ECLI:CZ:US:2004:3.US.356.04
sp. zn. III. ÚS 356/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. M. zastoupeného JUDr. S. B. advokátem proti usnesení Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Havířov-město, ze dne 25. března 2004 ČTS: ORKA-198/OK-03-2004, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. dubna 2004 sp. zn. 1 Zt 106/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státní zástupkyně blíže označené v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Havířov-město, ze dne 25. března 2004 ČTS: ORKA-198/OK-03-2004, byl poškozené I. S. podle §80 odst. 1 tr. ř. vydán mobilní telefon zn. Nokia 3310 s kartou SIM, neboť věc již není k dalšímu řízení třeba, nepřichází v úvahu její zabrání či propadnutí a o právu poškozené na věc není pochyb.
Stěžovatel toto usnesení napadnul stížností, která byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. dubna 2004 sp. zn. 1 Zt 106/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. V odůvodnění usnesení státní zástupkyně konstatovala, že policejní komisař vycházel při vydání věci z výpovědi I. S. která uvedla, že se stěžovatelem žila jako družka od června 2003, v prosinci t. r. od něj dostala darem předmětný mobilní telefon, nebyla přitom vyslovena žádná podmínka, že by mu jej měla vrátit. Z odůvodnění dále vyplývá, že stěžovatel, po ukončení soužití s poškozenou, si v lednu 2004 vzal mobilní telefon zpět násilným způsobem, a je proto stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že v posuzovaném případě, aniž bylo vyčkáno shromáždění objektivních důkazů, byl mobilní telefon vydán osobě, která není jeho vlastníkem. Nebylo totiž jednoznačně zjištěno vlastnické právo poškozené, která žádným způsobem (např. písemnou darovací smlouvou) neprokázala, že jí stěžovatel mobilní telefon daroval, naopak připustila, že stěžovatel byl jeho původním vlastníkem. Stěžovatel uvádí, že mu telefon patří, což potvrzují i další svědci; pokud policejní komisař vydal telefon poškozené, porušil tím ustanovení §80 tr. ř., přičemž s ohledem na neprovedení veškerých důkazů bylo namístě uložení věci do úschovy. Postup orgánů činných v trestním řízení připomíná dle názoru stěžovatele vyvlastnění věci bez náhrady.
Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti, jakož i dalších přiložených listin, je nucen v prvé řadě konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soudnictví spočívá především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky.
Ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení učinily závěr, že o právu poškozené na předmětný mobilní telefon není pochyb, a že je tedy možno jí ho ve smyslu §80 odst. 1 tr. ř. vydat, zejména s ohledem na výpověď samotné poškozené, která je však v rozporu s výpovědí stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to více při hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení učiněném v přípravném řízení. Shora popsaný extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení.
Napadená rozhodnutí, na základě nichž byl předmětný telefon vydán poškozené, nejsou v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 tr. ř. a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla vyřešena otázka vlastnického práva k vydané věci. Usnesení podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána, a proto se kdokoliv může domáhat v civilněprávním řízení prostřednictvím žaloby určovací svého vlastnického práva k věci.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení trestněprocesních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu