ECLI:CZ:US:2004:3.US.333.04
sp. zn. III. ÚS 333/04
Usnesení
III. ÚS 333/04
Ústavní soud rozhodl dne 25. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. V. S. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2004 sp. zn. 4 To 78/2004 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. února 2004 sp. zn. 4 T 212/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci předestřených stížnostních bodů označeným soudům nejprve vytkl, že při rozhodování o jeho vazbě nezohlednily kautely vymezené v §71 odst. 4, 6 tr. řádu. Dále poukázal na to, že u hlavního líčení v předmětné trestní věci dne 25. února 2004 a stejně tak i následně žádal o nahlédnutí do spisu, přičemž realizace tohoto práva mu nebyla umožněna, a konečně odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 s tím, že jím deklarovaná povinnost soudu provést "osobní slyšení" při rozhodování o ponechání ve vazbě v jeho případě nebyla ze strany obecných soudů ani v jednom stupni splněna. Z takto vyložených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2004 sp. zn. 4 To 78/2004 bylo z podnětu stížnosti stěžovatele v celém rozsahu zrušeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. února 2004 sp. zn. 4 T 212/2002 a nově rozhodnuto tak, že byla podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a současně se podle §71 odst. 4, 6 tr. řádu stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených §67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnostní soud tak rozhodl nově koncipovanými výroky v podstatě toliko z formálních důvodů, když okresní soud nepoužil odpovídající ustanovení trestního řádu při jejich citaci, pokud odkázal na podřazení skutkových okolností pod příslušný zákonný rámec.
Z obsahu odůvodnění stížnostního soudu vyplývá, že se dostatečně v nezbytném rozsahu vypořádal s naplněním podmínek, dle nichž pro obtížnost věci či z jiných závažných důvodů nebylo možno předmětné trestní stíhání ve lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o ponechání ve vazbě skončit, jakož i že propuštěním obviněného (stěžovatele) na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 tr. řádu).
Přisvědčit však bylo nutno výhradě stěžovatele stran absence osobního slyšení při rozhodování o ponechání ve vazbě, a to ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02. Na druhé straně dle názoru Ústavního soudu však nemohlo stran této výtky zůstat bez významu konstatování Krajského soudu v Ostravě učiněné ve vyjádření k ústavní stížnosti o tom, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. 4 To 77/2004 byl stěžovatel k jím podanému odvolání směřujícímu vůči rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. února 2004 č. j. 4 T 212/2002-406 uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu pobytu v okrese Nový Jičín na dobu pěti let. Současně v tomto vyjádření účastník řízení mimo jiné odkázal na to, že způsob rozhodování o vazbě podle §71 a násl. tr. řádu upravuje trestní řád, který postup umožňující namítané osobní slyšení v daném řízení nezná. Výhrady stěžovatele nepovažuje za opodstatněné a závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Byť III. senát Ústavního soudu reflektuje právní vývody vyložené ve shora zmíněném nálezu, po důkladném zvážení všech okolností dospěl k závěru, že je za dané skutkové a právní situace třeba návrh stěžovatele odmítnout. Přitom vyšel z úvahy opírající se o skutečnost, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, značně v jeho výměře přesahující dobu, jíž strávil ve vazbě (po uplynutí tří měsíců od právní moci usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. listopadu 2003 sp. zn. 4 T 212/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2003 sp. zn. 4 To 679/2003, tj. po uplynutí tří měsíců od 30. prosince 2003). Tento časový úsek bude totiž do výkonu trestu odnětí svobody nepochybně započten (§38 tr. zák.), z čehož se podává, že v situaci, kdy by Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, projevilo by se toto rozhodnutí v konečném důsledku negativně v právní sféře stěžovatele. K příslušnému započtení by nemohlo dojít a stěžovatel by tak byl zcela paradoxně následně omezen ve své osobní svobodě v případě výkonu trestu odnětí svobody déle o ten časový úsek, jenž by odpovídal délce vazby, prohlášené za nezákonnou (pakliže by hypoteticky obecné soudy po následném osobním slyšení stěžovatele nerozhodly obsahově shodně jako v původních rozhodnutích, přičemž tuto možnost přirozeně nelze předem vyloučit).
Na takto učiněném závěru o nutnosti odmítnutí ústavní stížnosti nemohou změnit ničeho ani případné důsledky plynoucí ze zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud by byly splněny jím předepsané podmínky, neboť nárok na náhradu škody eventuálně způsobené státem touto vazbou nemůže být důvodem pro to, aby Ústavní soud svým rozhodnutím založil možnost v podstatě takto - ve shora naznačeném rozsahu - dalšího omezení osobní svobody stěžovatele výkonem trestu odnětí svobody, a tudíž i (takto předem eliminovatelný) zásah do tohoto nezadatelného ústavně zaručeného základního práva, jež má při poměřování s majetkovým právem na náhradu škody nepochybně prioritní postavení. Stěžovatel fakticky omezen ve své osobní svobodě vazbou již byl, tyto účinky nelze ex post zvrátit a z tohoto pohledu jeví se přijatelnějším započtení uvedeného omezení osobní svobody do výkonu trestu, které by u vazby (in eventum) shledané jako nezákonné nepřicházelo v úvahu.
Proto bylo rovněž nadbytečné blíže přezkoumávat námitky stěžovatele ve vztahu k uplatnění práva nahlédnout do trestního spisu, když by ani jejich opodstatněnost rozhodnutí Ústavního soudu z obdobných důvodů nemohla ovlivnit.
Na základě tohoto náhledu na věc bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2004