ECLI:CZ:US:2004:3.US.400.04
sp. zn. III. ÚS 400/04
Usnesení
III. ÚS 400/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., zastoupené JUDr. J. B. advokátem proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 11 T 29/2000, spočívajícímu v nezastavení trestního stíhání stěžovatelky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 6. 2004 brojí stěžovatelka proti tomu, že Krajský soud v Brně nevyhověl jejímu návrhu ze dne 24. 3. 2004 na částečné zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a to v bodě I. 1) - 11) a bodech II., III., IV. obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 3 KZv 167/98, který odůvodnila nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Stěžovatelka má za to, že daným postupem byla zkrácena ve svém právu na projednání své záležitosti v přiměřené době ve smyslu čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu stěžovatelka uvádí, že jí jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž překročení doby 6 let od zahájení trestního stíhání nezakládá právo stíhané osoby na ukončení takového trestního stíhání. Tato rozhodnutí však stěžovatelka považuje za vadná, neboť je-li vysloveno porušení ústavně zaručeného práva, nemůže současně platit, že v jeho porušování lze pokračovat po libovolně dlouhou dobu. Z tohoto důvodu je Ústavní soud povinen trestní stíhání zastavit sám, případně je povinen vyslovit kromě porušení povinnosti státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy závazný názor, že stát je povinen ihned takového porušování zanechat, což je v případě trestního stíhání možné jedině jeho zastavením. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud trestní stíhání ve výše uvedeném rozsahu zastavil, případně aby vyslovil, že předmětným trestním stíháním je porušeno právo stěžovatelky na projednání její záležitosti v přiměřené době, jak stanoví čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy, a že se orgánům činným v trestním řízení ukládá se takovéhoto porušování práv stěžovatelky zdržet. Dále stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby dle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl, že náklady právního zastoupení zcela hradí stát.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání, stanovené citovaným zákonem.
Domáhá-li se stěžovatelka toho, aby Ústavní soud trestní stíhání zastavil, podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn, je-li ústavní stížnost důvodná, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a eventuálně mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Mezi jeho kompetence v řízení o ústavních stížnostech však nepatří rozhodování o zastavení trestního stíhání stěžovatele, kteréžto náleží orgánům činným v trestním řízení. Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud než konstatovat nedostatek své pravomoci o podaném návrhu rozhodnout.
Pokud jde o eventuální návrh stěžovatelky, je třeba uvést, že Ústavní soud se otázkou, zda průtahy v řízení mohou být důvodem pro zastavení trestního stíhání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy opakovaně zabýval [viz např. nález ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS (dosud) nepubl., usnesení ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, usn. č. 26] a od svých závěrů nemá důvod se odchylovat ani v posuzovaném případě.
Spatřuje-li stěžovatelka zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu v trestním stíhání jako takovém (a nikoli tedy v průtazích řízení), přičemž požaduje, aby Ústavní soud pokračování v trestním stíhání označil za porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a v podstatě zakázal orgánům činným v trestním řízení v něm dále pokračovat [čímž by jim nepřímo přikázal předmětné řízení zastavit na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu], považuje Ústavní soud takový návrh - vzhledem ke svým, již obecně známým názorům na řešení výše zmíněné otázky, vysloveným mj. i ve svých výše uvedených rozhodnutích - za evidentně nedůvodný.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatelky ani co do uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004