ECLI:CZ:US:2004:3.US.28.04
sp. zn. III. ÚS 28/04
Usnesení
III. ÚS 28/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., s. r. o., zastoupené Mgr. E. P. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2038/2003, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 19 Co 110/2003, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 E 2325/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 1. 2004, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2004, napadla stěžovatelka usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 12. 2002 (11 E 2325/2000-76), kterým byl ve věci výkonu rozhodnutí
oprávněné - P. a. s., proti povinné - K. P., a. s., zamítnut návrh stěžovatelky na vyloučení movitých věcí sepsaných do protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 2. 3. 2001, a jímž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady výkonu rozhodnutí oprávněné ve výši 1.325 Kč; dále stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2003 (19 Co 110/2003-106), a to ve výroku označeném I a II, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a stěžovatelce uloženo nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 1.325 Kč, a rovněž tak i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003 (20 Cdo 2038/2003-170), kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti zmíněnému usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, stěžovatelka podala návrh na přezkum postupu vykonavatele předsedou senátu podle §265 odst. 2 o. s. ř. s tím, že navrhla, aby z výkonu rozhodnutí byly vyloučeny sepsané textilní výrobky, což zdůvodnila tím, že vykonavatel porušil §326 odst. 2 o. s. ř. a §50 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Stěžovatelka přitom tvrdila, že příslušné skladovací prostory neměla pronajaty povinná, nýbrž ona, takže do soupisu movitých věcí bylo možno pojmout jen ty, které byly třetí osobou dobrovolně vydány, což se v posuzovaném případě nestalo. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že do soupisu lze pojmout věci, o nichž lze mít pravděpodobně za to, že se jedná o věci povinné a že tyto věci se nacházejí v prostorách povinné. Tak tomu bylo dle soudu i v posuzovaném případě, přičemž přezkumná činnost dle §265 odst. 2 o. s. ř. se má uplatnit v těch případech, kdy vykonavatel zjevně poruší příslušné právní předpisy, eventuálně u nesporných případů souhlasného návrhu všech účastníků, nemůže jí však být nahrazováno řízení o vyloučení věci dle §267 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, když v daném případě rovněž vyloučil možnost přezkumu v rámci dohledu předsedy senátu dle §265 odst. 2 o. s. ř., a dodal, že pokud nájemní smlouva zněla v předmětném objektu na stěžovatelku, nemuselo to znamenat, že by se zde nemohly nacházet movité věci povinné. Závěrem zmínil, že se stěžovatelka domáhá vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí na základě žaloby podané 20. 3. 2001.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda daný návrh splňuje všechny formální náležitosti a zda jsou naplněny podmínky jeho projednání, jež jsou stanoveny zákonem č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť teprve poté se jím může zabývat i věcně (§42 odst. 1 zákona).
Podle §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§73 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Uvedené ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, dle kterého je povinností stěžovatele vyčerpat za dané situace existující procesní možnosti, jež mu jsou k dispozici k dosažení nápravy porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na základě ustanovení §265 odst. 2 o. s. ř. toho, aby movité věci, sepsané do protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 2. 3. 2001, byly z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Přitom je však nepochybné, že téhož se stěžovatelka může domáhat na základě ustanovení §267 o. s. ř. v řízení podle části třetí o. s. ř., což také dle svého vyjádření činí. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má k dispozici efektivní procesněprávní prostředek k ochraně svých práv. Na věci nic nemůže změnit, jak stěžovatelka argumentuje, ani skutečnost, že je její postavení obtížnější či že jí vznikají náklady na vedení sporu, neboť toto je pravidelným důsledkem principu subsidiarity; k tomu lze jen podotknout, že bez určení vlastnického práva k předmětným movitým věcem v "řádném" řízení podle části třetí občanského soudního řádu lze stěží zjistit, zda údajně nezákonný postup vykonavatele mohl bezprostředně zasáhnout do práv stěžovatelky. Není možno se ani ztotožnit s názorem, že je rozhodováno "o něčem jiném", neboť je rozhodováno o tomtéž, ovšem částečně z jiného právního hlediska. Pokud má stěžovatelka za to, že v řízení o její žalobě dochází ke značným průtahům, jsou jí k dispozici zákonné prostředky dle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, v úvahu připadá i ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 3 písm. b) zákona]; domnívá-li se stěžovatelka, že jí předmětným postupem byla způsobena škoda, může postupovat v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2004