ECLI:CZ:US:2004:3.US.483.03
sp. zn. III. ÚS 483/03
Usnesení
III. ÚS 483/03
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. A., a. s., zastoupené JUDr. Z. D., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu ve znemožnění nahlédnout stěžovatelce do soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 560/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 10. 2003, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadla stěžovatelka postup Krajského soudu v Brně, kdy uvedený soud stěžovatelce neumožnil v požadovaném rozsahu nahlížet do spisu vedeného ve věci sp. zn. 29 Ca 560/2000, v níž se stěžovatelka (jakožto žalobkyně) domáhá přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 10. 2000, čj. 4241/1999/FŘ/130, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 17. 3. 1999, čj. 52495/99/303918/3857. Podle stěžovatelky tím krajský soud porušil její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jejímu zástupci nebylo dne 22. 7. 2003 ze strany soudu umožněno nahlédnout do tzv. neveřejného spisu Finančního ředitelství v Brně, proti čemuž se stěžovatelka podáním z téhož dne ohradila a požádala soud, aby jí toto bylo v souladu s ustanovením §45 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s. ř. s.", umožněno. Krajský soud o uvedeném podání rozhodl úředním záznamem ze dne 4. 9. 2003 tak, že požadavku stěžovatelky nevyhověl, přičemž kopii tohoto úředního záznamu jí přes žádost neposkytl. Ze zmíněného úředního záznamu jednak nelze zjistit, zda se soud zabýval otázkou, obsahuje-li skutečně neveřejná část správního spisu písemnosti s informacemi o poměrech jiných daňových subjektů (§23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), jednak v důsledku postupu soudu se dle svého tvrzení stěžovatelka nemůže vyjádřit ke všem skutečnostem, které se týkají žalobou napadených správních rozhodnutí, a ani označit důkazy na podporu svých tvrzení. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování jejích práv a svobod a přikázal mu, aby jí umožnil nahlížet do neveřejného spisu Finančního ředitelství v Brně, který je součástí soudního spisu sp. zn. 29 Ca 560/2000.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci způsobilému porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by označeným zásahem mohly být porušeny ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky.
Podstata věci spočívá v tom, že postup krajského soudu, byť ovlivňuje procesní postavení stěžovatelky v soudním řízení a bezprostředně se dotýká jejích ústavně zaručených práv a svobod, především pak práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny), přímý vliv na hmotněprávní pozici stěžovatelky nemá, a to na rozdíl od rozhodnutí vydanému ve věci samotné. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky by proto mohlo (eventuálně) dojít až na základě rozhodnutí soudu o správní žalobě stěžovatelky (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 634/2000, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 130/03; ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepubl.).
Nelze však přehlédnout, že Ústavní soud věcně projednal ústavní stížnosti směřující například proti usnesení soudu ve smyslu §14 a násl. o. s. ř., tedy rozhodnutím, jimiž se mění pouze procesní pozice účastníků řízení (např. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 98). Důvodem však (zřejmě) bylo, že se jedná o relativně samostatné řízení a případné ústavněprávní posuzování daných otázek až po proběhnuvším řízení ve věci samé by bylo v zásadním nesouladu se zásadou ekonomie soudního řízení a z pohledu účastníků by to mohlo být příčinou značných průtahů. Nahlížení do spisu oproti tomu je ale věcí vedení soudního řízení, úzce související se zjišťováním a hodnocením skutkového stavu ze strany soudu, a tak samostatné posuzování postupu orgánů veřejné moci zde nepřichází v úvahu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Zbývá jen dodat, že s ohledem na princip subsidiarity je ústavní stížnost v zásadě přípustná teprve až po vyčerpání všech (efektivních) prostředků ochrany práv, které jsou stěžovateli k dispozici (§75 odst. 1 zákona); v posuzovaném případě má stěžovatelka možnost postup krajského soudu napadnout cestou kasační stížnosti, směřující proti příslušnému rozhodnutí krajského soudu (§102 a násl. s. ř. s.), a nebude-li úspěšná, teprve pak se může obrátit na Ústavní soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. března 2004