ECLI:CZ:US:2004:3.US.325.03
sp. zn. III. ÚS 325/03
Usnesení
III. ÚS 325/03
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. Č., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 30 Cdo 757/2003, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2002, sp. zn. 11 Co 217/2002, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. února 2002, sp. zn. D 423/90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadla stěžovatelka ve své dědické věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2003 (30 Cdo 757/2003-271), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2002 (11 Co 217/2002-229) a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. února 2002 (D 423/90-209) a tvrdila, že "přesnou aplikací znění Občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 a tudíž jednáním Krajského soudu v Plzni byla zkrácena na svých právech zaručených ji Listinou základních práv a svobod v čl. 36, tedy v právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala postup notáře a obecných soudů v dědickém řízení. Uváděla, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a nebyl proveden soupis majetku v nemovitosti, která byla předmětem dědického řízení. Porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod namítala v souvislosti s postupem Nejvyššího soudu ČR, který svým usnesením ze dne 23. dubna 2003 (30 Cdo 757/2003-271) odmítl její dovolání z důvodu jeho opožděnosti. Stěžovatelka brojí proti tomu, že v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2002 (11 Co 217/2002-229) je uvedeno
Poučení: "Proti tomuto usnesení není přípustný další opravný prostředek." Stěžovatelka poukázala na znění §240 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném po 31. 12. 2000, který stanoví, že lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Zjevně neopodstatněnou byla shledána ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2003 (30 Cdo 757/2003-271). Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu jeho opožděnosti. Dovolací soud poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na to, že pro postup soudu I. i II. stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (část dvanáctá, hlava I., bod 12 a 15 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zůstavitelka zemřela dne 22. 5. 1990, tedy před 31. 12. 2000, a proto je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.).
Podle části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., hlavy první, bodu 12, se řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy. Podle bodu 15 odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 17 dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ze znění těchto citovaných přechodných ustanovení jednoznačně vyplývá, že dovolací soud postupoval při posouzení opožděnosti dovolání v souladu s platnou procesní úpravou, obsaženou v novele občanského soudního řádu, která byla provedena zák. č. 30/2000 Sb.; jeho postupem, v důsledku aplikace těchto přechodných ustanovení, proto nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky. Ústavní soud rovněž tak nezjistil, že by poučení uvedené v rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2002 - 11 Co 217/2002-229) bylo v rozporu se zákonem. Označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně (usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. února 2002 - D 423/90-209). Znění poučení, které bylo následující (citace): "Proti tomuto usnesení není přípustný další opravný prostředek", bylo v souladu se zákonem (§169 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000), neboť nebyl dán žádný důvod přípustnosti dovolání podle §236 až §239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Ve zbývající části byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). Jak již bylo řečeno, stěžovatelka vlastní vinou podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu, v jehož poučení bylo uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek (tedy ani dovolání) přípustný, opožděně.
Pokud byl mimořádný opravný prostředek (dovolání) podán - a to i za situace, kdy podle zákona nebyl přípustný - měla tak stěžovatelka učinit v zákonné lhůtě stanovené pro jeho podání. V takovém případě by lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet až dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm (viz sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení).
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že stěžovatelka nevyužila možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě mimořádný opravný prostředek proti vydanému usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2002 - 11 Co 217/2002-229), a proto byla ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni, jak jsou vpředu označena, posouzena jako nepřípustná.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 2004