ECLI:CZ:US:2004:3.US.453.04
sp. zn. III. ÚS 453/04
Usnesení
III. ÚS 453/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci J. L. zastoupeného Mgr. L. V. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2004 sp. zn. 44 To 291/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení obecného soudu s tvrzením, že jím byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 5, čl. 32 odst. 2, 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předmětným rozhodnutím Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele směřující do usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. dubna 2004 č. j. Kzv 332/2003-247, jímž bylo podle §71 odst. 4 tr. řádu rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě s tím, že u něj trvá důvod vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu.
Stěžovatel s odkazem na blíže rozvedené výhrady jednak namítal, že Městský soud v Praze neprávně kvalifikoval předmětný skutek, pro nějž je stíhán, pokud dovodil existenci subjektivního znaku a stejně tak i objektivních znaků trestného činu podvodu vymezeného v §250 odst. 1, 4 tr. zák.; jednak tvrdil, že prodloužení jeho vazby není ve vztahu k důvodu předstižné vazby podloženo konkrétními skutečnostmi a dále orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že v jeho věci dochází ke zbytečným průtahům. S ohledem na tyto námitky se domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to v rozsahu všech stížnostních bodů.
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, což v souzené věci Ústavní soud neshledal (srov. kupř. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
Pakliže obecný soud rozhodl způsobem, vůči němuž má stěžovatel výhrady, nelze z toho bez dalšího dovozovat dotčení v jeho ústavně zaručených základních právech, neboť v této fázi řízení postačí, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu (§67 tr. řádu). Právě v trestní věci stěžovatele skutečnosti zjištěné vedly Městský soud v Praze k úsudku, na základě něhož při své přezkumné činnosti akceptoval rekonstrukci skutkového děje, který (pouze) pro účely úvah o nutnosti zajištění jeho osoby vazbou shodně s Městským státním zastupitelstvím v Praze podřadil pod ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. Posouzení konkrétních okolnosti každého případu s ohledem na dosavadní skutková zjištění náleží nepochybně především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů toliko co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 písm. c) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv bylo prejudikováno konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. V procesu hodnocení důkazů zvažoval obecný soud pouze to, zda jsou dány důvody vazby jakožto institutu zajišťovacího.
Ohledně důvodu opodstatňujícího existenci vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. ř. je nadto třeba poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje vazební důvod reflektující takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky pro uvalení vazby a nedojde-li v jeho průběhu ke zjištění, že některá z těchto podmínek pominula či byla předpokládána nedůvodně. V této souvislosti ve vztahu k námitkám týkajícím se tvrzené neexistence vazebního důvodu, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v citovaném ustanovení, je možno odkázat v plném rozsahu na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, když Městský soud v Praze i navzdory konkrétním námitkám stěžovatele nevyloučil možnost, že by po propuštění na svobodu tento mohl, byť i v jiných podmínkách, trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakovat. Stejně tak se rovněž dostatečně vyjádřil ke splnění předpokladů uvedených §71 odst. 4 tr. řádu, pokud vyložil, proč nebylo pro obtížnost věci dosud možné trestní stíhání skončit a propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí v intencích výtek stěžovatele, jakož i v mezích možností daných povahou zákonného rámce předstižné vazby přiměřeně přezkoumatelným způsobem a řádně odůvodněno, přičemž z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto usnesení uvedených v §134 odst. 2 tr. řádu obstojí. Z tohoto důvodu, neboť v dané věci nedospěl k závěru o porušení ústavních práv stěžovatele, posoudil Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004