ECLI:CZ:US:2004:3.US.435.04
sp. zn. III. ÚS 435/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 14. září 2004 sp. zn. III. ÚS 435/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. proti zamítavému usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 28. 4. 2004 sp. zn. 2 To 43/2004 a jemu předcházejícímu usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, z 31. 3. 2004 sp. zn. 4 VZv 7/2003, kterým byly zajištěny nároky poškozených s vymezením přesně popsané a specifikované části stěžovatelova majetku a dále byly stěžovateli uloženy zákaz dispozice s tímto majetkem a povinnost oznámit jeho případné zatížení.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl k jeho stížnosti vydané zamítavé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 2 To 43/2004 a jemu předcházející usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 4 VZv 7/2003, kterým byly jednak podle §47 odst. 1 a 2 trestního řádu (dále jen "tr. řád") zajištěny nároky poškozených s vymezením přesně popsané a specifikované části majetku stěžovatele a dále jím byly stěžovateli uloženy zákaz dispozice s tímto majetkem a povinnost oznámit jeho případné zatížení v intencích §47 odst. 4 tr. řádu.
Uvedeným způsobem bylo rozhodnuto v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Expoziturou Ostrava, pod ČTS: OKFK 12/6-2004 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit spolu s obviněnými Ing. P. O., CSc., a Ing. J. P., kdy jako statutární zástupci společnosti K. I., a. s., měli získat tímto jednáním pro jmenovanou obchodní společnost finanční prospěch ve výši nejméně 1 625 096 500 Kč, a to na úkor poškozených O., a. s., a Č. d., a. s.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž k porušení kautel uvedených v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Domnívá se a na základě obsáhlého rozboru obsaženého v odůvodnění ústavní stížnosti vyvozuje, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro zajištění nároku poškozených vymezené v §47 odst. 1 a 2 tr. řádu. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud přihlédl k obsahu výhrad vytýkaných stěžovatelem a poté, co přezkoumal napadená usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněným.
Při svém rozhodování limitovaném mezemi ústavněprávního přezkumu vycházel z následujících úvah:
Předně, pokud stěžovatel poukazuje na nepřípustný zásah do jeho vlastnického práva, případně práva na ochranu jeho soukromí při současném porušení zásad spravedlivého procesu, odhlíží evidentně od toho, že ochrana toho, proti komu má zajištění nároku poškozeného směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky již předem případně znemožnila dosažení některého z účelů trestního řízení (§1 odst. 1 tr. řádu). Prolomení této ochrany umožňuje právě shledání existence podmínek uvedených v §47 odst. 1 a 2 tr. řádu. Hodnocení z konkrétních okolností té které věci vyvozeného úsudku, zda takto v něm předvídané okolnosti již jsou dány či jejich míra, již rozporuje stěžovatel, ještě neumožňuje podřazení učiněných zjištění pod citované ustanovení, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu a jeho poslání zjevně vymyká.
Požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §47 odst. 1 a 2 tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jinými slovy vyjádřeno, posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu), Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec důvodně předpokládány, přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně".
V dané věci rozhodující orgány veřejné moci dovodily, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, že při konkurenci dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochraně vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát za jimi shledaných okolností přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jevilo z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším. Přitom výrok ústavní stížností napadených usnesení spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují prvky libovůle, a naopak má - posuzováno pod aspektem specifik rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného (v předmětné věci poškozených) - v dané kolizi své opodstatnění. Takto učiněná rozhodnutí nejsou podle přesvědčení Ústavního soudu svévolnou aplikací práva, nýbrž důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěli státní zástupce, jakož i soud k jimi učiněným závěrům, které v intencích dikce "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu" (§134 odst. 2 tr. řádu) rovněž řádně odůvodnily (str. 4 usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, a str. 5, 6 usnesení Vrchního soudu v Olomouci), a proto postačí na jejich rozhodnutí v dalším (konkrétnostech) odkázat.
Jak plyne z toho, co bylo řečeno, porušení práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.