ECLI:CZ:US:2004:3.US.377.04
sp. zn. III. ÚS 377/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti společnosti ŠMR, a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. ledna 2004 sp. zn. 12 Co 511/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku uplatnil konkrétní právní i skutkové argumenty, dokládající, že nalézací soud rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a dopustil se též nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkové a právní závěry učiněné nalézacím soudem, jehož odůvodnění označil za vyčerpávající. Stěžovatel pokládá takové odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za zcela nedostačující, neboť každá osoba, jež podala odvolání, má právo na to, aby odvolací soud konkrétním, logickým a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí rozebral jednotlivé odvolací námitky a vysvětlil, proč je neuznal za důvodné, tuto povinnost nelze splnit pouhým odkazem na obsah odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 16 C 192/2001 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. ledna 2002 sp. zn. 16 C 192/2001 byl zamítnut návrh stěžovatele (v civilním řízení "žalobce"), aby mu žalovaní P. M. a J. M. byli povinni zaplatit částku 11.456,- Kč i s příslušenstvím. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 6.445,- Kč.
K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek nalézacího soudu zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2002 sp. zn. 42 Co 513/2002 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. března 2003 sp. zn. 16 C 192/2001 byl opětovně zamítnut návrh stěžovatele, aby mu žalovaní P. M. a J. M. byli povinni zaplatit částku 11.456,- Kč. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 12.965,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud konstatoval, že žalovaným vznikl dluh na nájemném v celkové výši 11.456,- Kč vůči bývalému pronajímateli bytu městu Šumperk, které tuto pohledávku postoupilo dohodou o postoupení pohledávky ze dne 31. 10. 2000 žalobci. Žalovaní požadovali dopisem ze dne 4. 1. 2000 po městu Šumperk náhradu škody, kterou utrpěli v souvislosti se zaplísněním bytu a tuto žádost opakovali dopisem ze dne 19. 10. 2000. Starosta města Šumperk reagoval na jejich žádost dopisem ze dne 30. 10. 2000, v němž je obsažen kompenzační projev města Šumperk specifikovaný co do důvodu a výše, neboť je v něm vyjádřena vůle kompenzovat pohledávku manželů M. na náhradu škody utrpěné v souvislosti se zaplísněním bytu, která sice nebyla specifikována co do výše, ale byla určena částkou 11.456,- Kč, což je výše žalovanými nezaplaceného nájmu. Soud tento dopis starosty města Šumperk hodnotil jako projev vůle města směřující k započtení vzájemných pohledávek (str. 3-4 rozsudku).
Stěžovatel napadnul tento rozsudek odvoláním, ve kterém nesouhlasí se závěrem, že v dopise starosty města Šumperk je obsažen kompenzační projev, neboť v něm není specifikována pohledávka žalovaných co do důvodu a výše, jde tedy o neurčitý právní úkon. Je z něj rovněž zřejmé, že město svoji odpovědnost odmítá a dopis tedy obsahuje pouze návrh k jednání. Pohledávka žalovaných v té době nebyla splatná, neboť jejich dopisy ze dne 4. 1. a 19. 10. 2000 neobsahují řádnou výzvu žalovaných k náhradě škody, ani neuvádějí výši utrpěné škody. Splatnost pohledávky přitom nastává až po výzvě věřitele dlužníkovi, aby splnil dluh, což však učiněno nebylo. Stěžovatel rovněž uvádí, že svoji odpovědnost za škodu od počátku odmítá (č. l. 79v spisu).
Rozsudek nalézacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. ledna 2004 sp. zn. 12 Co 511/2003, přičemž žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 4.070,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud rekapituloval obsah odvolání stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, stejně jako se závěrem, že dopis starosty města Šumperk ze dne 30. 10. 2000 obsahuje projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek účastníků, které jsou specifikovány co do důvodu a výše a lze ho pokládat za návrh na kompenzaci uplatněné pohledávky žalovaných z titulu žádosti slevy na nájemném event. náhrady škody. Žalovaní tento návrh akceptovali dopisem ze dne 8. 12. 2000. Jelikož se žalovaní nedozvěděli o postoupení pohledávky města Šumperk žalobci, postupovali zcela správně, pokud nabídku starosty města Šumperk přijali. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, pokud zjištěný skutkový stav podřadil pod ustanovení o započtení podle §580 obč. zák., s přihlédnutím k ustanovením §524 a §526 obč. zák. (str. 2-3 rozsudku).
Ústavní soud pokládá shora uvedené odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za zcela srozumitelné a přesvědčivé. Připomíná, že dopis starosty města Šumperk ze dne 30. 10. 2000 obsahuje návrh, že jako kompenzaci za škodu uplatňovanou manželi M. lze snížit úhradu nájemného z jimi užívaného bytu o částku 11.456,- Kč, tedy o dlužné nájemné (č. l. 22). Na tento dopis reagovali manželé M. dopisem ze dne 8. 12. 2000, v němž návrh na kompenzaci škody vzniklé nedostatečnou údržbou nemovitosti a nezaplaceného nájemného ve výši 11.456,- Kč akceptují a pokládají tuto dohodu za dohodu o narovnání podle §585 an. obč. zák. (č. l. 23). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dopis starosty města Šumperk ze dne 30. 10. 2000 obsahuje projev vůle k započtení vzájemných pohledávek, které jsou specifikovány co do důvodu a výše, že tento návrh žalovaní přijali svým dopisem ze dne 8. 12. 2000 a tedy došlo k započtení vzájemných pohledávek podle §580 obč. zák., je zřejmé, že nepřisvědčil námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání, že v dopise starosty města Šumperk není obsažen kompenzační projev a že pohledávka žalovaných nebyla splatná. Pokud podle ustanovení §580 obč. zák. lze vzájemně započíst jen splatné pohledávky, pak je zřejmé, že odvolací soud dospěl byť implicitně k závěru, že pohledávka žalovaných byla splatná. Ze shora uvedeného je zřejmé, že krajský soud se námitkami stěžovatele vznesenými v odvolání řádným způsobem zabýval.
Zásada spravedlivého procesu, zakotvená v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konkretizovaná rovněž v článku 36 odst. 1 Listiny, znamená především vytváření předem jasně definovaného zákonného rámce, v jehož hranicích se mohou účastníci řízení domáhat svých práv; v žádném případě nelze obsah tohoto práva zaměňovat za "nárok kohokoliv na úspěch ve sporu".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byla porušena stěžovatelem namítaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 Listiny.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu