99-154, který byl žalovanému 1) Ing. E. Š. doručen k rukám jeho zástupce uložením na poště dne 27. 10. 2003. Posledním dnem lhůty k podání odvolání, o jehož možnosti podání byl stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí řádně poučen, bylo úterý 11. 11. 2003. Stěžovatel však podal odvolání na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 4 až dne 13. 11. 2003, když zásilku převzal zástupce stěžovatele Ing. R. Š. na poště dne 1. 11. 2003.
Podle ust. §58 o. s. ř., soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Stěžovatel však v souladu s uvedeným ustanovením nepostupoval. Dne 13. 11. 2003 podal na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 4 opožděné odvolání, ke kterému návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání nepřipojil. Žádost o prominutí zmeškání lhůty stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25. 11. 2003, tedy až po uplynutí výše uvedené zákonné patnáctidenní lhůty, a to až po té, co Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 11. 2003, č. j. 32 C 219/99-163, odvolání stěžovatele jako opožděné podle ust. §208 odst. 1 o. s. ř., odmítl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu