ECLI:CZ:US:2004:3.US.480.04
sp. zn. III. ÚS 480/04
Usnesení
III. ÚS 480/04
Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci navrhovatele A. W., zastoupeného JUDr. K. K. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 2004 sp. zn. 7 Tdo 615/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 sp. zn. 8 To 410/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. září 2003 sp. zn. 44 T 43/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která jsou mu zaručena články 7, 8, 36, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Uvedl, že byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a uložen mu trest. Podle jeho přesvědčení však pro takové rozhodnutí vycházely soudy z neúplně zjištěného skutkového stavu. Poukázal na to, že sám poškozený jednoho z odsouzených policistů přímo vyloučil, jeho spolujezdec jako svědek pak prohlásil, že by žádného z jednajících policistů nepoznal, výslech svědkyně I. P. proveden nebyl, ačkoliv i tímto důkazem by bylo vyvráceno, že odsouzení byli na místě, kde mělo ke skutku dojít. Pokud jde o existující přátelské vztahy mezi příslušníkem inspekce Ministerstva vnitra mjr. P. F., který provedl prvotní výslechy obviněných, a svědkem T. J., jako "osobou, která jednala ve prospěch inspekce", tuto skutečnost považuje za důvod, pro nějž měl být jmenovaný příslušník inspekce z úkonů trestního řízení vyloučen, úkony, které učinil, neměly být považovány za bezvadné a nestranné. Soudy obou stupňů se s uvedenými námitkami nevypořádaly, Nejvyšší soud dovolání, které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, odmítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 31. března 2004, sdělení Ústavního soudu, publikované ve Sbírce zákonů č. 32/2003]. Jakkoli byla předmětná ústavní stížnost podána dne 28. července 2004, relevantní znění zákona o Ústavním soudu nutno odvinout od data doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 sp. zn. 8 To 410/2002, jež spadá do období před 1. dubnem 2004, tj. před nabytím účinnosti novely zák. č. 182/1993 Sb., provedené zák. č. 83/2004 Sb.
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl, když odmítnutí jeho dovolání bylo učiněno v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. proto, že obsahově bylo dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Stěžovatel, který byl uznán vinným tím, že při kontrole řidiče osobního automobilu od tohoto společně s jiným příslušníkem policie vyžadoval zaplacení blokové pokuty a také vybral od poškozeného finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, aniž mu příslušné pokutové bloky v odpovídající hodnotě předal, proti rozsudku soudu II. stupně podal dovolání, jež bylo odmítnuto. I když tomuto rozhodnutí konkrétně porušení svých práv nevytýká a pro ústavní stížnost argumenty neuvádí, je třeba uvést, že napadené usnesení dovolacího soudu vyčerpávajícím způsobem vysvětluje důvody, pro které obsah učiněných námitek stěžovatele nesplnil podmínky pro přezkoumání rozhodnutí v dovolacím řízení dle §265b odst. 1 písm. g), písm. h), k) a l) tr. řádu - na toto odůvodnění lze v dalším odkázat.
Z rozsudku soudu II. stupně bylo zjištěno, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. září 2003 sp. zn. 44 T 43/2003 v souladu s §254 odst. 1 tr. řádu, tj. jeho zákonnost a odůvodněnost všech jeho výroků, jakož i správnost postupu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, a opodstatněně shledal výroky o vině a uloženém trestu odnětí svobody správnými, když trest zákazu činnosti změnil pouze tak, že spočívá toliko v zákazu činnosti v policejních složkách. Pokud jde o rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení, v postupu soudů obou stupňů nebyl zjištěn rozpor s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, odůvodnění jejich rozsudků je v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu, v nichž přiléhavým způsobem mj. vysvětlují, jakými úvahami se soudy při hodnocení důkazů řídily a z jakých důvodů nebylo vyhověno návrhu obžalovaných na výslech I. P. Soudy obou stupňů se také vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s námitkou, týkající se svědka Ing. F., příslušníka inspekce Ministerstva vnitra ČR, a jeho úkonů, učiněných před zahájením trestního stíhání stěžovatele a druhého obžalovaného. Proto zásah do stěžovatelem jmenovaných práv shledán nebyl.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2004