ECLI:CZ:US:2004:3.US.495.04
sp. zn. III. ÚS 495/04
Usnesení
III. ÚS 495/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. O. zastoupeného JUDr. D. T. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2004 sp. zn. 8 To 182/2004 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. března 2004 č. j. 2 T 63/2004-68, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání směřující proti tamtéž označenému rozsudku Okresního soudu v Blansku. Tímto byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Předmětnými rozhodnutími se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, když mělo dojít k porušení práva zakotveného v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 149/97 a v této souvislosti na podporu své ústavněprávní argumentace tvrdil, že svědkyni S. M. v jeho trestní věci slyšené nebylo umožněno v rozporu s ustanovením §100 odst. 2 tr. řádu odepřít výpověď, byť se jednalo ve vztahu k němu o osobu blízkou. Přitom právě tato výpověď, při níž mělo dojít i k porušení směrnice uvedené v §102 odst. 2 (dle obsahu námitek správně §102 odst. 1) tr. řádu, byla vzata za stěžejní důkaz vedoucí k rozhodnutí o vině stěžovatele. Na základě takto tvrzených pochybení, v nichž spatřuje v konečném důsledku relevantní dotčení svých ústavních práv, domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Obecné soudy, vycházeje ze své ústavně přikázané povinnosti (čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), zabývaly se podanou obžalobou a posléze v intencích svého nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), které Ústavnímu soudu, jenž není další odvolací instancí, nepřísluší bez dalšího přezkoumávat (čl. 83 Ústavy ČR), dospěly k závěrům, jež našly výrazu ve výrocích jejich rozhodnutí. Soud prvého stupně adekvátním způsobem odůvodnil své úvahy vedoucí jej k jeho skutkovému i právnímu náhledu na věc (§125 odst. 1 tr. řádu), přičemž odvolací soud se s námitkami stěžovatele, a to i uplatněnými následně v ústavní stížnosti, v odůvodnění svého usnesení rovněž racionálně logickým způsobem vypořádal (§134 odst. 2 tr. řádu). Podrobně vyložil, proč svědkyně S. M. nespadá do okruhu osob uvedených v §100 odst. 2 tr. řádu, v daném případě kategorie osob "v poměru rodinném nebo obdobném". Stejně tak přesvědčivě odůvodnil, proč nelze podřadit předmětný výslech pod dikci §102 odst. 1 tr. řádu, tj. pod výslech osoby mladší než 15 let "o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj", a tudíž nebylo nutno k výslechu přibrat pedagoga nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže. Na obsah odůvodnění v tomto ohledu zcela dostatečného usnesení odvolacího soudu postačí pro stručnost odkázat a rovněž zdůraznit, že stěžovatelem zmiňovaný nález ve věci sp. zn. III. ÚS 149/97 se na jeho případ nevztahuje, neboť se týkal zásady zákazu donucování k sebeobvinění. Stěžovatel přitom namítal, že neměl být vyslýchán v jeho trestní věci svědek, který je vůči němu "osobou blízkou", resp. (vyjádřeno slovy zákona) osobou v poměru obdobném rodinnému.
Proto Ústavní soud rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004