ECLI:CZ:US:2004:3.US.282.04
sp. zn. III. ÚS 282/04
Usnesení
III. ÚS 282/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky B. V. zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2004 sp. zn. 5 To 14/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta její stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2004 č. j. 11 T 16/2000-451, jímž byla podle §322 odst. 1 tr. řádu zamítnuta její žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody (uloženého v délce trvání 4 let rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2003 č. j. 11 T 16/2000-367 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2003 sp. zn. 5 To 81/2003), a to s poukazem na bližší odůvodnění, dle něhož tento neohrozí stěžovatelku na životě a míra zhoršení zdravotního stavu jeho výkonem je srovnatelná s pobytem v civilních zařízeních, neboť vězeňská služba je schopna jí zajistit potřebnou léčebnou péči, včetně péče rehabilitační.
Označeným rozhodnutím se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aniž by napadenému usnesení stížnostního soudu jakkoli vytkla pochybení co do merita věci, ve shodě se svými námitkami před ním uplatněnými uvedla, že shora citované usnesení krajského soudu bylo doručováno jejímu advokátovi, přičemž dle doručenky jej převzala jeho koncipientka, pročež se nejedná o doručení řádné (§64 odst. 1, §62, §137 odst. 2 tr. řádu), z něhož posléze plyne nemožnost nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, dle níž nedoložila v souvislosti s podáním předmětné žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody řádnou plnou moc, a tudíž bylo lze postupovat ohledně doručování na základě jím vyvozené konstrukce odmítla a pro tyto výtky domáhala se kasace v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení se podává, že stížnostní soud se ve vztahu k věcným důvodům, o něž se prvostupňové rozhodnutí opíralo, s výhradami stěžovatelky řádně vypořádal (§134 odst. 2 tr. řádu) a materiální ochrany naříkaného práva se jí tudíž dostalo. Stran námitek upínajících se k doručení zmíněného usnesení krajského soudu vrchní soud konstatoval, že předložená plná moc neobsahuje akceptaci uděleného zmocnění zmocněncem. V této souvislosti poukázal na to, že v trestním řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatelky, byla zastoupena tímtéž advokátem, a proto jako výchozí pro svou argumentaci aplikoval dispozici §41 odst. 5 tr. řádu, v návaznosti na což náležité doručování podřadil pod ustanovení §64 odst. 1 písm. b) a contrario, §62 a §63 tr. řádu ve spojení s §48b o. s. ř. Pokud bylo tedy citované usnesení doručeno koncipientce advokáta (právního zástupce) stěžovatelky, shledal toto doručení řádným se z toho plynoucími důsledky. Takto jím učiněná úvaha je racionálně odůvodněna, nejeví se v daných souvislostech svévolnou, neodchyluje se ani od judiciální praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. srpna 1972 sp. zn. 11 Tz 57/72 in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/1973, str. 173 a násl.) a má oporu v procesním i skutkovém stavu věci.
Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004