ECLI:CZ:US:2004:3.US.415.04
sp. zn. III. ÚS 415/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele M. K. právně zastoupeného JUDr. Z. M. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. května 2003, sp. zn. 11 C 13/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2003, sp.zn. 1 Co 148/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. června 2004 obdržel Ústavní soud podání, které mu bylo postoupeno prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, jež před tím obdržel od Vrchního soudu v Praze. K výzvě Ústavního soudu stěžovatel opravil vady svého podání návrhem doručeným dne 24. září 2004 Ústavnímu soudu, spolu s plnou mocí advokáta. Stěžovatel brojil proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. května 2003 (11 C 13/2002-116) a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2003 (1 Co 148/2003-135), jimiž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se stěžovatel domáhal ochrany osobnosti proti JUDr. V. P. (11C 13/2002), právní zástupce stěžovatele vzal žalobu zpět a žádal, aby řízení bylo zastaveno. Stěžovatel bez součinnosti s právním zástupcem podal odvolání, neboť nesouhlasil s postupem soudu, který řízení dle §96 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") zastavil. Usnesením odvolacího soudu napadeným ústavní stížnost byl opravný prostředek navrhovatele zamítnut, a proto se stěžovatel obrátil k Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení a zrušení i usnesení předcházejícího.
Stěžovatel tvrdil, že uvedeným postupem obecných soudů a těmito napadenými rozhodnutími - stručně shrnuto - bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu jsou označena, byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Ústavní stížnost je opožděná.
Podle zjištění Ústavního soudu ústavní stížností napadené pravomocné rozhodnutí obecného soudu, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 4. prosince 2003 a téhož dne nabylo rozhodnutí právní moci.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení takového rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jestliže rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, mu bylo doručeno dne 4. prosince 2003, a jestliže ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. června 2004, je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem. Jestliže tedy stěžovatel ústavní stížnost podal ve lhůtě delší než stanoví zákon, založil tímto pro její meritorní posouzení procesní překážku, kterou nelze překonat.
V daném případě byla ústavní stížnost podána prostřednictvím nepříslušného a ve věci nekompetentního Krajského soudu v Českých Budějovicích, když původně byl adresován Vrchnímu soudu v Praze. Tento postup zákon o Ústavním soudu nepředpokládá.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, takže stojí mimo soustavu obecných soudů a jejich procesní předpisy může využít toliko subsidiárně (§63 zákona o Ústavním soudu). Za aplikovatelné ustanovení by bylo možno považovat §240 o.s.ř., který upravuje podání dovolání. Avšak ani přiměřený postup podle tohoto ustanovení neumožňuje Ústavnímu soudu považovat v souzené věci stížnost za včas podanou. Lze patrně připustit, že by tomu tak bylo v případě, pokud by Vrchní soud v Praze postoupil (odeslal) ústavní stížnost ve zmíněné šedesátidenní lhůtě. To však obecný soud neučinil a zákonná lhůta uplynula marně, aniž by se Ústavní soud o ústavní stížnosti dozvěděl.
Ústavní soud připomíná, že jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zákon o Ústavním soudu; čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Za tohoto stavu soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděný návrh a o něm jako o takovém bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj