ECLI:CZ:US:2004:3.US.381.04
sp. zn. III. ÚS 381/04
Usnesení
III. ÚS 381/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti JUDr. I. K. zastoupeného JUDr. L. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2004 sp. zn. 10 Co 51/2004 a o návrhu na zrušení ustanovení §175zd odst. 1 věta druhá a třetí a §175zb občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonných ustanovení se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byl porušen čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Současně s ústavní stížností podal zároveň i návrh na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu Frýdek-Místek sp. zn. D 355/2002, který si Ústavní soud připojil, byl v řízení o vypořádání dědictví po zemřelém T. Š. stěžovatel, který je povoláním notář, pověřen soudem k provádění úkonů v uvedeném řízení jako soudní komisař. Takto stěžovatel po provedení příslušných úkonů ve věci a poté, co u jednání byla uzavřena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, předložil spis dne 17. května 2002 Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku s návrhem usnesení, včetně rozhodnutí o přiznání odměny soudnímu komisaři, kterou vyčíslil částkou 1.549,20 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce Krematoria Ostrava předložil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku slitky z bílého kovu do dědictví po zemřelém, jmenovaný soud spis vrátil stěžovateli s tím, aby i tyto předměty byly vypořádány v rámci projednání dědictví, což stěžovatel s ohledem na svůj odlišný právní názor, opakovaně vyjadřovaný v korespondenci probíhající v době od května do listopadu 2002 mezi ním a soudkyní pověřenou projednáváním věci, neprovedl. Na to Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 5. února 2003 svým opatřením stěžovateli dědickou věc odňal s odůvodněním, že způsobil průtahy řízení a provedením úkonů v dědickém řízení pověřil další notářku, která pokynům soudu vyhověla. Následně pak soud I. stupně vydal dne 6. října 2003 usnesení, jímž přiznal této notářce odměnu ve výši 490,-Kč a hotové výdaje 88,-Kč, stěžovateli pouze částku 89,20Kč představující náhradu hotových výdajů a zároveň stanovil stěžovateli, kterému podle názoru soudu I. stupně nevzniklo právo na odměnu soudního komisaře, povinnost vrátit k rukám dědičky A. Š. zálohově zaplacenou částku 1.460,-Kč. Krajský soud v Ostravě, který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že stěžovateli přiznal na nákladech řízení částku 1.059,20 Kč (z toho odměnu notáře ve výši 970,- Kč a hotové výlohy ve výši 89,20 Kč) a stanovil mu povinnost vrátit dědičce A. Š. část již uhrazené odměny ve výši 490,-Kč (ve výroku nesprávně uvedeno 490.000,-Kč). Odvolací soud, jak plyne z obsahu odůvodnění jeho měnícího rozhodnutí, dal ve svém rozhodnutí jasně najevo, že stěžovatel v dědickém řízení průtahy nezpůsobil a že i podklady, které jako soudní komisař pro rozhodnutí soudu připravil, byly úplné. Následná korespondence mezi soudem I. stupně a komisařem byla dle jeho názoru zbytečná a neměla vést k postupu podle §175zd odst. 1 o. s. ř., neboť soud I. stupně, pokud měl odlišný názor na spornou otázku týkající se slitků z bílého kovu jako součásti dědictví, měl provést potřebné doplnění a změnu navrhovaných usnesení ve smyslu ust. §175zd odst. 1 o. s. ř. sám. S ohledem na tento svůj náhled na soudem I. stupně ve věci zvolený postup a provedené opatření o odnětí věci stěžovateli pak odvolací soud učinil závěr, že rozhodnutí soudu I. stupně o nepřiznání odměny stěžovateli je nespravedlivé a nepřiznání odměny za provedené úkony by bylo nekorektní. Vycházeje z částky 1.460,-Kč jako celkové částky odměny soudního komisaře vypočtené podle §13 vyhl. č. 196/2001 Sb. proto stěžovateli přiznal částku 970,-Kč, určenou poměrem 4/6 z celkové odměny ve výši 1.460,-Kč, neboť částka 490,-Kč byla již pravomocně přiznána následně ustanovené notářce za jí provedené úkony, a k vrácení již uhrazené této částky dědičce, která ji zálohově zaplatila, stěžovatele zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí soudu II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, kterýv jejích důvodech popisuje vývoj věci, dává najevo svůj právní názor na problém slitků z drahých kovů, které vzniknou až po kremaci těla zůstavitele a které podle jeho názoru se nesmí v dědictví projednat. Tvrdí, že okresní soud se dopustil nesprávného úředního postupu, když převzal slitky z drahých kovů do úschovy soudu a je také toho názoru, že ust. §14 odst. 2 písm. g) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů je v rozporu s §460 obč. zák., §175o odst. 1 o. s. ř. a čl. 11 odst. 1 Listiny s tím, že návrh na jeho zrušení je oprávněn podat senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním této ústavní stížnosti. Zejména však stěžovatel protestuje proti postupu zvolenému soudem I. stupně, který mu věc odňal s účelovým odůvodněním, že způsobil průtahy řízení a v této souvislosti zdůrazňuje, že důvodem postupu podle §175zd odst. 1 věta druhá a třetí nemůže být odlišný právní názor. Tvrdí, že protiprávní odnětí dědické věci bylo vadným administrativněprávním aktem soudu I. stupně a následně vydané pověření jiného notáře jako soudního komisaře bylo proto také protiprávní. Obecný soud tak vydal na základě svého nesprávného úředního postupu nezákonné rozhodnutí o určení výše a způsobu úhrady nákladů řízení, což bylo i procesně v rozporu s ust. §151a o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v dané věci mu náleží plná náhrada nákladů řízení za všechny řádně provedené úkony ve věci a vzhledem k tomu, že okresní soud se dopustil nesprávného úředního postupu a pověřil dalšího soudního komisaře k provedení úkonů v téže věci, měl by z tohoto důvodu jeho náklady řízení hradit v poměrné části stát a to z rozpočtových prostředků Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá příslušnou právní úpravu, vymezující vztah mezi soudem a soudním komisařem, a předkládá i svůj náhled na tuto úpravu se závěrem, že ustanovení §175zd odst. 1 věta druhá a třetí není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť je v rozporu s ust. §38 odst. 3 o. s. ř. a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, ust. §175zb o. s. ř. je pak v rozporu s čl. 28 Listiny a s ust. §175za o. s. ř. Z těchto i dalších důvodů, které jsou v ústavní stížnosti blíže rozvedeny, se stěžovatel domáhá přerušení řízení o ústavní stížnosti, zrušení označených ustanovení zákona a posléze zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Senát Ústavního soudu věc posuzující se nejprve zabýval hodnocením důvodnosti ústavní stížnosti, neboť pouze za předpokladu jejího přijetí by se mohl zabývat opodstatněností návrhu na zrušení zákonných ustanovení. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 101/95). V této souvislosti je třeba právě v dané věci poukázat i na funkci ústavní stížnosti, jíž je ochrana základních práv a svobod osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoli řešení sporů mezi těmito orgány (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 416/97), jakož i na to, že stěžovatel, jako soudem ustanovený soudní komisař vykonávající v dědickém řízení úkony považované za úkony soudu (§38 odst. 3 o. s. ř.) nemá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti v poměru k samotnému postupu soudu I. stupně, byť se tento i nesprávně dovolával ust. §175zd věta druhá a §175zb odst. 1 o. s. ř.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a s obsahem připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu II. stupně o přiznání odměny notáře a náhrady jeho hotových výloh jako pověřenému soudnímu komisaři, vpodstatě však (kromě výhrad příslušné právní úpravy se týkajících) brojí proti předcházejícímu postupu soudu I. stupně, který mu s odkazem na ust. §175zd odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. věc vracel se žádostí o doplnění řízení a posléze opatřením ze dne 5. února 2003 s odkazem na ust. §175zb odst. 1 o. s. ř. věc odňal. Odvolací soud však, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, tento postup soudu I. stupně nepokládal za správný a právě z tohoto důvodu ustanovení §175zb odst. 3 o. s. ř., podle něhož odnětím věci zaniká právo notáře na odměnu za dosud jím provedené úkony, neaplikoval a svým měnícím rozhodnutím odměnu stěžovateli přiznal. Samotný fakt, že část celkové odměny přiznal soudním komisařem následně ustanovené notářce za úkony, které provedla a v podstatě v tomto rozsahu stěžovateli odměnu krátil, nelze hodnotit jako protiústavní, a to ani z pohledu namítaného porušení čl. 28 Listiny. V tomto směru možno vycházet ze závěrů pléna Ústavního soudu přijatých v jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, týkajícím se sice přiznání odměny advokátu soudem ustanovenému ex offo v trestním řízení, nicméně dle názoru Ústavního soudu použitelných i na odměnu notáře ustanoveného soudem v dědickém řízení soudním komisařem. V uvedeném stanovisku dal Ústavní soud mj. najevo, že čl. 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, a nepovažoval za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, jímž je vztah mezi státem a obhájcem založený jednostranným rozhodnutím státního orgánu, a z porušení příslušných ustanovení upravujících nárok obhájce na odměnu dovozovat dotčení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny. Vztah založený jednostranným rozhodnutím soudu o pověření provedení úkonů v dědickém řízení soudním komisařem je nepochybně rovněž vztahem veřejnoprávním a dovozovat porušení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny tak v daném případě nelze. Ústavní soud tak, když bral v úvahu i to, že úroveň přiznané odměny nelze hodnotit jako nepřiměřenou pracovní zátěži stěžovatele při provádění úkonů v dědickém řízení, důvod pro svůj zásah neshledal. Jakkoli tedy ani Ústavní soud postup soudu I. stupně, který vyústil k odnětí věci stěžovateli, neschvaluje, nemohl ústavní stížnosti napadající rozhodnutí soudu odvolacího vyhovět, neboť tímto rozhodnutím k porušení žádného ze základních práv stěžovatele nedošlo. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl odmítnut podle ust. §43 odst. 2 písm. b), odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i s ní spojený návrh na zrušení ust. §175zd odst. 1 věta druhá a třetí a §175zb o. s. ř., neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, navíc v ústavní stížností napadeném usnesení nebyla uvedená ustanovení přímo aplikována, a tudíž ani nebyly splněny podmínky ust. §74 zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost třeba dodat, že ani ust. §14 odst. 2 písm. g) zák. č. 256/2001 Sb. nebylo odvolacím soudem v napadeném usnesení aplikováno, a tudíž stěžovatelem Ústavnímu soudu navrhovaný postup dle §78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřicházel v úvahu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004