ECLI:CZ:US:2004:3.US.452.03
sp. zn. III. ÚS 452/03
Usnesení
III. ÚS 452/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. Dědiče, zastoupeného Mgr. K. P., advokátkou, o ústavní stížnosti na postup Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 263/99 a postup Městského soudu v Praze majícího rozhodovat o odvolání v téže věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dne 6. října 2003 obdržel Ústavní soud návrh na zahájení řízení, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání postupu v záhlaví uvedených obecných soudů ve shora označené pracovněprávní věci. Zrekapituloval řízení před obecnými soudy, resp. soudem prvého stupně a v návaznosti na to jim vytýkal porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud přijal nález, jímž by 1) zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pokračovat v porušování jeho uvedeného základního práva tím, že zůstane dále v jeho věci nečinný a uložil tomuto povinnost předložit spis sp. zn. 20 C 263/99 bez prodlení Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu a dále, 2) aby zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování téhož práva stěžovatele svou nečinností a současně tamnímu soudu přikázal bez průtahů postupovat v souladu s §5 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Ve vztahu k odůvodnění svého návrhu stěžovatel poukázal na to, že 7. prosince 1999 podal žalobu o neplatnost výpovědi a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, přičemž prvostupňové rozhodnutí ve věci, v níž nebylo prováděno žádné složité a obtížné dokazování, kteréžto pro ilustraci blíže rozvedl, bylo vydáno až dne 27. března 2003 a doručeno jeho právnímu zástupci teprve dne 3. června 2003. Proti předmětnému rozsudku podala společnost V. I., s. r. o., takto žalovaný v řízení před obecnými soudy, odvolání, na které stěžovatel reagoval dne 26. června 2003 žádostí adresovanou nalézacímu soudu s tím, aby odvolání předložil soudu odvolacímu v co nejkratší lhůtě. Ve svém doplňujícím podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2004 stěžovatel poukázal potom na to, že dne 5. listopadu 2003 byl v předmětné věci vydán doplňující rozsudek, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 pochybil, když v původním rozsudku, resp. jeho výroku neuvedl větu "žalobce je u žalovaného v pracovněprávním poměru od 1. 4. 1999 jako automechanik na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 1999", ačkoliv takto byla formulována žaloba i závěrečná řeč jeho právního zástupce.
Průtahy v řízení považuje stěžovatel za evidentní.
II.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, str. 117 a násl.). Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné či nikoliv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 247/98, tamtéž, sv. 13, str. 491 a násl.).
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a úředním postupem orgánů veřejné moci je nezbytnou podmínkou materiálního právního státu via facti, neboť vláda práva imanentně předpokládá korespondující interakci mezi jím vyhlášenými pravidly a skutečným chováním adresátů právních norem.
Je nutno s výrazným akcentem poukázat rovněž na to, že i Evropský soud pro lidská práva mimo zohlednění již uvedených kritérií ve vztahu k posuzování průtahů v řízení taktéž zdůrazňuje, že při hodnocení, zda (ne)došlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, musí být vzato v úvahu i to, co bylo (je) pro stěžovatele v sázce (např. Frydlender proti Francii, 2000; Becker proti Německu, 2002; Bořánková proti České republice, 2003 a další). V daném případě je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že pro stěžovatele bylo a stále je dosud v sázce, a to již s ohledem na samotný předmět řízení, více než mnoho. V projednávané věci skutečně došlo, jak plyne z listinných materiálů, jež měl Ústavní soud k dispozici, alespoň v určitých fázích řízení, ke zcela zbytečným průtahům (zejména viz okolnosti níže popsané).
Navzdory tomuto konstatování, vzhledem k průběhu (stavu) řízení v současném období, Ústavní soud, posuzujíce opodstatněnost ústavní stížnosti k okamžiku vydání svého rozhodnutí, návrhu stěžovatele nevyhověl.
Ve věci samé byl dne 27. března 2003 vydán Obvodním soudem pro Prahu 2 rozsudek č. j. 20 C 263/99-109, přičemž tamní soud dalším rozsudkem č. j. 20 C 263/99-124 citované rozhodnutí doplnil o výrok V., jímž se určuje, že pracovní poměr stěžovatele k žalovanému vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 1999 trvá a dále o výrok (VI.), že stěžovatel je povinen státu zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Co do odůvodnění meritorního výroku nalézací soud plně odkázal na stejný závěr o skutkovém stavu věci a rovněž shodné právní jeho hodnocení, když žádné další důkazy neprováděl. Přiznal, že opomenul rozhodnout o zbývající části předmětu žaloby.
Ve věci rozhodující soudce navíc požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, pročež lhůta k jeho písemnému vypracování byla takto prodloužena do 31. ledna 2004, a to z důvodu většího množství skončených věcí. Jak uvedl v přípise ze dne 25. února 2004, ze strany žalované bylo podáno 6. února 2004 do tohoto rozsudku odvolání, které je nyní doručováno stěžovateli. Z těchto důvodů nemohl být spis prozatím předložen odvolacímu soudu.
Veden při svých vývodech principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, který v sobě implikuje upřednostnění nápravy případně i protiústavních pochybení uvnitř soustavy těchto orgánů, nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že ústavní stížnost v okamžiku jeho rozhodování již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V kontextu procesního vývoje předmětného řízení, tj. ve spojení se skutečností, že Obvodní soud pro Prahu 2 v současné době jedná způsobem, jak výše je uveden a kdy lze očekávat neprodlené doručení (předložení) spisu odvolacímu soudu k rozhodnutí o opravném prostředku, by zásah Ústavního soudu učiněný ex post postrádal co do svého obsahu rozumný smysl a byl za této situace nadbytečný, neboť v současné době již (podle všeho) není stran namítaných průtahů v řízení co zakazovat. Soudu odvolacímu v této procesní fázi řízení potom vytýkat nečinnost z povahy věci ani nelze.
Je však potřebné na adresu obecných soudů zdůraznit, že by se s ohledem na v předmětném řízení objevivší se neadekvátní průtahy slušelo v jeho následující fázi postupovat neprodleně s precizní pečlivostí a bez jakýchkoliv zbytečných průtahů, byť přirozeně v rámci ústavních a zákonných kautel (zejména principu rovnosti), jakož v jejich mantinelech i postupů vymezených jednáním lege artis, svědčících účastníkům všech občanskoprávních řízení. Pokud by se potom objevila stěžovatelem avizovaná snaha žalovaného řízení neodůvodněně protahovat, je na obecném soudu, aby využil všech dostupných zákonných prostředků umožňujících toto obstrukční úsilí případně žalovaným ventilované bez jakéhokoliv otálení eliminovat.
S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004