ECLI:CZ:US:2004:3.US.45.04
sp. zn. III. ÚS 45/04
Usnesení
III. ÚS 45/04
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele Města P., , zastoupeného JUDr. J. S. advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 2003 sp. zn. 29 Odo 796/2002 a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2002 sp. zn. 4 Cmo 209/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 11 odst. 4 a v čl. 12 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že podle jeho přesvědčení oba soudy v řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce A. s. r. o., vycházely z nesprávného právního posouzení, když dospěly k závěru, že bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, lze i nemovitou věc zastavit - když zástavní právo vznikne, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Podle jeho názoru však z dikce výrazu "odevzdání věci zástavnímu věřiteli", použitého v ustanovení §151d odst. 1 obč. zákona, vyplývá, že jde o úpravu vzniku zástavního práva k movitým věcem, vznik zástavního práva k nemovitostem byl upraven §151b obč. zák., účinného do 31. prosince 2000. Dále poukázal na právní úpravu vzniku zástavního práva obsaženou v novele občanského zákona č. 367/2000 Sb., kde v §161 odst. 1 a 2 jsou upraveny podmínky pro možnost zástavy cizí věci movité, nikoliv věci nemovité. Proto zástavní právo ze smluv uzavřených v roce 1992 a v roce 1994 manželi Š. k zajištění úvěru ve výši 20.000.000,- Kč a 5.900.000,- Kč nemohlo vzniknout, když jmenovaní platně vlastnické právo k nemovitostem nenabyli - kupní smlouva uzavřená s nimi dne 18. listopadu 1991 byla rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. dubna 1999 sp. zn. 19 C 253/95 shledána neplatnou a stěžovatel, jako skutečný vlastník, souhlas ke zřízení zástavního práva nedal. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. února 2004 učinil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozsudku ze dne 12. listopadu 2003 vypořádal s námitkami uplatněnými v dovolání a přiléhavým způsobem vyložil obsah §151b odst. 3 a §151d odst. 1 obč. zák., účinného do 31. prosince 2000, jakož i v tomto ustanovení užitý výraz "odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli" a opodstatněně shledal rozhodnutí soudu II. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty, správným. Jak vyplývá z obsahu návrhu i označených rozsudků, dne 18. listopadu 1991 byla uzavřena kupní smlouva mezi Úřadem města Plzně jako prodávajícím a manželi Š., kteří dne 18. prosince 1992 zástavou předmětných nemovitostí zajistili smlouvu o úvěru ve výši 20.000.000,- Kč a dne 19. ledna 1994 pak smlouvu o úvěru ve výši 5.900.000,- Kč, zástavní právo bylo registrováno Státním notářstvím Plzeň-město dne 2. března 1992, další pak bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 10. února 1994. V řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 253/95 rozhodl označený soud dne 21. dubna 1999 tak, že smlouva ze dne 18. listopadu 1991 je neplatná, poněvadž Úřad města Plzně neměl k jejímu uzavření právní subjektivitu, rozsudek nabyl právní moci dne 1. července 1999, vlastníkem nemovitostí je Město P.. Podle §151d obč. zákona, účinného do 31. prosince 2000, dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástupce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. I když novela občanského zákona, účinná od l. ledna 2001, v ustanovení §161 vymezuje zástavu cizích věcí movitých a nemovitých tak, že dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nemovitá věc pak může být dána do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je třeba konstatovat, že §151d obč. zákona, účinného do 31. prosince 2000, nerozlišuje při zástavě věci cizí to, zda jde o věc movitou či nemovitou a pokud jde o její "odevzdání zástavnímu věřiteli", za takové pak nutno považovat i vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy (§151b odst. 3 obč. zák.). Nelze pominout, že v době zřízení zástavního práva existovala listina, z níž bylo možno dovodit vlastnictví zástavců, v dobré víře tedy byl jak zástavní věřitel, tak zástavci, kteří s ohledem na uzavřenou kupní smlouvu byli v dobré víře o tom, že jim předmět zástavy, tj. nemovitosti, patří, zástavní právo bylo také v listinách vyznačeno (§130 obč. zák.). S ohledem na závěry a výroky soudů opírající se o výše citované ustanovení §151d obč. zák. hodnocení postavení zástavců, jako oprávněných držitelů a z toho vyplývajících jejich práv, stejných jako práv vlastníků, úvaha o oprávněnosti jejich uděleného souhlasu k uzavření zástavní smlouvy k věci, k níž měli právo držby, vycházející ze stávajících okolností a dobré víry, že jim nemovitosti patří (tj. jiné věcné právo), by na rozhodnutí ve věci samé nic nezměnila. Je třeba dodat, že právní domněnka oprávněnosti držby zástavců byla vyvrácena až rozhodnutím soudu o neplatnosti kupní smlouvy, jež nabylo právní moci dne 1. července 1999.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004