ECLI:CZ:US:2004:3.US.336.04
sp. zn. III. ÚS 336/04
Usnesení
III. ÚS 336/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. K. zastoupeného JUDr. T. D. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2004 č. j. 21 Cdo 732/2003-343 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 12. prosince 2002 č. j. 15 Co 541/2002-320, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích čl. 29 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.
Označeným rozhodnutím Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele směřující do citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jímž bylo rozhodnuto ve věci jím uplatněného nároku týkajícího se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatel má za to, že pokud mu nebylo ze strany obecných soudů ve smyslu vzneseného žalobního nároku vyhověno, potom nepostupovaly v souladu s právními předpisy a nezohlednily rozhodné skutečnosti, tj. kdo a jak způsobil a zavinil stěžovateli velmi těžký pracovní úraz s trvalými následky na celý život. Poukázal na to, jak zásadním způsobem je omezen v pracovní činnosti a v návaznosti na tyto výhrady se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu ústavních kautel a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy při svém rozhodování nerozporovaly, že stěžovatel utrpěl předmětný pracovní úraz bez jakéhokoliv vlastního zavinění a nikterak nezpochybnily objektivní odpovědnost jeho bývalého zaměstnavatele za takto nastalý následek, jímž je částečná invalidita stěžovatele. Neztotožnily se však s právním posouzením věci, jak jej předložil stěžovatel, pokud požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) ve větším rozsahu, než je mu poskytována. Na námitky stěžovatele přitom přiměřeně reagovaly, své skutkové a právní závěry náležitě odůvodnily a v tomto směru postačí na podrobná odůvodnění rozsudku jak odvolacího soudu, tak i Nejvyššího soudu [jemuž ze zákona přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů)] rozhodujícího o podaném dovolání odkázat (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nevykazují prvky libovůle a opírají se o racionální argumentaci mající základ v provedeném dokazování i aplikovaných ustanoveních zákona.
Proto Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl; když současně dodává, že uvedeným postojem k opodstatněnosti ústavní stížnosti nezpochybňuje problematické postavení stěžovatele na trhu práce, výrazně omezeného v důsledku jím nezaviněného pracovního úrazu v možnostech běžných životních aktivit, nýbrž vyjadřuje svůj náhled na věc před obecnými soudy řešenou z pohledu kategorie ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004