ECLI:CZ:US:2004:3.US.273.04
sp. zn. III. ÚS 273/04
Usnesení
III. ÚS 273/04
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. E. K., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2002 sp. zn. 18 C 218/99, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 19 Co 2880/2002 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004 sp. zn. 30 Cdo 244/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v záhlaví označená s tvrzením, že jimi obecné soudy upřely ochranu jeho vlastnickému právu k nemovitosti a porušily tím čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že mu uložily povinnost uzavřít kupní smlouvu, jednaly v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny a nutí ho činit to, co mu zákon neukládá, čímž porušují čl. 2 odst. 3 Listiny a jejich postupem bylo také porušeno právo na soudní ochranu, zaručované čl. 36 Listiny.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisů Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 218/99 a Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 3 T 125/99, které si Ústavní soud připojil, byla napadená rozhodnutí obecných soudů vydána v řízení zahájeném k žalobě I. S. - bývalé družky stěžovatele, která se původně domáhala stanovení povinnosti stěžovateli uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji domu čp. 232 se stavební parcelou č. 252, zaps. u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích na LV č. 58 "při již předem splacené kupní ceně", kterýžto návrh později změnila na stanovení povinnosti stěžovateli uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně specifikované nemovitosti ve znění, kterou žaloba obsahovala za kupní cenu 58.775.-Kč. Svůj nárok žalobkyně opírala o listinu datovanou dnem 22. července 1998, označenou jako smlouva o smlouvě budoucí, o okolnostech jejíhož sepisu se tvrzení účastníků řízení diametrálně rozcházejí. Stručně řečeno žalobkyně tvrdila, že k podpisu došlo dne 22. července 1998 na chalupě v Bukovsku, kde byli přítomni pouze ona a stěžovatel, který listinu dobrovolně podepsal, tento naopak tvrdí, že k podpisu došlo teprve dne 4. srpna 1998 v jeho maringotce v Holubově, kde ho k podpisu této listiny, která byla předem připravena, žalobkyně v doprovodu 4 mužů mluvících s ruským přízvukem přinutila výhružkami o zabití. To bylo dle tvrzení stěžovatele také důvodem, proč se obrátil téhož dne na Policii ČR s trestním oznámením na žalobkyni, proti níž bylo následně vedeno trestní řízení, které však pravomocně skončilo zprošťujícím rozsudkem odůvodněným soudem tak, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba. V občanskoprávním řízení, které následovalo, soud I. stupně poprvé rozhodoval o uvedené žalobě dne 6. prosince 2000, kdy žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětnou listinu nelze hodnotit jako smlouvu o smlouvě budoucí, byť je tak nazvána, neboť v následujícím textu je označována jako smlouva kupní a nepravdivě je v ní uvedeno, že kupní cena byla zaplacena, ač se tak nestalo. Smlouvu tak soud považoval za neplatnou podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, a proto žalobu zamítl, aniž by prováděl všechny navrhované důkazy k okolnostem provázejícím sepis a podpis smlouvy. Odvolací soud tento rozsudek, odvoláním napadený žalobkyní, zrušil, neboť dle jeho názoru smlouva splňovala všechny požadavky zákona pro uvedený typ smlouvy, avšak s ohledem na rozporná tvrzení účastníků o podpisu smlouvy uložil soudu I. stupně provést o těchto další dokazování. Po doplnění dokazování dalšími důkazy včetně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (nařízeného s ohledem na námitky stěžovatele týkající se pravosti jeho podpisu a manipulace s textem listiny), vydal soud I. stupně v pořadí svůj druhý rozsudek dne 7. března 2002, v němž po zhodnocení rozsáhlého dokazování, včetně opakování výslechů řady svědků slyšených již v trestním řízení, učinil závěr, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že smlouva nebyla uzavřena svobodně, přesto však žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru smlouva o smlouvě budoucí byla právním úkonem předstíraným. V tomto směru vycházel v podstatě z výpovědi žalobkyně, která neměla v úmyslu při převodu nemovitosti na ni platit kupní cenu, neboť morálně ji považovala stále za svoji a zpětný převod na ni tedy měl být proveden bezúplatně. Ani jedna ze stran tak neměla vůli shodnou s projevem zachyceným ve smlouvě o smlouvě budoucí a soud považoval proto tuto smlouvu za absolutně neplatnou. Proti tomuto rozsudku se opětovně odvolala žalobkyně a odvolací soud znovu svým rozhodnutím ze dne 3. června 2002 napadený rozsudek zrušil. Na rozdíl od soudu I. stupně dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí nebyla úkonem simulovaným, šlo o platný právní úkon, uložil však soudu I. stupně znovu zhodnotit výpověď obou účastníků s přihlédnutím k ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku. Již v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí dal odvolací soud zároveň najevo, že ve zhodnocení provedeného dokazovaní soudem I. stupně, včetně dokazování vztahujícího se ke stěžovatelovu základnímu tvrzení o tom, že smlouva z jeho strany nebyla uzavřena svobodně, neshledal žádná pochybení. Soud I. stupně pak vydal v pořadí svůj třetí rozsudek, jímž žalobě vyhověl. Vycházel z toho, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že předmětná smlouva nebyla uzavřena svobodně a s ohledem na to, že obsahovala dle jeho názoru všechny podstatné náležitosti, nebylo ani prokázáno, že by šlo o absolutně neplatný právní úkon. Zároveň posoudil i další stěžovatelem z opatrnosti uplatňované námitky týkající se neplatnosti právního úkonu ve smyslu ust. §49a občanského zákoníku, odstoupení stěžovatele od smlouvy, změny návrhu v průběhu soudního řízení, uplynutí lhůty stanovené v ust. §50a odst. 2 občanského zákoníku, jakož i zániku závazku ve smyslu ust. §50a odst. 3 cit. zák., z nichž v poměru ani k jedné z nich nedal stěžovateli za pravdu z důvodů, které v rozhodnutí vysvětlil. Odvolací soud, který napadený rozsudek přezkoumával, tentokrát z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, jej jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal pak stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost byla odůvodněna ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud se tak věcí zabýval v rozsahu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.), dovolání stěžovatele však důvodným neshledal a zamítl je s podrobným odůvodněním svých závěrů.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který po rekapitulaci průběhu soudního řízení a obsahu vydaných rozhodnutí obecným soudům vytýká, že v procesu, který považuje za nespravedlivý, byly veškeré důkazy vyhodnoceny hrubě nesprávně, v důsledku čehož byl připraven o vlastnické právo k nemovitostem. Obdobně, jak to činil ve svých opravných prostředcích, zdůrazňuje, že jako osoba, která byla přinucena k podpisu listiny, učinil vše co učinit mohl, aby nepříznivé důsledky vynuceného podpisu listiny nepřipustil, když řádně bez prodlev oznámil, že byl spáchán trestný čin a poskytl orgánům činným v trestním řízení veškerou součinnost, tyto však nebyly schopny žalobkyni prokázat její trestné jednání. V občanskoprávním řízení pak obecné soudy nevzaly v úvahu prokázanou kontinuitu jeho vůle se vlastnictví k nemovitosti nezbavovat, projevovanou soustavně dlouhou dobu před tím, než byl přinucen k podpisu údajné smlouvy o smlouvě budoucí a nevzaly v úvahu ani dle jeho názoru logické tvrzení, že po něm nelze požadovat, aby způsobem, který si obecné soudy představují, prokázal, že byl k podpisu přinucen. Soudy také neučinily logické závěry z toho, že člověk, který svobodně a vážně podepíše nějakou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, nemá důvod následně bezprostředně po podpisu takové smlouvy žádat policii o ochranu před osobou, s níž měl smlouvu uzavřít. V listině, k jejímuž podpisu byl přinucen, je také výslovně uvedeno, že kupní cena činí 58.775,-Kč, navíc, že byla stěžovateli již zaplacena, přitom, jak prokázal znaleckými posudky, obecná cena nemovitostí v době rozhodování soudu i v době údajného uzavření smlouvy činila asi šestinásobek uvedené částky a je tedy v rozporu s dobrými mravy. Upozorňuje i na to, že v řízení vyšlo najevo, že žalobkyně stěžovateli na kupní cenu ničeho nezaplatila, přestože ve smlouvě je stěžovatelem potvrzeno, že celou částku před podpisem smlouvy obdržel, a ani tato skutečnost nebyla dostatečná pro úsudek, že se z jeho strany nemohlo jednat o svobodný projev vůle při podpisu listiny. Z uvedených důvodů, které dále ve stížnosti rozvádí, tak stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily práva garantovaná shora označenými články Listiny. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel i v tom, že na jeho úkor se má dostat žalobkyni zcela bez důvodu majetkový prospěch - vlastnictví jeho nemovitosti - bez toho, aby zaplatila jakoukoli kupní cenu. Stěžovatel tak má přijít o majetek, který zajišťuje jeho základní potřebu bydlení. I tyto skutečnosti obecným soudům, jak uvádí, prokázal, přesto soudy neučinily závěr, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy a že nastaly podmínky, pro které nelze spravedlivě požadovat, aby kupní smlouva byla uzavřena (§50a odst. 3 občanského zákoníku). Stěžovatel proto navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení věci z pohledu dodržení práva na soudní ochranu, neboť pouze v případě, že by toto právo bylo porušeno, bylo by možno dovozovat i porušení dalších, stěžovatelem zmiňovaných základních práv. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, jímž není nadřízen, a nemůže do jejich činnosti zasahovat tak, jako by byl další přezkumnou instancí. Nepřísluší mu také zabývat se porušením obyčejných zákonů. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší soudům obecným, neboť jim svědčí ústavní povinnost zákonným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud také již opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) pak zakládá dotčení v základním právu a svobodě (srov. nález č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15), takový stav však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
V posuzované věci bylo záležitostí obecných soudů, aby ve své jurisdikci po provedení dokazování a jeho zhodnocení posoudily, zda žalobkyní uplatněný nárok na uzavření kupní smlouvy je či není po právu a aby také ve svých rozhodnutích vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Těmto povinnostem podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy dostály. Ve věci provedly rozsáhlé dokazování, přičemž s ohledem na to, že zprošťujícím rozsudkem nejsou soudy v občanskoprávním řízení vázány, zopakovaly převážnou většinu důkazů provedených v trestním řízení. Po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena svobodně a nedaly tak za pravdu verzi stěžovatele, přitom úvahy vedoucí k uvedenému závěru ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odkazuje na své rozhodnutí sp. zn. III. 23/93, v němž zaujal názor, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů resp. skutkového stavu a, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, jak se v dané věci i stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Proto Ústavní soud ani nemohl hodnotit způsob, jakým obecné soudy zhodnotily ve věci provedené důkazy. V této souvislosti však považuje za potřebné podotknout, že stěžovatel, který obecným soudům vytýká hrubě nesprávné a nelogické hodnocení důkazů, ve stížnosti zmiňuje důkazy svědčící pro jeho verzi, opomíjí však okolnost, pod jejímž zorným úhlem zřejmě obecné soudy hodnocení důkazů prováděly a považovaly ji za prokázanou, totiž okolnost, že předmětné nemovitosti získal stěžovatel před lety v době trvání družského poměru se žalobkyní právě od ní, a to na základě kupní smlouvy, v níž jako kupní cena byla uvedena tatáž částka jako nyní ve smlouvě o smlouvě budoucí (kteroužto cenu stěžovatel podle tvrzení žalobkyně ani nezaplatil) a že v té době se účastníci ústně na zpětném převodu nemovitosti v budoucnu dohodli. Své závěry právní, dovozované ze zjištěného skutkového stavu a reagující i na námitky stěžovatele uplatňované z opatrnosti (vztahující se k ust. §49a, §50a odst. 2, §50a odst. 3 občanského zákoníku) pak ve svých rozhodnutích obecné soudy včetně Nejvyššího soudu dostatečně zdůvodnily způsobem ústavně konformním, a proto na jejich rozhodnutí lze odkázat. Zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu tak Ústavní soud neshledal a za tohoto stavu nebylo možno dovodit ani porušení práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, případně porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 11. listopadu 2004