ECLI:CZ:US:2004:3.US.344.03
sp. zn. III. ÚS 344/03
Usnesení
III. ÚS 344/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 14 To 249/2003, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 3 Nt 623/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své vazební věci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003 (14 To 249/2003-25) a jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. dubna 2003 (3 Nt 623/2003-15) a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu a rovnost před zákonem (čl. 96 Ústavy ČR, čl. 4, čl. 8 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003 (14 To 249/2003-25) bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. dubna 2003 (3 Nt 623/2003-15), jímž byl stěžovatel z důvodů podle §67 písm. b), c) tr. ř. vzat do vazby a současně bylo konstatováno, že vazba se započítává od okamžiku zadržení, tedy od 8. 4. 2003 od 6.05 hodin.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu Okresního soudu Praha-západ při jeho vzetí do vazby; stručně shrnuto, tvrdí, že ve spisovém materiálu nebyl žádný doklad, ze kterého by vyplývala jeho účast na předmětné trestné činnosti. Po doručení příslušných podkladů Policií ČR označenému soudu nebylo obhájci stěžovatele do těchto podkladů umožněno nahlédnout s odůvodněním, že jde o vyhrazené doklady podle zákona č. 148/1998 Sb., o utajovaných skutečnostech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které nebyly prozatím odtajněny a seznamovat se s nimi mohou pouze osoby, které jsou pro to pověřené. Poté obecný soud rozhodl o vazbě stěžovatele. Krajský soud v Praze podle názoru stěžovatele pochybil tím, že toto tvrzení stěžovatele neshledal důvodné. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebylo umožněno nahlédnout do uvedených podkladů a rovněž uvádí, že ve věci rozhodující obecné soudy neměly k dispozici při rozhodování o vazbě žádné materiály, ze kterých by vyplývala jeho účast na věci samé. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jak jsou vpředu označena.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Praze. Ve svém stručném vyjádření uvedl, že se ztotožňuje z důvody blíže popsanými v odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na něž plně odkazuje a uvádí, že k nim nemá co dodat. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 9 spisu Ústavního soudu) byl stěžovatel dne 20. ledna 2004 propuštěn z vazby; obžaloba dosud podána nebyla s tím, že trestní stíhání pokračuje.
Ústavní soud si vyžádal předmětný spis sp. zn. 3 Nt 623/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím o vazbě. Tato rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena, jsou podle názoru Ústavního soudu ústavně konformním způsobem odůvodněna (§134 odst. 2 tr. ř.) a při jejich vydání nebyly zjištěny žádné protiústavní vady; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jim proto nelze nic vytknout.
V odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, oba obecné soudy konstatovaly, že z prozatím shromážděného spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele je důvodné ve smyslu §67 tr. ř. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle §67 tr. ř. je postačující, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že skutek spáchal obviněný. Obecné soudy uvedené podmínky shledaly v té části spisu, do které nebylo stěžovateli, resp. jeho obhájci umožněno nahlédnout.
Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že ve spise, na podkladě kterého obecné soudy rozhodovaly o vazbě, nebyly žádné důkazy svědčící o jeho podílu na předmětné trestné činnosti, resp. že mu do takových podkladů nebylo umožněno nahlédnout, což umožňuje za splnění určitých podmínek §65 odst. 2 tr. ř. Co do obsahu tedy ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje proti rozhodnutím o vzetí do vazby, nýbrž proti tomu, že mu nebylo umožněno nahlédnout do té části spisu, která byla podkladem jeho vzetí do vazby. Jak již však stížnostní soud (Krajský soud v Praze) v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, pokud s tímto postupem (neumožnění nahlédnutí do předmětné části spisu) stěžovatel nesouhlasil, měl možnost jiné procesní obrany, a to cestou žádosti k dozorujícímu státnímu zástupci o přezkoumání důvodů, pro které mu bylo nahlédnutí do spisu odepřeno (§65 odst. 2 tr. ř.). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nemohlo dojít, jestliže se nedomáhal svých práv zákonem předvídaným postupem.
Rovněž se sluší konstatovat, že samotný závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil žalovaných jednání, bude věcí dalšího řízení, ve kterém může stěžovatel realizovat svá procesní oprávnění a zpochybnit důkazy obžaloby svědčící o jeho vině. Obecné soudy v dané věci nehodnotily skutečnosti svědčící proti stěžovateli a nezabývaly se tedy tím, zda je stěžovatel vinen či nikoliv, nýbrž toliko zkoumaly, zda jsou dány konkrétní skutečnosti ve smyslu §67 tr. ř.
Ostatně za stavu, kdy byl stěžovatel - dle zjištění Ústavního soudu - propuštěn z výkonu vazby, je zřejmé, že zabývat se nadále ústavností napadených rozhodnutí o vazbě, jak jsou vpředu označena, postrádá jakýkoliv smysl. Nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, brojí-li stěžovatel proti rozhodnutím o vzetí do vazby, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, která jsou napadána, což v dané věci není možné, neboť stěžovatel byl propuštěn na svobodu a již nadále ve vazbě není.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. března 2004