ECLI:CZ:US:2004:3.US.371.02
sp. zn. III. ÚS 371/02
Usnesení
III. ÚS 371/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Města T., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2002 č. j. 22 Co 240/2002-157, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to, ohledně vymezení jeho naříkaného rozsahu, v části výroku pod bodem I. odstavci druhém, dle něhož "rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci třetím mění takto:
"; odstavci třetím, kterým byla (tehdejšímu) žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovateli, takto druhému žalovanému v řízení před obecnými soudy, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 4.957,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. H.; a dále v odstavci čtvrtém (správně pátém), jímž byl žalobce zavázán k povinnosti zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. H.
Co do odůvodnění svého návrhu založil stěžovatel svou stížnostní argumentaci na tvrzení o odvolacím soudem provedené nesprávné aplikaci §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.[o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.")], neboť v dané věci, jak uvedl, nebylo možno při rozhodování o nákladech řízení vycházet z tohoto ustanovení, když šlo o určení neplatnosti právního úkonu, "jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné".
Stěžovatel na podporu svých vývodů poukázal stran této otázky na zrušené rozhodnutí soudu nalézacího, který vyšel z toho, že v předmětné věci šlo o převod privatizovaného majetku státního podniku Státní léčebné lázně T., který je penězi ocenitelný a při stanovení výše odměny za právní zastupování se opřel o hodnotu tohoto majetku určenou při vyhlašování veřejné obchodní soutěže, tj. jeho hodnotu ve výši 223.177.000,- Kč. Při zohlednění čtyř úkonů právní pomoci včetně režijního paušálu postupoval soud prvého stupně v intencích §7 citované vyhlášky a dospěl tedy k výsledné částce nákladů řízení ve výši 335.157,20 Kč, jíž přiznal stěžovateli. Ve shodě s touto konstrukcí formuloval stěžovatel své stížnostní námitky.
Ve vztahu k nákladům řízení odvolacího se potom domnívá, že nesprávně byla aplikována rovněž i vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. [kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.")], když má za to, že se jednalo o případ spadající pod obsah §5 písm. a), protože předmětem v řízení před obecnými soudy napadené smlouvy byl převod vlastnictví podniku.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se domáhal (v rozsahu stížnostního petitu) kasace v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
II.
Shora citovaný rozsudek soudu odvolacího napadl stěžovatel spolu s ústavní stížností rovněž dovoláním, jehož přípustnost ve vztahu k meritu věci dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když tvrdil, že v dané věci byla řešena nesprávně právní otázka, jíž považuje za zásadního významu.
Ústavní soud, vědom si pořadu práva a závislosti akcesorických výroků o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 28. ledna 2004 č. j. 32 Odo 492/2002-177 opravný prostředek stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti.
Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.
III.
Po přezkoumání připojeného spisového materiálu (spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 33/2001), posouzení námitek stěžovatele a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo shledáno, že podaný návrh vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Vycházeje z tohoto rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury v reakci na námitky stěžovatele zvažoval, zda je napadený výklad §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. interpretací extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Zaměřil se tak na otázku, zda v projednávané věci nedošlo ke svévolné aplikaci práva odůvodňující jeho kasační zásah.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh vedlejšího účastníka, takto v řízení před nimi žalobce, na určení, že smlouva o převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 10. července 1998, uzavřená mezi Fondem národního majetku jako převádějícím a stěžovatelem jako přejímajícím, o převodu vlastnického práva k movitému a nemovitému majetku, jiných práv a majetkových hodnot, jež sloužil k provozování státního podniku Státní léčebné lázně T., je neplatná. Vlastní žaloba co do její narace byla opřena o tvrzení, dle něhož Fond národního majetku vyhlásil dne 24. října 1997 obchodní veřejnou soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy ohledně uvedeného majetku, přičemž vedlejší účastník se domáhal vydání citovaného výroku s poukazem na to, že se stal vítězem předmětné soutěže, splnil podmínky na něj kladené a tento majetek tudíž neměl stěžovatel vůbec nabýt (na což nemohlo mít vliv usnesení vlády ČR č. 300 ze dne 29. dubna 1998, resp. další důsledky z něj plynoucí). Okresní soud v Jindřichově Hradci odkázal po provedeném řízení na nedostatek naléhavého právního zájmu na předmětné určení [§80 písm. c) o. s. ř.], když dovodil, že v dané věci bylo namístě žalovat na plnění, kde by se otázka neplatnosti předmětné smlouvy řešila jako předběžná (což žalobce v jiném řízení učinil), a proto rozsudkem č. j. 4 C 33/2001-123 ze dne 30. října 2001 návrh vedlejšího účastníka zamítl. Současně podle míry úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) rozhodl o nákladech řízení způsobem, jak byl výše ocitován.
Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 26. února 2002 č. j. 22 Co 240/2002-157 nevyhověl odvolání vedlejšího účastníka v meritu věci a rozsudek soudu prvého stupně, vyjma části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil. Výrok o nákladech řízení před soudem nalézacím, resp. změnu výroku soudu prvého stupně v daném ohledu odůvodnil tím, že předmětem sporu bylo určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce. Jako stěžejní moment pro své úvahy ve vazbě na tento způsob převodu zohlednil, jak uvedl výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí, že při tomto převodu šlo "o určení práva k věci penězi neoceněné" a z tohoto důvodu podřadil daný případ pod ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud je toho názoru, že pokud takto Krajský soud v Českých Budějovicích odůvodnil své závěry, potom nevykročil z argumentačního prostoru daného tímto ustanovením, když při interpretaci aplikované právní normy vzal v úvahu jedinečné konkrétní okolnosti daného případu s akcentovaným zřetelem na charakter zmíněného převodu a vycházeje z jeho kontextu rozhodl s poukazem na ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, jak je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno. Obdobně postupoval tamní soud i při aplikaci §5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve vztahu k nákladům odvolacího řízení.
Jak plyne z řečeného, k porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, nedošlo. Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2004