ECLI:CZ:US:2004:3.US.427.03
sp. zn. III. ÚS 427/03
Usnesení
III. ÚS 427/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. K. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 670/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 3 To 360/2002, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 T 4/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 670/2003, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 3 To 360/2002, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 T 4/2001, s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho procesní práva, zejména právo na obhajobu a na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protože mu nebylo umožněno "řádně se účastnit hlavního líčení", a že mu nebyla "prokázána subjektivní stránka zavinění".
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 22. 5. 2000 v Brně, na základě smlouvy o půjčce převzal od Z. J. částku 50.000,- Kč s tím, že ji navýšenou o úroky vrátí nejpozději dne 16. 6. 2000 a dne 21. 6. 2000 v Brně na základě smlouvy o půjčce převzal od J. K. částku 100.000,- Kč s tím, že ji navýšenou o úroky vrátí nejpozději 21. 7. 2000, ač věděl, že tak učinit nemůže, neboť byl ve finanční tísni a do současné doby peníze jmenovaným nevrátil, ač byl jimi upomínán. Dále byla stěžovateli uložena podle §59 odst. 2 trestního řádu povinnost podle svých sil nahradit škodu trestným činem způsobenou a podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost k náhradě škody poškozené Z. J. ve výši 50.000,- Kč a poškozenému J. K. ve výši 100.000,- Kč; ten byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že jde-li o stěžovatelem namítané procesní vady, soud prvního stupně měl splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele dne 6. 8. 2001, ale i 23. 1. 2002, neboť k hlavnímu líčení byl obžalovaný včas předvolán, což má být patrno z podepsaného ústřižku od doručení k tomuto hlavnímu líčení na č. l. 235 spisu a z úředního záznamu na č. l. 255 spisu. Jde-li o výtku nesprávného procesního postupu v průběhu dokazování v hlavním líčení, pak byly provedeny všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k náležitému objasnění celé věci; soud prvního stupně opírá svá skutková zjištění o výslech poškozených, k jejichž výpovědi se stěžovatel mohl vyjádřit a vznést svoje námitky, přičemž ani on sám nepopírá, že si peněžní částky půjčil za situace zjištěné z obsahu jejich výpovědí, jak je uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud provedl řadu důkazů týkajících se sjednaných smluv o půjčce, pečlivě se zabýval subjektivní stránkou trestného činu podvodu, kdy dle odvolacího soudu je nesporné, že v době, kdy peníze od poškozených převzal, se nacházel ve špatné finanční situaci, dlužil větší finanční částky různým poškozeným, přičemž nalézací soud se zabýval obhajobou stěžovatele, že koncem dubna 2000 dostal 600 tis. Kč v souvislosti s prodejem akcií společnosti E., a. s., a jeho závěr, že tato skutečnost nebyla ničím prokázána, je správný. Dále odvolací soud uvedl, že byla provedena řada důkazů, na které se poukazuje v odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně je i správně hodnotí, a tak je možno na toto odůvodnění plně odkázat; závěr, že stěžovatel jednal přinejmenším s vědomím, že nebude moci vrátit půjčené peníze a splnit své závazky vůči poškozeným, je podložený. V souvislosti s tím uvedl, že u písemných materiálů, které předložil stěžovatel do odvolacího řízení, se jedná o písemnosti, které již obsahem spisu jsou nebo které na závěrech soudu prvního stupně nic změnit nemohou.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §265i odst. 1 písm. b), e) trestního řádu odmítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že skutkový děj proběhl jinak, že soud nesprávně hodnotil důkazy nebo neprovedl důkazy další, jak činí stěžovatel, když zpochybňuje závěry ohledně své finanční situace a hodnocení svědecké výpovědi S. S.e, příp. jím předložené kopie dlužního úpisu, kdy tedy právní otázku existence zavinění stěžovatel napadá z pohledu jiných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna soudem prvního stupně. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky jak ohledně použití důkazů opatřených v jiné trestní věci, tak ohledně konstatování soudu, týkajícího se trestného činu, jehož se měl dopustit stěžovatel a ohledně něhož došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, dovolací soud uvedl, že stěžovateli předvolání k hlavnímu líčení na 23. 1. 2002 nebylo - v rozporu s ustanovením §63 odst. 1 písm. a) trestního řádu - doručováno do vlastních rukou (viz č. l. 235), avšak stěžovatel ("obyčejnou") zásilku osobně přezval na poště dne 13. 12. 2001, což potvrdil svým podpisem. Účelem doručování zásilky do vlastních rukou je, aby ji adresát osobně převzal a mohl se tak přímo seznámit s jejím obsahem, přičemž v posuzovaném případě k takovému doručení došlo. I přes formální pochybení soudu tak stěžovateli zásilka do vlastních rukou doručena byla, v důsledku čehož podmínka uvedená v §202 odst. 2 písm. a) trestního řádu splněna byla. Jde-li o námitku stěžovatele, že se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti dne 6. 8. 2001, ačkoliv se telefonicky omluvil a požádal o odročení, dle dovolacího soudu tím došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny; byť byly splněny podmínky §202 odst. 2 trestního řádu, při tomto jednání byly provedeny důkazy výslechem řady svědků, a tak stěžovateli bylo odepřeno uplatnění jeho procesních práv vyplývajících z §33, §214 a §215 trestního řádu. Hlavní líčení bylo ale odročeno na den 10. 10. 2001, jehož se stěžovatel účastnil, byl seznámen s obsahem výpovědí svědků slyšených soudem dne 6. 8. 2001, přičemž prohlásil, že se k těmto výpovědím vyjádří písemně, hlavní líčení pak bylo odročeno na 21. 11. 2001, na ně se však stěžovatel nedostavil, omluvil se kvůli zdravotním potížím; přestože jeho omluva neobsahovala žádost o odročení jednání, toto bylo odročeno na 23. 1. 2002, k tomuto jednání se stěžovatel bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení, proto soud v souladu s §202 odst. 2 trestního řádu jednal v jeho nepřítomnosti, kdy po výslechu svědků a přečtení listinných důkazů vyhlásil rozsudek. Ač tedy postupem soudu při hlavním líčení dne 6. 8. 2001 - nerespektováním omluvy stěžovatele a žádosti o odročení - došlo k zásahu do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, dalším postupem soudu byla tato vada zhojena; jestliže se stěžovatel písemně k důkazům nevyjádřil a bez omluvy se nezúčastnil zmíněného jednání, sám se svým jednáním zbavil možnosti realizace všech svých procesních práv. Soudní řízení jako celek dle dovolacího soudu nebylo dotčeno tak, aby pozbylo rysů spravedlivého procesu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, přičemž odkázal na svou dosavadní argumentaci. Dále k tomu uvedl, že nezpochybňuje, že si od poškozených peníze půjčil, avšak v řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. V prvé řadě stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů týkajících se jeho finanční situace v době realizace půjček, neboť jediný výraznější debet úvěrového účtu u České spořitelny, a. s., jak vyplývá ze soudem vyžádaných informací o stavu jeho bankovních účtů, je kompenzován nečerpaným uvěrovým rámcem účtu vedeného u GE Capital Bank, a. s., a důkaz výslechem svědka S. S., z něhož mělo vyplývat, že mu stěžovatel dluží částku 800.000,- Kč, nemůže údajně obstát, protože svědkem předložená kopie dlužního úpisu podporuje tvrzení, že se nejedná o půjčku jeho osobě. Stěžovatel zpochybňuje jako důkazy i materiály shromažďované vyšetřovatelem policie v rámci jiného dosud neskončeného trestního řízení, když mezi nimi jsou i protokoly o výslechu svědků, které byly v tomto řízení provedeny jako důkazy listinou, přičemž tento postup (patrně) pokládá za obcházení zákonných ustanovení ve vztahu k nakládání se svědeckou výpovědí v jeho neprospěch. Stěžovatel se ohradil rovněž proti konstatování soudu, že - jak má vyplývat z věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 405/2001 - se měl dopustit trestného činu podvodu s tím, že to je v rozporu se zásadou presumpce neviny, protože v dané věci bylo dne 28. 11. 2001 vydáno pravomocné usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně dostatečně neprověřil jeho obhajobu, že měl koncem dubna 2000 obdržet částku 600 tis. Kč v souvislosti s prodejem akcií společnosti E., a. s., kdy se měl alespoň pokusit předvolat Ing. R. K., člena představenstva této společnosti. Ve vztahu k namítanému porušení práva "domáhat se svého práva u soudu a práva obviněného hájit se sám" stěžovatel uvádí, že došlo k zásadnímu pochybení soudu v tom, že dne 23. 1. 2002 jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k hlavnímu líčení nebyl řádně a včas předvolán, a tedy postupoval v rozporu s §202 odst. 2 trestního řádu. Odvolací i dovolací soud přitom - na rozdíl od stěžovatele - tvrdí, že předvolání na zmíněné jednání bylo doručeno, avšak žádné dokazování v tomto ohledu provedeno nebylo. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikát publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/75. Obdobné námitky stěžovatel uplatnil ohledně jednání dne 6. 8. 2002 (pozn.: míněno r. 2001), kdy soud jednal ve stěžovatelově nepřítomnosti, ačkoliv mu byla doručena telefonická omluva a žádost o odročení. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Tuto ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním ze dne 17. 2. 2004, aniž by tak ovšem učinil prostřednictvím své právní zástupkyně. V něm ve vztahu k soudnímu jednání dne 6. 8. 2001 poukazuje na to, že obžalovanému musí být umožněno klást svědkům otázky, přičemž přečtení jejich výpovědí a poskytnutí možnosti vyjádřit se k nim, jestliže státní zástupce mohl tyto svědky vyslýchat v průběhu celého řízení, je z hlediska práva ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 37 odst. 3 Listiny nepostačující. Dále stěžovatel poukazuje na neprovedení důkazů ze strany obecných soudů, a to výslechem Ing. R. K. a účetními doklady, jimiž bylo možno prokázat, že obdržel v dubnu 2000 částku 670.000,- Kč za akcie společnosti E., a. s. Stěžovatel ve svém podání dokládá, že nikdy osobně nepřevzal předvolání k jednání městského soudu dne 23. 1. 2002, a tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s námitkou podjatosti vůči předsedkyni senátu. Dále tvrdí, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění; v době uzavírání smluv totiž nebyl ve špatné finanční situaci, neboť když měl vrátit půjčené finanční prostředky, mu byla odcizena částka ve výši 950.000,- Kč. V souvislosti s tím poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně ve věci sp. zn. III. ÚS 575/01. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel tvrdí, že daný soud se nezabýval řádně uplatněnou námitkou spadající pod uplatněný dovolací důvod, tj. že se nejedná o trestný čin, čímž porušil právo na soudní ochranu, na přístup k soudu a spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že napadená rozhodnutí jsou způsobilá porušit i jeho právo zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že kvůli placeným nákladům trestního řízení, pořádkovým pokutám, kvůli záznamu v rejstříku trestů je vyřazen z podnikatelského prostředí a nikdo ho nezaměstná. V důsledku odcizení zmíněné finanční částky je registrován v evidenci uchazečů o zaměstnání a nepobírá hmotné zabezpečení, je vážně nemocen, přesto však splácí vypůjčené peníze dle svých sil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Brně uvedl, že důvody meritorního rozhodnutí jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku, a tak na ně odkázal. Jde-li o námitky týkající se procesního postupu, stěžovatel dostal možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, k jednání se ale ze své vůle nedostavil. V případě jednání dne 6. 8. 2001 byl stěžovatel řádně vyrozuměn a nedostavil se, v uvedený den pouze telefonicky sdělil, že byl účastníkem dopravní nehody, k výzvám soudu později písemně sdělil, že svědky nehody měl být řidič vozidla Ford Sierra a p. S., poté uvedl, že policie nebyla přivolána, neboť nevznikla škoda vyšší než 20.000,- Kč. Jeho omluvu dle uvedeného soudu nebylo možno považovat za řádnou, a tak bylo možno podle §202 trestního řádu jednat. Dále byly nařízeny ještě dva termíny hlavního líčení, minimálně v jednom případě byl stěžovatel přítomen. Jde-li o jednání dne 23. 1. 2002, ve spise jsou založeny tři dodejky, jedna byla podepsána zřejmě jinou osobou, druhá dodejka byla podepsána evidentně stěžovatelem, přičemž pracovník pošty neuvedl, že by zásilku převzal náhradní příjemce. Pokud se stěžovatel k hlavnímu líčení za této situace nedostavil, soud v souladu s citovaným ustanovením jednal.
Krajský soud v Brně pouze odkázal na své, ústavní stížností napadené usnesení. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou z podstatné části opakováním námitek uplatněných v dovolání, a tak odkazuje na odůvodnění svého usnesení. K tomu na doplnění uvedl, že při posuzování důvodnosti námitky obviněného ohledně konání hlavního líčení dne 23. 1. 2002 v jeho nepřítomnosti vycházel z obsahu dovolání, v němž stěžovatel nenamítal, že by nebyl vyrozuměn (předvolán) vůbec a předmětnou zásilku osobně nikdy nepřevzal, a to za situace, že se v rozhodnutí odvolacího soudu argumentuje podepsanou dodejkou. Proto se zabýval pouze námitkou týkající se splnění zákonné podmínky doručení do vlastních rukou [§64 odst. 1 písm. a) trestního řádu] a následně splněním podmínky řádného předvolání [§202 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Jestliže stěžovatel ani v odvolání, ani v dovolání nenamítal, že předvolání vůbec neobdržel, nezpochybnil svůj podpis na dodejce a nenavrhl příslušné důkazy, nevznikly dle Nejvyššího soudu ČR žádné pochybnosti o správnosti údajů uvedených na dodejce, jež je veřejnou listinou. Dále uvedl, že pokud stěžovatel v dovolání "odkázal na svou dosavadní argumentaci", pak není jeho povinností a odporuje to i §265f odst. 1 a §265i odst. 3 trestního řádu, aby se na základě všeobecného a neurčitého odkazu na dosavadní argumentaci zabýval obhajobou stěžovatele v průběhu celého trestního stíhání a sám ji podřazoval pod konkrétní dovolací důvody. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 6. 8. 2002 (pozn. správně "2001") se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ač před jeho zahájením svoji neúčast telefonicky omluvil a požádal o odročení hlavního líčení, a dále, že dne 23.1.2002 bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomuto hlavnímu líčení nebyl řádně a včas předvolán a o nařízení hlavního líčení na uvedený den nevěděl. Vzhledem k tomu nemohl vyslýchat svědky, kteří vypovídali při hlavních líčeních v uvedených dnech.
Jak Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, v přezkoumávané trestní věci bylo Městským soudem v Brně nařízeno hlavní líčení celkem šestkrát. Prvé hlavní líčení bylo nařízeno na 28. 5. 2001 (č. l. 80), kdy neúčast u tohoto hlavního líčení stěžovatel omluvil zdravotními důvody. Přestože soud zjistil, že zdravotní stav stěžovatele umožňuje jeho účast u hlavního líčení, odročil bez jednání hlavní líčení na 2. 7. 2001 na 9.00 hod. Vzhledem k tomu, že ve stanoveném termínu se stěžovatel k hlavnímu líčení nedostavil (č. l. 88), bylo hlavní líčení opět bez jednání odročeno na 6. 8. 2001 a přítomní svědci - poškození Z. J. a J. K. opustili jednací síň. Teprve po odročení hlavního líčení se stěžovatel telefonicky omluvil, že se dostaví opožděně s odůvodněním, že měl závadu na vozidle; poté, co se stěžovatel dostavil, bylo v 9.45 hod zahájeno hlavní líčení (č. l. 92), stěžovatel využil svého práva a ke stíhanému trestnému činu nevypovídal. Poškozené nebylo možno vyslechnout, neboť již nebyli přítomni. Stěžovatel vzal termín odročeného hlavního líčení 6. 8. 2001 na vědomí.
Před zahájením hlavního líčení dne 6. 8. 2001 (č. l. 160) stěžovatel omluvil telefonicky svou neúčast při tomto hlavním líčení tím, že měl dopravní nehodu, přičemž požádal o odročení hlavního líčení. Soud podle ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že bude konáno hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatele (č. l. 161). Vyslechnuti byli oba poškození a další dva svědci L. K. a Ing. A. L.. Dne 7. 9. 2001 městský soud vyzval stěžovatele, aby předložil doklad (protokol) o dopravní nehodě, která mu měla znemožnit účast u hlavního líčení. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením, že k jeho dopravní nehodě nebyla přivolána Policie ČR. Další hlavní líčení dne 10. 10. 2001 (č. l. 217) bylo konáno v přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel po seznámení s obsahem výpovědí svědků slyšených dne 6. 8. 2001 uvedl, že se k těmto výpovědím, jakož i k listinným důkazům čteným dne 10. 10. 2001, vyjádří písemně, což však neučinil. Stěžovatel navrhl, aby soud vyslechl jako svědka Z. T. a opatřil doklady vztahující se k prodeji akcií a. s. E.. Opakované slyšení poškozených Z. J. a J. K. nenavrhl. Za účelem doplnění dokazování dle návrhů stěžovatele bylo hlavní líčení odročeno na 21. 11. 2001, což vzal stěžovatel na vědomí.
Před zahájením hlavního líčení dne 21. 11. 2001 omluvila neúčast stěžovatele jeho manželka tím, že byl uvedeného dne převezen do nemocnice se zdravotními problémy (č. l. 228). I když stěžovatel nežádal o odročení hlavního líčení, to bylo bez jednání odročeno na 23. 1. 2002 (č. l. 230). Předvolání k tomuto hlavnímu líčení zaslal soud stěžovateli na obě v úvahu přicházející adresy a o doručení předvolání požádal i dvě obvodní oddělení Policie ČR. Dvě předvolání převzala manželka stěžovatele, jedno předvolání převzal dne 13. 12. 2001 sám stěžovatel na poště v Podolí u Brna (č. l. 235). K hlavnímu líčení konanému dne 23. 1. 2002 (č. l. 257) se stěžovatel nedostavil, neúčast neomluvil, bylo proto za splnění podmínek ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a po výslechu několika svědků a přečtení zbývajících listinných důkazů byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně.
Ústavní soud má za to, že účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, jakož i k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a možnost klást svědkům otázky (především za situace, kdy tuto možnost neměl v předcházejícím stádiu trestního řízení). Podle ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu může soud hlavní líčení provést v nepřítomnosti obviněného, jen když má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, obžaloba byla obviněnému řádně doručena, byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§160 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat si spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 trestního řádu). Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti.
V daném případě ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 6. 8. 2001 byly formální podmínky ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu splněny - stěžovateli bylo pro stíhaný trestný čin sděleno obvinění, byl vyslechnut vyšetřovatelem, po skončení vyšetřování prostudoval spis, přičemž návrhy na doplnění dokazování nepodal, obžaloba mu byla doručena, byl přítomen u hlavního líčení konaného dne 2. 7. 2001, kdy byl vyslechnut i soudem a vzal na vědomí termín konání odročeného hlavního líčení.
Stěžovatel nepřítomnost u hlavního líčení dne 6. 8. 2001 omluvil, byť i velmi krátce před zahájením tohoto jednání, a požádal o odročení hlavního líčení, čímž dal najevo, že se chce hlavního líčení zúčastnit. Pokud se soud přesto rozhodl provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, mohl by tento postup představovat určitý zásah do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti - přestože podmínky ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu byly splněny, stěžovatel neměl možnost svědkům, a to především oběma poškozeným, kteří byli vyslechnuti při tomto hlavním líčení, klást otázky.
Dle názoru Ústavního soudu, vycházejícího i z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je však pro posouzení věci rozhodující, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek vedeno spravedlivě; o takový případ se nemůže jednat tehdy, pokud nebyla dostatečně zachována práva obhajoby, tedy pokud by obžalovanému nebyla dána adekvátní a dostatečná příležitost zpochybnit svědectví směřující proti němu a vyslechnout jeho původce v okamžiku výpovědi anebo v pozdějším stádiu řízení.
V prvé řadě je třeba poznamenat, že Ústavní soud může postupu soudu prvního stupně, který se rozhodl uvedeného dne konat hlavní líčení, ztěží něco vytknout. Opakovaně totiž nařizoval hlavní líčení, na které byli zmínění svědci předvoláni, avšak stěžovatel v jednom případě se bez relevantního důvodu nedostavil, ve druhém pak se dostavil pozdě, aniž by se omluvil řádně a včas, tj. před zahájením hlavního líčení, a tak se soud mohl důvodně domnívat, že se jedná o další snahu stěžovatele mařit jednání. Za pravdu městskému soudu ostatně dávají i další okolnosti. Stěžovatel nedoložil omluvu objektivním dokladem o dopravní nehodě, ke které mělo dojít 30 minut před zahájením hlavního líčení, ač k tomu byl soudem vyzván, nedoložil ani, jak mu tato údajná nehoda bránila v dostavení se k soudu, to za situace, kdy neměla vzniknou ani taková škoda, kvůli níž by bylo třeba volat policii
(č. l. 201).
Dále nutno zdůraznit, že stěžovatel nenavrhl, ač se zúčastnil dalšího hlavního líčení dne 10. 10. 2001 (č. l. 217), opakované slyšení poškozených Z. J. a J. K. či dalších svědků, kdy byl seznámen s obsahem výpovědí svědků při hlavním líčení dne 6. 8. 2001 a byl ve smyslu ustanovení §214 trestního řádu vyzván k vyjádření se k těmto důkazům. Soudem tudíž byla stěžovateli dána možnost dodatečně uplatnit právo na obhajobu spočívající v této souvislosti v právu provést výslech svědků - poškozených, a to za situace, kdy poškození byli u hlavního líčení konaného dne 10. 10. 2001 přítomni (č. l. 219). Stěžovatel tohoto práva nevyužil a o opakovaný výslech svědků nepožádal, obsah jejich výpovědí nepopřel, a to ani následně v přislíbeném písemném vyjádření. Stěžovatel tedy sám svým jednáním, včetně další neúčasti u hlavního líčení dne 23. 1. 2002, nevyužíval svých práv, jež mu byla k dispozici. Nutno přihlédnout i k tomu, že poškození Z. J. a J. K., kteří především stěžovatele z podvodného jednání usvědčují, ve svých výpovědích před soudem prvního stupně dne 6. 8. 2001 neuvedli nic podstatného, co by bylo v rozporu se stanoviskem stěžovatele. Stěžovatel, i když v podstatě v průběhu trestního řízení k stíhané trestné činnosti nevypovídal, nikdy nepopíral, a to ani v ústavní stížnosti, že od poškozených finanční částky převzal a tyto nevrátil, podrobné podmínky, za kterých byly smlouvy o půjčkách uzavřeny a o kterých poškození vypovídali, jsou zřejmé z písemných smluv založených v trestním spise (č. l. 9, 16). Nejedná se tak o důkazní situaci, kde by výpověď stěžovatele a výpovědi poškozených byly v rozporu, tedy o situaci "tvrzení proti tvrzení", o čemž svědčí i to, že stěžovatel v podstatě žádné námitky proti obsahu výpovědí poškozených nevznesl.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že i když hlavní líčení dne 6. 8. 2001 bylo - po předchozí omluvě stěžovatele - konáno v jeho nepřítomnosti (a stěžovatel tak nemohl klást otázky slyšeným svědkům při tomto soudním jednání), byl postup soudu vzhledem k uvedeným okolnostem věcně odůvodněn a stěžovatel měl možnost, pokud by se řádně k soudu dostavoval, uvedené právo realizovat nejen na nařízených jednáních soudu dřívějších, ale zejména při jednání pozdějších, zejména pak na dalším hlavním líčení dne 10. 10. 2001, kdy bylo jednáno v jeho přítomnosti a kdy mu byla soudem dána možnost toto právo uplatnit; stěžovatel však této možnosti nevyužil, k výpovědím svědků se nevyjádřil ani při hlavním líčení, ani následně písemně. Svého práva zúčastnit se projednání věci před soudem nevyužil ani při závěrečném hlavním líčení dne 23. 1. 2002, kterého se bez omluvy nezúčastnil. Tímto se sám zbavil možnosti plné realizace svých procesních práv.
Pokud se jedná o konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele dne 23. 1. 2002, nutno konstatovat, že není opodstatněné tvrzení stěžovatele, že se jej nemohl v důsledku pochybení soudu účastnit. Podle ustanovení §64 odst. 1 trestního řádu se do vlastních rukou obviněného doručuje - mimo jiné - předvolání, přičemž smyslem takového doručování zásilky je, jak uvedl dovolací soud, aby ji adresát skutečně osobně převzal a s jejím obsahem se seznámil. V přezkoumávané věci předvolání k hlavnímu líčení na 23. 1. 2002 bylo stěžovateli zasláno pouze formou tzv. obyčejné zásilky, nikoliv formou zásilky "do vlastních rukou", nicméně účel doručování do vlastních rukou byl naplněn, neboť, jak vyplývá z dodejky založené na č. l. 235, předvolání převzal sám stěžovatel. Přes formální pochybení soudu při volbě formy zásilky obsahující předvolání k hlavnímu líčení byla tato zásilka skutečně do vlastních rukou stěžovatele doručena, když byla předána na poště, kde před předáním zásilky je třeba předložit doklad o totožnosti přebírajícího, a kdy podpis na dodejce nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jde o podpis stěžovatele, neboť se typem písma zjevně neliší od jeho podpisů na jiných dokladech založených v trestním spise. Stěžovatel v předcházejících fázích trestního řízení také nenamítal, že předvolání k hlavnímu líčení dne 23. 1. 2002 vůbec neobdržel a svůj podpis na dodejce nezpochybnil, činí tak až v ústavní stížnosti. O skutečnosti, že stěžovatel o termínu hlavního líčení dne 23. 1. 2002 věděl, ač v ústavní stížnosti tvrdí opak, svědčí i úřední záznam na č. l. 255, z něhož vyplývá, že na oddělení Policie ČR v Brně - Králově Poli stěžovatel sdělil, že uvedeného dne ve 13.00 hod. se musí dostavit k soudu, a proto byl z oddělení Policie ČR v ranních hodinách dne 23. 1. 2002 propuštěn. K pokračování hlavního líčení uvedeného dne byl tedy stěžovatel řádně a včas předvolán, svoji neúčast neomluvil a o odročení hlavního líčení nepožádal, pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byly splněny podmínky stanovené v ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že stěžovatel, i přes formální pochybení městského soudu, měl možnost účastnit se hlavního líčení, avšak této možnosti nevyužil.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu nebylo prokázáno zavinění jako znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, přičemž v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním, když namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů, namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Je třeba zdůraznit, že odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku a rovněž i s dovoláním, všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v odůvodnění uvedených opravných prostředků. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy skutkové závěry (a následně i právní závěry) soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě se o tento extrémní nesoulad nejedná. Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6, jež orgánům činným v trestním řízení ukládají, jak postupovat, aby byl zjištěn skutkový stav věci, a stanovují zásadu volného hodnocení důkazů. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). V odůvodnění soudního rozhodnutí je nezbytné uvést, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
V posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, kdy soud prvního stupně sám provedl velmi rozsáhlé doplnění dokazování, které bylo zaměřeno především na opatření důkazů, na jejichž podkladě by bylo možno posoudit finanční situaci stěžovatele v době, kdy uzavíral se Z. J. a J. K. smlouvy o půjčkách. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Mimořádnou pozornost věnoval nalézací soud odůvodnění zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Rozvedl i důvody, pro které k některým důkazům, a to ve prospěch stěžovatele, nepřihlédl (str. 4 až 7 odsuzujícího rozsudku). V rámci tohoto hodnocení důkazů soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil i závěr, ke kterému dospěl po vyhodnocení výpovědi svědka S. S., jehož výpověď stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti, a to v návaznosti na další provedené důkazy. Pozornost soud věnoval taktéž vyvrácení obhajoby stěžovatele týkající se převzetí částky 600 tis. Kč v souvislosti s prodejem akcií společnosti E., a. s., a závěr, že zisk stěžovatele z tohoto prodeje nebyl prokázán, odůvodnil. Velmi obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou pečlivě popsány a přesvědčivě odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající, včetně závěru týkajícího se subjektivní stránky žalovaného trestného činu, jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem
Ke konkrétní námitce stěžovatele, že jako listinné důkazy neměly být konstatovány spisové materiály týkající se jiné trestní věci stěžovatele, třeba uvést, že podle ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, a mezi demonstrativním výčtem důkazních prostředků jsou uvedeny i listinné důkazy, kterými jsou dle ustanovení §112 odst. 2 trestního řádu listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému. Vzhledem k této zákonné úpravě soudu prvního stupně nic nebránilo, aby stěžovatelem namítané listiny týkající se jiných jeho trestních věcí byly jako listinné důkazy soudem konstatovány. V posuzované věci stěžovatele jsou v trestním spise pod č. l. 26 až 33 založeny materiály Krajského úřadu vyšetřování Brno týkající se sdělení obvinění stěžovateli pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona. Tyto materiály byly jako listinné důkazy při hlavním líčení sice konstatovány (č. l. 218), soud prvního stupně však při hodnocení důkazů k těmto listinám nepřihlédl, a to vzhledem k presumpci neviny, neboť v době jeho rozhodování v této další trestní věci stěžovatele nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále soud konstatoval obsah spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 405/2001 (č. l. 260), v kteréžto věci byl stěžovatel žalován pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a rozhodnutím soudu bylo jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno. Jednalo se o soudní rozhodnutí, které v době konstatování označeného spisu bylo v právní moci, takže nic nebránilo tomu, aby soud v nyní posuzované věci podstatný obsah spisu jako listinný důkaz přečetl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a správnost všech výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl řadu důkazů a tyto správně hodnotil, dostatečně se zabýval obhajobou stěžovatele, nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, a proto odkázal na rozsah provedeného dokazování a podrobné vyčerpávající hodnocení všech důkazů soudem prvního stupně. Pochybení neshledal ani ve výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, lze uvést, že i podle současné judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Po skončení vyšetřování stěžovatel žádné doplnění dokazování nenavrhl. V řízení před soudem prvního stupně navrhl pouze výslech svědka Z. T. a opatření dokladů o převzetí částky 600 tis. Kč v souvislosti s prodejem akcií společnosti E., a. s. Těmto důkazním návrhům bylo vyhověno, jmenovaný svědek byl soudem vyslechnut při hlavním líčení dne 23. 1. 2002, městský soud se pokusil opatřit i doklady vztahující se k prodeji akcií uvedené obchodní společnosti, to se však vzhledem k "nekontaktovatelnosti" uvedené společnosti nezdařilo. Další důkazní návrhy, včetně návrhu na výslech svědka Ing. R. K., uplatnil stěžovatel výslovně až v rámci odvolacího řízení, ač měl možnost tyto důkazy navrhnout ve fázi vyšetřování a v řízení před soudem prvního stupně, ve stádiu před rozhodnutím tohoto soudu o podané obžalobě. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně za dostatečný pro rozhodnutí ve věci, další důkazy neprovedl. K tomu je třeba dodat, že i kdyby stěžovatel koncem dubna obdržel finanční prostředky za prodej akcií, automaticky to neznamená, že jeho finanční situace byla v době, kdy si peníze od poškozených půjčoval, jiná, než jak konstatoval nalézací soud, zvláště když o opaku svědčí i další okolnosti posuzovaného případu, k nimž nalézací soud přihlédl, a to zejména k celkové situaci stěžovatele vyplývající z jeho podnikatelského působení a také k tomu, že stěžovatel poškozené uváděl v omyl jak ve vztahu k podmínkám příslušné půjčky (poskytnutí zástavní smlouvy, dokladů k zastavenému vozidlu), tak ohledně vracení půjčených peněz. Proto postup obecných soudů v daném ohledu nelze považovat za rozporný s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Jde-li o další namítaná pochybení, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip je třeba respektovat i v souvislosti s posouzením neakceptovaných důkazních návrhů stěžovatele. Zabývá se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však zjištěno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že v rámci odůvodnění odvolání uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. M. V., o které nebylo rozhodnuto. Pokud by "domněnka" stěžovatele rozvedená pod bodem E. odůvodnění odvolání (č. l. 316) byla považována za námitku podjatosti jmenované předsedkyně senátu ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, o které nebylo rozhodnuto, a tato soudkyně o odvolání stěžovatele rozhodla, jednalo by se o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, který mohl stěžovatel uplatnit ve svém dovolání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, jež mohly být uplatněny v předcházejících stádiích řízení, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, neboť z hlediska obecných soudů jde o nova uplatněná ex post. Ústavní soud se proto tvrzením stěžovatele, že v jeho věci rozhodovala ve druhém stupni vyloučená soudkyně, nezabýval.
Pokud se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto, stěžovatel vyslovuje nesouhlas pouze s odmítnutím dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. s odmítnutím části dovolání, ve které uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu třeba konstatovat, že jeho odůvodnění stěžovatelem se týká výlučně způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení, tedy zjištění skutkového stavu a teprve jako důsledek nesprávně zjištěného skutkového stavu je dovozována nesprávná právní kvalifikace jeho jednání. Takováto argumentace uplatňovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, a proto Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že uplatněné námitky dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud pochybení neshledal, a to co se jedná o aplikaci jednoduchého práva, tak i ve vztahu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Závěrem možno konstatovat, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vypořádal Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tak není na místě.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2004