ECLI:CZ:US:2004:3.US.357.04
sp. zn. III. ÚS 357/04
Usnesení
III. ÚS 357/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatelky L. T. H., zastoupené Mgr. Z. H. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2004 č. j. 10 Ca 106/2003-39, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze s obecným tvrzením, že je v rozporu se zákonem, neboť jí nebyla poskytnuta soudní ochrana tak, jak je uvedeno v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavě ČR. Konkrétně potom namítala porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V rámci práva jednoduchého odkázala v této souvislosti na §3 odst. 2 ve spojení s §17 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplynulo z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 106/2003, tento napadeným rozsudkem rozhodoval k jí podané žalobě směřující do rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 2. května 2002 sp. zn. 3243-02-01, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Ruzyně-letiště Praha ze dne 10. ledna 2002 sp. zn. TR 95/0055/02/TRS, kterým označený správní orgán pro blíže popsaný skutek dovodil nesplnění oznamovací povinnosti stěžovatelky ve smyslu §5 odst. 1 zák. č. 61/1996 Sb., (o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů) ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí dle §12a odst. 1 tohoto zákona pokutu ve výši 826.915,- Kč.
S poukazem na porušení ústavních práv stěžovatelka v rámci předestřených stížnostních bodů namítala nedostatky ve vedení správního spisu a především potom akcentovala skutečnost, že nebyla při zahájení správního řízení a sepisování protokolu o ústním jednání poučena správními orgány o právu zvolit si právního zástupce, kterýmžto postupem měla být dle jejích slov hrubým a zásadním způsobem krácena na svém shora uvedeném základním právu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Především je nutno poukázat na to, že s předloženými výhradami stěžovatelky, týkajícími se rovněž tvrzených nedostatků stran spisového materiálu a nepoučení o možnosti právního zastoupení, se podrobně vypořádal ve věci rozhodující Městský soud v Praze, pročež postačí na řádné odůvodnění jeho rozsudku odkázat.
K jádru tvrzení obsaženému v ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že právo na právní pomoc deklarované čl. 37 odst. 2 Listiny v sobě bez dalšího bezvýjimečnou povinnost správních orgánů výslovně upozornit účastníka správního řízení na možnost právního zastoupení, a to konkrétně v intencích §17 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., jak se domnívá stěžovatelka, neimplikuje. Jinými slovy vyjádřeno, nelze ze stěžovatelkou namítaného omisivního jednání orgánů veřejné moci dovozovat porušení předmětného základního práva. To by bylo lze toliko tehdy, pokud by se jevilo v případě příslušného nepoučení jednoznačně v dané konkrétní situaci jako zjevně iluzorní a důsledky nepoučení by tak byly (mohly být) ex post neodčinitelné, resp. přesněji vyjádřeno tehdy, pokud by zákonná úprava povinnost tohoto poučení orgánům veřejné moci explicite ukládala (srov. např. §2 odst. 13 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pakliže výslovná zákonná úprava stran poučení o právu na právní pomoc v mezích určitého právního řízení absentuje, je přirozeně nutno při posuzování respektování dosahu dikce čl. 37 odst. 2 Listiny reflektovat specifické podmínky toho kterého případu s ohledem na průběh vedeného řízení. V dané věci nelze se zřetelem k jejím konkrétním okolnostem přehlédnout, že právo na právní pomoc stěžovatelka, dle jejího vlastního tvrzení několik let žijící a podnikající v ČR, v rámci jí naříkaného řízení, ačkoliv v jeho samotném počátku se jí poučení o právu na právní pomoc nedostalo, využila, když jak v rámci odvolacího řízení, tak rovněž i v řízení před soudem jej v plném rozsahu realizovala.
Pro uvedené Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004