ECLI:CZ:US:2004:3.US.319.04
sp. zn. III. ÚS 319/04
Usnesení
III. ÚS 319/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.C., zastoupené JUDr. J. H., advokátem proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 3 As 55/2003, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2004 (3 As 55/2003-36) a tvrdila, že tímto usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2004 (3 As 55/2003-36) byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky z důvodu opožděnosti jejího podání [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Kasační stížností bylo napadeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2003 (45 Ca 74/2003-8), kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby, kterou se stěžovatelka spolu s žalobkyní Z. M. domáhaly ve své restituční věci zrušení rozhodnutí žalovaného (Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Mladá Boleslav) ze dne 24. dubna 2003 (7422-3199/92/Bš 2003, č. p. d. 1293/03). Restituční nárok uplatnily podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon půdě). Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl v soukromoprávní věci. Krajský soud proto návrh odmítl s tím, že navrhovatelka (stěžovatelka) může do jednoho měsíce po právní moci tohoto usnesení podat ve věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu, a to k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (§46 odst. 2 s. ř. s., §249 odst. 1 a §250 o. s. ř.), na který se stěžovatelka i v souladu s poučením krajského soudu podle odůvodnění ústavní stížnosti obrátila. Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají přitom zachovány (§129 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud v poučení uvedl, že proti jeho usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů prostřednictvím advokáta.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti brojí - stručně shrnuto - především proti odmítnutí její kasační stížnosti z důvodu opožděnosti. Domnívá se, že byla podána včas a v souladu s poučením uvedeným v usnesení Krajského soudu v Praze. Uvádí, že úložní doba na poště byla 15 dnů. Stěžovatelka tedy nemohla z ničeho dovodit a nebyla nijak poučena, že by den faktického převzetí písemnosti, tj. 12. srpna 2003, nebyl dnem jejího doručení. Krajský soud vyznačil, že jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. srpna 2003. Dle stěžovatelky je aplikace ustanovení o právní fikci v rozporu s obecnými zásadami řízení, zejména při absenci poučení. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, a současně s poukazem na značnou délku řízení navrhla, aby Ústavní soud nařídil Nejvyššímu správnímu soudu bez průtahů jednat a rozhodnout.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 55/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti se sluší konstatovat, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 27. ledna 2004 (3 As 55/2003-36) vyložil, proč byla kasační stížnost posouzena jako opožděná, odůvodnění tohoto usnesení se jeví jako ústavně konformní, když skutkový stav, na základě kterého byla opožděnost posuzována, stěžovatelka nikterak v ústavní stížnosti nezpochybňovala. Nezbývá proto než uzavřít, že Nejvyšší správní soud v souladu se zákonem posoudil opožděnost kasační stížnosti a jeho odmítavý výrok o kasační stížnosti byl toho důsledkem. Uvedený obecný soud správně posoudil, že usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, bylo stěžovatelce doručeno dne 8. srpna 2003 na základě fikce doručení (§42 odst. 5 s. ř. s., §46 odst. 4 o. s. ř.). Na uvedeném nic nemění ani to, že na rubu usnesení krajského soudu je uvedeno, že nabylo právní moci dne 12. srpna 2003, ani to, že stěžovatelka nebyla o fikci doručení poučena. Ústavní soud přihlédl k tomu, že kasační stížnost podává osoba znalá práva (advokát), rovněž tak přihlédl i k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správní soudu, jak je na ni dále poukázáno stran rozhodování tohoto soudu o povaze předmětné věci a k tomu, že předmětná věc bude posouzena příslušným okresním soudem. Vydáním napadeného rozhodnutí bylo ukončeno řízení před Nejvyšším správním soudem a je tedy bezpředmětné zabývat se tou částí petitu ústavní stížnosti stěžovatelky, ve které požaduje, aby Nejvyšší správní soud neprodleně jednal a rozhodl.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že jedním z řízení, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, je řízení ve věcech vlastnictví k nemovitostem podle zákona o půdě, neboť se jedná o právní věc, která vyplývá z občanskoprávních vztahů (§244 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2003). Uvedený názor je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 3 As 28/2003, a ze dne 19. června 2003, sp. zn. 4 As 2/2003). V důsledku zaujetí stanoviska krajským soudem o tom, že v dané věci rozhodl správní orgán soukromoprávní věc, nebyla tedy stěžovatelka zkrácena na svých základních právech, tedy nedošlo ani k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť může podat (a také podle ústavní stížnosti podala) žalobu k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (§46 odst. 2 s. ř. s., §249 odst. 1 a §250 o. s. ř.), který v její restituční věci rozhodnutí žalovaného přezkoumá.
Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost proto z důvodu její zjevné neopodstatněnosti odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004