ECLI:CZ:US:2004:3.US.339.04
sp. zn. III. ÚS 339/04
Usnesení
III. ÚS 339/04
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatelky M.-L. trade, s. r. o. zastoupené JUDr. J. R. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2004 sp. zn. 29 Co 759/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze v části týkající se nákladů řízení s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i k porušení jejich článků 2 odst. 2 a 4 odst. 1.
Napadeným usnesením, jak patrno z jeho obsahu, rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací v řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí, vedeného oprávněnou společností G. K. G. proti povinné S.-L., a. s. pod sp. zn. 2 E 1322/99 u Okreního soudu v Kolíně. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 25. března 2002 č. j. 7 C 1142/2000-115 žalobu stěžovatelky zamítl a zároveň jí uložil povinnost nahradit žalované společnosti G. K. G. náklady řízení v částce 14.878,-Kč, přitom při stanovení jejich výše vycházel při určení odměny advokáta z tarifní hodnoty v částce 1.000.-Kč podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, směřující jak proti výroku ve věci samé, tak proti výroku o nákladech řízení, své odvolání však vzala v plném rozsahu zpět a krajský soud proto prvým výrokem napadeného usnesení řízení o odvolání stěžovatelky zastavil (§207 odst. 2 věta prvá o. s. ř). Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení o odvolání stěžovatelky vycházel pak ze závěru, že stěžovatelka tím, že vzala své odvolání zpět, z procesního hlediska zavinila zastavení řízení o jejím odvolání, a proto je povinna nahradit protistraně náklady uvedeného řízení ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. za použití ust. §224 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval pak krajský soud zároveň i o odvolání protistrany - žalované společnosti G. K. G., směřujícím toliko do výroku o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně, v němž tato společnost v podstatě namítala, že při stanovení odměny advokáta mělo být vycházeno ve smyslu ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty předmětu řízení 4.000.000,-Kč (tržní cena movitých věcí navržených k vyloučení z výkonu rozhodnutí) a náklady řízení tak měly být vyčísleny částkou 157.378,60 Kč namísto částky 14.878.- Kč, k jejichž náhradě žalované společnosti byla stěžovatelka rozsudkem soudu I. stupně zavázána. Tomuto názoru krajský soud ve svém rozhodnutí přisvědčil, napadený výrok rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 157.378,60 Kč a to v podstatě s odůvodněním, že ust. §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (aplikované soudem I. stupně) dopadá pouze na ty případy, kdy nelze hodnotu věci nebo práva, o které v řízení jde, vyjádřit v penězích buď vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi. V daném případě však hodnota věcí, jejichž vyloučení z exekuce se stěžovatelka podanou žalobou domáhala, je nejen v penězích vyjádřitelná, ale byla také účastníky postavena na jisto částkou 4.000.000,-Kč, a proto tak bylo nutno odměnu advokáta určit podle ust. §8 odst. 1 za použití ust. §7 citované vyhlášky z tarifní hodnoty 4.000.000,-Kč, což představuje 15.250.-Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že žalovaná společnost byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přiznal jí odvolací soud také náhradu nákladů odvolacího řízení podle ust. §142 odst. 1 za použití ust. §224 odst. 1 o. s. ř.
Uvedeným postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů se stěžovatelka cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech, především v právu na soudní ochranu. Jak uvádí v důvodech ústavní stížnosti, přestože s rozhodnutím soudu I. stupně ve věci samé nesouhlasí, přistoupila ke zpětvzetí odvolání z důvodů urychlení a ukončení soudního procesu a byla připravena nést i soudní útraty žalovaného, avšak jen v částce stanovené soudem I. instance. Zpochybňuje částku 4.000.000,-Kč jakožto hodnotu věcí, jejichž vyloučení z exekuce se domáhala, a uvádí, že v odvolacím řízení při rozhodování o nákladech procesně úspěšného žalovaného byl dle jejího náhledu aplikován nesprávně předpis procesního práva tj. §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s předpisem speciálním, kterým je v tomto případě vyhl. č. 270/1996 Sb. (správně vyhl. č. 177/1996 Sb.) a bylo nepřípadně použito ust. §8 odst. 1 ve spojení s §7 cit. vyhlášky. Soud tak pominul specifiku řízení o žalobě na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka je totiž přesvědčena o tom, že předmětem tohoto řízení nejsou věci, ale určité konání či nekonání soudu tj. vynětí z exekuce. Odvolací soud se také podle stěžovatelky výraznou měrou odchýlil od právního hodnocení soudu I. stupně, nadto jako vadu shledává i to, že nebyla nijak vyřízena žádost o odročení z důvodu nemoci právní zástupkyně. Tím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právní jistota, kdy nebyla zachována ani minimální míra předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Porušení práv zaručovaných čl. 36 listiny pak stěžovatelka spatřuje i v tom, že řízení o její žalobě nebylo přerušeno, přestože na povinného byl dne 30. listopadu 2001 prohlášen konkurs a obecný soud tak jednal v rozporu s ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. V podstatě z těchto důvodů se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud, jak opakovaně dává ve svých rozhodnutích najevo, není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nedochází k zásahům do ústavně zaručovaných práv a svobod. Takový zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Stěžovatelka v důvodech ústavní stížnosti především zpochybňuje možnost použití ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ke stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny advokáta ve sporech o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, kterýžto postup zvolil při svém rozhodování o nákladech řízení krajský soud. Jde tedy v této části stížnosti pouze o polemiku na úrovni aplikace a interpretace jednoduchého práva. Krajský soud v Praze, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, však změnu rozsudku soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení náležitě zdůvodnil, a to způsobem meze ústavnosti nijak nepřekračujícím, když podal řádné a logické vysvětlení nutnosti použití uvedeného ustanovení i konkrétní částky, z níž při výpočtu nákladů řízení vycházel. Dostatečně také zdůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacího. Jeho rozhodnutí tak nelze hodnotit jako rozhodnutí vykazující prvky libovůle a porušující principy spravedlivého procesu, přitom pouze v takovém případě by byl zásah Ústavního soudu na místě.
Porušení práva na soudní ochranu, tak jak je upraveno v hlavě V. Listiny, tedy ani porušení práv zaručovaných jejími články 36 odst. 1 a 38 odst. 2, tak v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal a s ohledem na tento závěr pak nepřichází v úvahu ani stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv vlastnických, k němuž, jak tvrdila, mělo dojít právě v důsledku nesprávného výroku o nákladech řízení.
Pokud stěžovatelka spatřovala porušení čl. 36 Listiny i v tom, že soud jednal v rozporu s ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, pak v této části je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], neboť řešení této námitky by přicházelo v úvahu při rozhodování odvolacího soudu ve věci samé, stěžovatelka však, jak již shora uvedeno, vzala své odvolání i do výroku rozsudku soudu I. stupně ve věci samé zpět a nevyčerpala tak v poměru k této otázce všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Konečně je pak třeba uvést k námitce stěžovatelky vztahující se k žádosti o odročení jednání, že za stavu, kdy odvolací soud rozhodoval již "pouze" o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky a o odvolání, týkajícím se toliko nákladů řízení, kdy ve smyslu ust. §214 odst. 2 písm. b) a e) o. s. ř. není třeba odvolací jednání ani nařizovat, již samotné nevyřízení žádosti o odročení jednání není způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání
V Brně dne 23. června 2004