ECLI:CZ:US:2004:3.US.271.04
sp. zn. III. ÚS 271/04
Usnesení
III. ÚS 271/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Service, a. s., zastoupené JUDr. J. H. Ph.D., advokátem proti příkazům k odnětí věci ze dne 5. 3. 2004, ČTS: ÚOOZ-32/V7-2004, a ze dne 29. 3. 2004, ČTS: ÚOOZ-32/V7-2004, vydaným policejním komisařem Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru odhalování, dokumentace závažné trestné činnosti a strategické analýzy organizovaného zločinu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2004, stěžovatelka brojí proti příkazům policejního komisaře Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru odhalování, dokumentace závažné trestné činnosti a strategické analýzy organizovaného zločinu v Praze 1 ze dne 5. 3. 2004, ČTS: ÚOOZ-32/V7-2004, a ze dne 29. 3. 2004, ČTS: ÚOOZ-32/V7-2004, k odnětí věci důležité pro trestní řízení, s tím, že uvedený orgán veřejné moci porušil její právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V této ústavní stížnosti se uvádí, že usnesením policejního orgánu ze dne 21. 2. 2004,
ČTS: ÚOOZ-32/VZ-2004, bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pana RSDr. P. Z. a Ing. P. B. pro trestný čin podle §124d odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že jako zástupci stěžovatelky v rozporu s příslušnou licencí dovezli od zahraničního dodavatele plastickou trhavinu, která nebyla opatřena značkovací látkou a kterou uložili v muničních skladech stěžovatelky s tím, že tuto trhavinu chtěli opatřit značkovací látkou a se ziskem prodat tak, aby získali značný prospěch, a současně získat od dodavatele platbu za její údajné zničení, přičemž dovezená trhavina měla charakter vojenské demoliční nálože dle vyhlášky č. 89/1994 Sb. Z vyšetřovacího spisu má pak dle stěžovatelky jednoznačně plynout, že daná výbušnina je ve vlastnictví stěžovatelky a že byla uložena v jejích skladech. Přesto byl obviněný RSDr. P. Z. podle §78 trestního řádu vyzván k jejímu vydání. Ten tak odmítl učinit a na základě výše zmíněných příkazů k odnětí věci byla předmětná výbušnina policií odvezena.
V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že RSDr. P. Z. nemohl mít ediční povinnost, protože výbušninu neměl u sebe a ani ve své dispozici, nebyl ani oprávněn ji vydat, a tak výzva k vydání věci měla být směřována na stěžovatelku (§78 odst. 1 trestního řádu). Pokud se tak nestalo, nebyla splněna zákonná podmínka ve smyslu §79 odst. 1 trestního řádu. Dále je zmíněný příkaz neurčitý, neboť není zřejmé, komu byl určen. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyl ve smyslu §79 odst. 1 trestního řádu udělen předchozí souhlas státního zástupce, neboť požadavek předchozího souhlasu nelze dle jejího názoru chápat tak, že může být vydán ještě předtím, než povinná osoba bude vyzvána k vydání věci dle §78 trestního řádu, a to na základě důvodného předpokladu policejního komisaře, že osoba, která má věc u sebe, tuto dobrovolně nevydá. V důsledku údajně nezákonných rozhodnutí byl stěžovatelce odebrán majetek značné hodnoty, čímž byla zkrácena na svém právu pokojně užívat majetek, jakož i na právu na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené příkazy k odnětí věci zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá příkazy k odnětí věci důležité pro trestní řízení (jakožto rozhodnutí sui generis) jednak kvůli tomu, že byly adresovány nesprávné osobě, jednak pro jejich formální vady. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 314/04 zjistil, dne 8. 3. 2004 a 29. 3. 2004 byl RSDr. P. Z., zaměstnanec stěžovatelky, vyzván dle §78 odst. 1 trestního řádu k vydání věci důležité pro trestní řízení - trhaviny dovezené stěžovatelkou, protože ji však odmítl vydat, byla na základě ústavní stížností napadených příkazů tato odňata. Usnesením policejního orgánu ze dne 1. 4. 2004,
ČTS: ÚOOZ-32/V7-2004, byla RSDr. P. Z. za nevydání věci uložena podle §66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta, proti tomuto rozhodnutí podal jmenovaný stížnost, kterou však státní zástupce jako nedůvodnou usnesením ze dne 26. 4. 2004, čj. 1 KZv 65/2004-131, zamítl. Proti těmto rozhodnutím brojil RSDr. P. Z. ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 314/04, odmítl. V jeho odůvodnění mimo jiné konstatoval, že v projednávané věci postavení RSDr. P. Z. umožňovalo, aby předmětnou věc orgánům činným v trestním řízení vydal. Jinak řečeno, Ústavní soud v okolnosti, že úkony orgánů činných v trestním řízení související s odnětím věci směřovaly k této fyzické osobě (jako tomu, kdo věc má u sebe), a nikoliv tedy ke stěžovatelce, za pochybení nepovažoval, přičemž z tohoto závěru Ústavní soud vychází i při posuzování dané věci.
Považuje-li za této situace stěžovatelka příkazy za nezákonné vzhledem k absenci předchozí výzvy, je třeba tuto námitku odmítnout, neboť výzva k vydání věci a její odnětí byly realizovány ve vztahu k totožnému subjektu, tj. RSDr. P. Z.. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyl řádně udělen souhlas státního zástupce, je třeba uvést, že trestní řád nestanoví podmínky pro jeho udělení, na straně druhé, pokud je však tento udělen ještě před vydáním výzvy, vzniká stav, kdy státní zástupce nemůže posoudit, zda jsou splněny všechny předpoklady pro vydání příkazu k odnětí věci. V daném případě však není sporu o tom, že RSDr. P. Z. k vydání věci (nakonec) vyzván byl, a tak v daném ohledu eventuální vada zhojena byla. Stěžovatelka dále uvádí, že příkazy k odnětí věci důležité pro trestní řízení jsou nicotné, neboť chybí označení osoby, které má být věc odňata. Je třeba dát za pravdu stěžovatelce, že by tento údaj měl daný příkaz obsahovat, nicméně trestní řád výslovně toto nestanoví, přičemž z konkrétních okolností případu plyne, že daný úkon směřoval vůči RSDr. P. Z.neboť to byl právě jmenovaný, kdo byl vyzván k vydání věci, což on odmítl, a komu byla věc po předání příkazů k odnětí věci i odňata, jak již implicitně uzavřel Ústavní soud v případě vedeném pod sp. zn. III. ÚS 314/04.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že odnětí předmětné věci představuje pouze dočasné opatření, jež omezuje případné vlastnické právo stěžovatelky, byť ona sama adresátem daného úkonu policejního orgánu nebyla. Daný zásah však nelze považovat za protiústavní, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, jde-li o formální stránku věci, žádné podstatné pochybení orgánu veřejné moci zjištěno nebylo, pokud jde o důvody daného zásahu, resp. obsahovou stránku, již
je - pro povahu věci - třeba brát na zřetel především, stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá; v tomto ohledu má navíc možnost postupu ve smyslu ustanovení §80 trestního řádu, dle něhož je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen posoudit, zda je věci k dalšímu řízení třeba, eventuálně zda přichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání (tedy zda se vůbec jedná o věc důležitou pro trestní řízení).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2004