ECLI:CZ:US:2004:3.US.353.04
sp. zn. III. ÚS 353/04
Usnesení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. V. V., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2004, č. j. 12 Co 10/2004-25, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto odvolání povinného (stěžovatele) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. července 2003, č. j. Nc 6761/2003-9. Tímto usnesením byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 28.947 Kč podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. prosince 2002, č. j. 13 C 235/2001-29. Odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že v exekučním řízení lze namítat pouze skutečnosti, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti, rozhodné pro nařízení exekuce, soud odvolání odmítne. Vzhledem k tomu, že povinný v odvolání pouze zpochybňoval vymáhaný dluh a dále namítal skutečnost, že nebyl řádně předvolán k jednání, při kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (tedy výslovně nezpochybnil vykonatelnost rozhodnutí, ale pouze procesní postup soudu před jeho vydáním a správnost vykonávaného rozhodnutí po věcné stránce), odvolací soud posoudil toto odvolání jako odvolání, které neobsahuje žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, a proto jej odmítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž opětovně namítal především tu skutečnost, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v nalézacím řízení byl vydán na jednání, kterého se stěžovatel nezúčastnil, protože nebyl o jeho konání uvědomen. Uvedl, že se v době konání soudního jednání v důsledku povodní v létě 2002 zdržoval s celou rodinou mimo Prahu v náhradním ubytování. Předmětný byt neobýval v době od 12. srpna 2002 do 30. prosince 2002. Vzhledem k mimořádné situaci, způsobené povodní a nefunkčností místní pošty, nelze dle názoru stěžovatele považovat náhradní doručení ve smyslu ustanovení §46 občanského soudního řádu za splněné. Tím, že nebyl vyrozuměn o konání soudu, byl stěžovatel zbaven možnosti jednat před soudem, v čemž spatřoval porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že svým postupem nijak neporušil ústavní práva stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v daném případě napadl usnesení exekučního soudu s námitkou, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání veřejně, bez průtahů a v jeho přítomnosti. Obsahově jeho námitky směřovaly proti postupu soudu prvního stupně v nalézacím řízení, přičemž exekuční soud nezohlednil při nařízení exekuce okolnosti v souvislosti s doručením rozsudku nalézacího soudu. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbývá, než souhlasit se závěry obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení. Exekuční řízení je řízením, které je procesně odlišné od řízení nalézacího. Nalézací řízení poskytuje pro exekuční řízení pouze základ v podobě vykonatelného rozhodnutí, proto nelze v rámci exekučního řízení řešit věcnou stránku těchto rozhodnutí, ani případná procesní pochybení. Pokud měl stěžovatel pochybnosti o věcné správnosti rozhodnutí nalézacího soudu, či pokud měl zato, že došlo v průběhu řízení k procesním pochybením, měl možnost domáhat se nápravy pomocí opravného prostředku v nalézacím řízení. Jestliže stěžovateli nemohlo být řádně doručeno, měl tuto okolnost uplatňovat v řízení před nalézacím soudem a nikoli až následně v řízení exekučním, resp. až v řízení před Ústavní soudem. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na zásadu subsidiarity, jež je jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti a obecně vyjadřuje, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V dané věci bylo sice napadené usnesení posledním prostředkem k ochraně práva, ale obsahově ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí prvostupňovému, navíc vydanému v řízení jiném než exekučním, proti kterému nebyl podán opravný prostředek.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu