ECLI:CZ:US:2004:3.US.406.04
sp. zn. III. ÚS 406/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. P. zastoupeného JUDr. S. K. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 43/2003-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 6. 2004 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 43/2003-38, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2003, čj. 55 Az 470/2003-21. Posledně uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 10. 2002, čj. OAM-4309/VL-11-04-2002, jímž byla zamítnuta jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. žádost stěžovatele o udělení azylu a jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl z důvodů nesplnění podmínek uvedených v §13 odst. 1 a 2 a §14 cit. zákona; současně jím bylo podle §28 cit. zákona rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 cit. zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, jež byla podána k Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2004, uvádí, že v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl doručen jeho právnímu zástupci dne 18. 2. 2004 a že ji podává "za použití" ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené citovaným zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z údajů v ústavní stížnosti obsažených je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí výše uvedené lhůty.
Této skutečnosti si byl stěžovatel vědom, neboť se v ústavní stížnosti dovolává použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu se však nejedná o odkaz případný. Dané ustanovení je totiž třeba vykládat pouze ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že umožňuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost i tehdy, jestliže nejsou vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť stěžovatel procesní prostředky k ochraně svých práv prostřednictvím "správní" žaloby a posléze kasační stížnosti vyčerpal, přičemž citované ustanovení nelze pojímat jako prostředek k "prominutí" či prodloužení lhůty, jejíž délku a běh upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení ze dne 19. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 107/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 21, a ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 422/97, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 22).
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, jenž byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2004