ECLI:CZ:US:2004:3.US.419.03
sp. zn. III. ÚS 419/03
Usnesení
III. ÚS 419/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. J. Č., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2003, sp. zn. Ncp 3913/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2003 (Ncp 3913/2002-17), jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci stěžovatelky je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové. Stěžovatelka tvrdila, že uvedený obecný soud svým postupem porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala k Okresnímu soudu v Hradci Králové žalobu, kterou se domáhala vydání vypořádacího podílu v souvislosti se zánikem jejího členství v Zemědělském družstvu. Uvedený okresní soud však dospěl k závěru, že k projednání této věci není věcně příslušný a otázka příslušnosti byla rozhodnuta Vrchním soudem v Praze, který vydal ústavní stížností napadené usnesení.
S tímto usnesením vrchního soudu však stěžovatelka nesouhlasí a poukazuje na to, že krajské soudy rozhodují v prvním stupni pouze v taxativně vyjmenovaných věcech a dle jejího názoru nelze na její věc aplikovat ust. §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., neboť nejde o spor mezi družstvem a jeho členem. Jde o spor mezi družstvem a jeho bývalým členem. Na takovou situaci však zákon nepamatuje, a proto je v dané věci věcně příslušným soudem soud okresní.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo (svoboda).
V souzeném případě se jedná v podstatě o "kompetenční" spor o to, zda věc má projednávat, jakožto soud prvního stupně, okresní soud nebo krajský soud. Ústavní soud má za to, že obecný soud (Vrchní soud v Praze) nepochybil, když dospěl k závěru, že věcně příslušným soudem je krajský soud, konkrétně pak Krajský soud v Hradci Králové.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost krajského soudu podle písmena b.
Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze z tvrzení stěžovatelky, že jde o spor mezi družstvem a jeho bývalým členem, usuzovat na to, že uvedené ustanovení na spory takového charakteru nedopadá. Toto ustanovení stanoví, že krajský soud je věcně příslušným k projednání sporů, které se týkají členského vztahu v družstvu, pod nějž lze podřadit i spory o vydání vypořádacího podílu v souvislosti se zánikem členství v příslušném družstvu, a to bez ohledu na to, zda stěžovatelka je v době projednávání sporu členkou družstva. Spor vyplývá z účasti stěžovatelky v družstvu, tedy z jejího bývalého členství v družstvu, což je dle názoru Ústavního soudu relevantní skutečností pro rozhodnutí o věcné příslušnosti.
Ostatně postupem nadřízeného soudu (Vrchního soudu v Praze) nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky také proto, že její věc bude rozhodovat soud "kvalifikovanější", tedy krajský soud, namísto okresního soudu.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky; její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji z tohoto důvodu odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. dubna 2004