ECLI:CZ:US:2004:3.US.300.04
sp. zn. III. ÚS 300/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 1. července 2004 sp. zn. III. ÚS 300/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 23. 3. 2004 sp. zn. 5 To 123/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla stěžovateli jakožto obhájci ustanovenému v trestní věci vedené proti J. V. u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2000 přiznána odměna a náhrada hotových výloh za obhajobu v uvedené trestní věci a část stěžovatelem účtované odměny zůstala nepřiznána.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 36 T 10/2000-2082, kterým byla podle §151 odst. 2 a 3 trestního řádu stěžovateli - jakožto obhájci ustanovenému opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. Nt 5618/99 v trestní věci vedené proti J. V. u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2000 - přiznána odměna a náhrada hotových výloh za obhajobu v uvedené trestní věci v celkové výši 176 227,70 Kč a nepřiznána zůstala část stěžovatelem účtované odměny ve výši 37 319,30 Kč.
Z obsahu napadeného usnesení plyne, že Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, považoval posuzované usnesení za věcně správné. Jak uvedl v důvodech svého rozhodnutí, jednotlivé úkony právní služby, za které byla odměna stěžovateli přiznána, odpovídají úkonům uvedeným v §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., (dále jen "advokátní tarif"). Také podle jeho názoru lze odměnu za úkony právní pomoci poskytovat pouze za čistou dobu, po kterou takový úkon probíhal, a pokud šlo v daném případě o ucelené bloky výslechů osob v rámci trestního řízení, je nutno mít za to, že u jednotlivých výslechů je třeba sčítat čisté časy a přiznávat odměnu za takto provedené úkony, jak to učinil soud prvního stupně. Navíc zdůraznil, že mezi jednotlivými výslechy docházelo pouze k minimálním časovým prodlevám a poukázal také na to, že právní předpis neřeší otázku, zda za jednotlivé samostatné úkony je třeba považovat právě úkony, mezi nimiž je určitá časová prodleva.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti tvrdí, že tím, že obecné soudy nepřiznaly jím účtovanou odměnu v plné výši a krátily tuto odměnu při účasti u vyšetřovacích úkonů ve dnech 15. 9. 1999, 11. 11. 1999, 29. listopadu 1999, 8. 12. 1999, 10. 12. 1999 a 20. 3. 2002, přitom nerespektovaly právní názor vyslovený v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 31/2000 [podle něhož se do doby účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech přípravného řízení konaných v jednom souvislém časovém úseku nepřekračujícím dvě hodiny a představujícím jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu započítávají i případné přestávky mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony] a postupovaly také odlišně i od praxe jiného senátu téhož soudu, porušily jeho práva ústavně zaručená, a to právo na rovnost všech před soudem, právo na spravedlivé projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na stejnou odměnu za stejnou práci bez jakékoli diskriminace. Poukazuje dále i na to, že podle §151 odst. 3 trestního řádu má obhájce nárok, aby o jeho odměně bylo rozhodnuto nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V jeho případě však soud prvního stupně rozhodl asi po pěti měsících a řízení o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně pak trvalo měsíců šest, přitom ve stížnostním řízení nebyly prováděny žádné nové důkazy. Došlo tak podle něj i k porušení práv zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností je především zpochybňován výklad advokátního tarifu [jeho ustanovení §11 odst. 1 písm. e), případně §14] obecnými soudy při rozhodování o nákladech trestního řízení ve smyslu §151 trestního řádu, podaný k odměně obhájce ustanoveného ex offo za právní služby poskytnuté v trestní věci za účast u vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení.
Již na tomto místě Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, jimž také není instančně nadřízen, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí se dotklo základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokáta, obhájce ustanoveného ex offo, a stěžovatelem je mimo jiné tvrzeno i porušení práva zaručovaného článkem 28 Listiny, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté v jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471), v němž se zabýval mj. i povahou advokátní odměny. Na odůvodnění tohoto stanoviska možno odkázat (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud v něm dal mj. jiné najevo, že čl. 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení §151 odst. 2 - 4 trestního řádu týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu, a Ústavní soud proto nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu a dovozovat zde porušení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny. Ve stanovisku také uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platné vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., je z hlediska ústavního rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
Uvažováno tedy z uvedeného ústavněprávního pohledu, práva stěžovatele v projednávaném případě byla respektována již tím, že k přiznání odměny (v částce 176.227,70 Kč) - i když nikoliv ve výši, jež dle něj odpovídá správnému výkladu advokátního tarifu - došlo. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nedošlo, a to ani v poměru k právu zaručovanému článkem 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti všech před soudem v něm vyjádřená se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního. Totéž třeba uvést ve vztahu k čl. 96 Ústavy. Došlo-li pak k uplynutí doby delší než zákonem stanovené pro rozhodnutí soudu o přiznání nákladů řízení (§151 odst. 3 trestního řádu), jde sice o postup protizákonný, a tudíž nežádoucí, nicméně s ohledem na délku trvání průtahů ještě nezpůsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, a tedy ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.